Čís. 4700.

Podvod, vydával-li se manžel zesnulé soudnímu komisaři za jediného dědice, zatajiv jsoucnost dalšího zákonného dědice (dcery zesnulé) a maření exekuce, zcizil-li pozůstalostní věc (dům), když naň byla podána dědická žaloba.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1933, Zm 2 160/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 2. března 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 197, 200 tr. zák. a přečinem maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost vytýká napadenému rozsudku zmatečnost podle čís. 5 a čís. 9 a) § 281 tr. ř., je však v obou směrech neodůvodněna. Zřejmě za účelem napadání rozsudečného předpokladu, že souzené jednání stěžovatelovo za pozůstalostního řízení bylo lstivé po rozumu § 197 tr. zák., namítá stížnost podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., že není, přesněji nebylo v době souzeného skutku zákonného předpisu, by dědic zjevoval spoludědice, že řízení pozůstalostní jest oficiosní a že soud nebo třeba soudní komisař je povinen, by pátral z moci úřední po příbuzných zemřelého, již jsou zase povinni, by se sami starali o to, by jejich dědické přihlášky byly zavčas oznámeny soudu. Netřeba tyto vývody stížnosti opřené poukazem na §§ 75 a 116 cís. patentu z 9. srpna 1854, čís. 203 ř. zák. uvésti na pravou míru srovnáváním jich s ustanovením obzvláště §§ 38—40 téhož zákona; stačí stížnosti připomenouti, že též officiosní řízení vyžaduje jakéhosi podkladu, který si soud nebo třeba soudní komisař zjednává po rozumu prvního odstavce § 40 cit. zákona výslechem osob, jež žily se zemřelým ve společné domácnosti nebo Jsou z jeho přízně, a že z kruhu těchto osob přicházel v pozůstalostním řízení po manželce stěžovatelově pro soud a soudního komisaře v úvahu jediný stěžovatel. Nehledě k tomu nedává se stěžovateli jako zločin podvodu za vinu jen, že nezjevil soudu nebo třeba notáři jako soudnímu komisaři, že dědičkou nebo třeba spoludědičkou je dcera jeho zemřelé manželky, čili nedává se mu za vinu jen pouhé opomenutí řádné informace soudu nebo třeba notáře. Podvod je naopak rozsudkem shledán v positivním klamu, totiž prohlášení stěžovatelově, že je jediným dědicem zemřelé a že tato jiných příbuzných kromě jeho po sobě nezanechala. Podřadění tohoto prohlášení, jehož vědomá nepravdivost zjištěna, pod pojem lstivého předstírání nebránil tvrzený nedostatek zákonné povinnosti dědice označiti (oznámiti) spoludědice; jestiť pojem lsti naplněn už pouhým zklamáním důvěry v životě obvyklé, třebas důvěra nemá opory v zákonném závazku pachatele k udání pravdy nebo třeba k úplné zprávě o dotčených poměrech. Nemístnou jest a z dosahu ochrany § 197 tr. zák. vykročuje důvěra klamané osoby nezaručená zákonným ustanovením uvedeného rázu jen tehdy, může-li klam už v době klamu býti klamanou osobou poznán jako klam bez dalšího pátrání a bez důkladnějšího rozmyslu prostředky, které má klamaná osoba po ruce již v době klamu. Té možnosti neměl soudní činitel stěžovatelem klamaný jsa při nedostatku zpráv jiných výzvědných osob odkázán na sdělení jediného stěžovatele, v jehož vědomě nepravdivých projevech proto právem spatřováno lstivé předstírání předpokládané skutkovou podstatou podvodu.
Proti odsouzení pro přečin maření exekuce namítá stížnost podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že rozsudek nezjišťuje skutečností opodstatňujících právní předpoklady, že Marie O-ová byla věřitelkou stěžovatele a že mu hrozila z její strany exekuce, naopak je prý zjištěno jen, že stěžovatel byl v době souzeného skutku žalován žalobou dědickou, která není žalobou o majetek, nýbrž jen o určení, že žalobkyni přísluší dědické právo. I s touto námitkou je stížnost v neprávu. Rozsudek zjišťuje, že pozůstalost zemřelé Anny P-ové byla stěžovateli usnesením okresního soudu v Brně-okolí ze dne 3. července 1928 odevzdána. Byla-li pak — jak rozsudkem dále zjištěno — Marií O-ovou, jakmile se dozvěděla o tom, že její matka zemřela a že celá pozůstalost po ní byla odevzdána obžalovanému, podána naň dne 22. února 1930 dědická žaloba, šlo v žalobě té nikoliv, jak mylně předpokládá stížnost, o žalobu určovací (ve smyslu §§ 125—127 cis. patentu z 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.), nýbrž o žalobu na postoupení nebo dělení pozůstalosti (dědictví) po rozumu § 823 obč. zák., čili o žalobu, jíž zjednávala Marie O-ová průchod svému nároku na věci patřivší do pozůstalosti její matky a nacházející se nyní v majetku a držení stěžovatele. Proto nelze shledati právní omyl v tom, že rozsudek na základě právě uvedených zjištění předpokládá, že Marie O-ová byla věřitelkou stěžovatele a že stěžovateli hrozila v době souzeného skutku (27. února 1930) exekuce. Jestiť podle ustálené judikatury zrušovacího soudu věřitelem každý, komu přísluší proti pachateli nárok, jenž může býti vymáhán (exekucí) ze jmění pachatelova, bez rozdílu, zda jde o nárok věcný či obligační (srovnej nálezy čís. 1045, 1868, 2902 sb. n. s.) a exekuce hrozí dlužníku-pachateli nejen, když věřitel má již v ruce titul exekuční, nýbrž hrozí mu již od okamžiku splatnosti nároku, ví-li pachatel, že jeho věřitel, neuspokojí-li ho sám, bude nárok svůj vymáhati cestou žaloby a exekuce (srovnej nálezy čís. 1324, 1403, 1868 sb. n. s.), takže zejména hrozí dlužníku-pachateli exekuce, je-li žalován a nechce-li vyhověti nároku žalobou uplatňovanému.

Citace:

č. 4700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 256-258.