Čís. 4703.

K rozšířeni obžaloby po případě stačí eventuální návrh veřejného obžalobce v konečné řeči.
Ten, proti komu trvá podezření, že byl sám súčastněn trestným způsobem na vojenské zradě, nemůže býti trestné stíhán pro opomenutí oznámení tohoto zločinného podniku podle § 12 zák. na ochr. rep.
Povinnost oznámiti zločiny uvedené v 2. odst. § 12 čís. 1 zák. na ochr. rep. platí i když jde o osoby blízké.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1933, Zm 1 934/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 4. října 1932, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem neoznámení trestného podniku podle § 12 odst. 1 al. 2 zák. na ochr. rep., zrušil napadený rozsudek v odsuzující části, týkající se obžalovaného a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení, totiž proti obžalovanému pro zločin podle § 12 čís. 1 al. 2 zák. na ochr. rep. znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5, 8, 9 a), b) tr. ř. Z nich jest nejprve přihlédnouti k oběma formálním důvodům zmatečnosti, jež jsou uplatněny v první řadě. Překročení obžaloby, vytýkané pod čís. 8 cit. §, není dáno, neboť podle rozsudku doporučil veřejný obžalobce ve své závěrečné řeči případné odsouzení tohoto obžalovaného pro opomenutí náležitého oznámení podle § 12 al. 2 zákona na ochranu republiky. Nalézací soud uvedl sice v rozsudku, že tím veřejný obžalobce obžalobu formálně nerozšířil; zřejmě v důsledku tohoto mylného názoru o významu prohlášení veřejného obžalobce soud první stolice ani nepojal tuto eventuální konečnou žádost veřejného obžalobce do protokolu. Státní zástupce však touto žádostí, jak jest ověřena v rozsudku, vyjádřil dostatečně, že žádá potrestání obžalovaného po případě na tom základě, že i když se nesúčastnil sám vyzvědačského podnikání svých synů, jak byl pro ně žalován, věděl přece věrohodně o tom, že byl spáchán čin uvedený v § 6 čís. 2 zákona na ochranu republiky a opomenul to neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadům. Ač tedy při obojí trestné činnosti — podle § 6 čís. 2 a podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochr. rep. — jde v podstatě o jiný skutkový základ a ne jen o rozdílné právní posouzení téže činnosti, takže k odsouzení pro zločin podle § 12 čís. 1 al. 2 cit. zák. bylo třeba zvláštního žalobcova návrhu, bylo eventuelním návrhem veřejného obžalobce v jeho konečné řeči dostatečně vyhověno dotyčným požadavkům §§ 263 a 267 tr. ř. Poněvadž pak návrh veřejného obžalobce směřoval na případné posouzení činnosti obžalovaného podle mírnějšího ustanovení zákona, než na jaké zněla původní obžaloba, mohlo býti o tomto činu obžalovaného rozsouzeno i bez jeho přivolení. Zmateční stížnost, pokud uplatňuje překročení obžaloby, jest tudíž zřejmě bezdůvodná a nemohla míti v tomto směru úspěch.
Za to bylo jí vyhověti, pokud napadá důvody zmatečností podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. nedostatky skutkových zjištění nalézacího soudu v otázce, zda obžalovaný opomenul neodkladně oznámiti věrohodným způsobem úřadu bližší údaje o spáchané vojenské zradě, o níž se věrohodným způsobem dozvěděl a implicite též nedostatek zjištění zákonných znaků trestného činu podle § 12 čís. 1 al. 2 zák. na ochr. rep. Zmateční stížnost uvádí v prvém směru vytky nejasnosti, neúplnosti a vnitřního rozporu rozsudku ve více směrech. Z jejích výtek lze seznati, že vytýká v první řadě neúplnost rozsudkových zjištění o tom, zda se obžalovaný věrohodným způsobem dozvěděl, že vojenská zrada byla spáchána. Tuto nezbytnou náležitost skutkové podstaty trestného činu podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochr. rep. neuvedl nalézací soud ani ve výroku rozsudku. V jeho důvodech pak není vůbec skutkových zjištění k tomu se vztahujících, což je tím význačnější nedostatek, kdyžtě předchozí důvody uvedené k osvobozujícímu výroku z obžaloby proti stěžovateli pro spoluvinu na vojenské zradě jeho synů vycházejí z přesvědčení soudu, že stěžovateli nemohlo býti prokázáno, že znal Sch-e a jeho činnost. Zmateční stížnost poukazuje na toto zjištění; poněvadž pak synové obžalovaného prováděli vojenskou zradu právě ve spojení s říšskoněmeckým důstojníkem Sch-em, vytýká tak stěžovatel právem věcně neúplnost zjištění skutkových předpokladů závěru, zda byl obžalovaný k oznámení vůbec povinen, zda se totiž věrohodným způsobem dozvěděl, že byla vojenská zrada spáchána, kdyžtě Sch-e a jeho činnost neznal. Podotýká se ovšem, že obžalovaný byl uznán vinným, že opomenul oznámiti vyzvědačské počínání svého syna (zřejmě Arnošta R. W-a ml., na jehož odsouzení je tento výrok rozsudkový navázán). Je tudíž v prvé řadě třeba zjistiti, zda se stěžovatel dozvěděl o zločinné činnosti tohoto svého syna; pro posouzení toho má však rozhodující význam okolnost, že mu podle přesvědčení nalézacího soudu nemohlo býti prokázáno, že znal Sch-e a jeho činnost a jest třeba tuto okolnost řádně oceniti i v této souvislosti. Při tom třeba upozorniti nalézací soud, že ze zákona, který v ustanovení § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky vychází jen z toho, že se pachatel o spáchání vojenské zrady věrohodným způsobem dozvěděl, nelze dovoditi, že by obžalovaný byl měl povinnost, když nevěděl o Sch-ovi nic bližšího, by dříve vypátral, o koho tu jde, jak usuzoval nalézací soud. Bude dále třeba věnovati bližší pozornost otázce, jaký měl obžalovaný skutkový podklad pro svůj dotaz na československý konsulát v Saské Kamenici, je-li mu známo, že jeden major a bývalý nadporučík vyhledávají a ke špehování svádějí propuštěné naše záložníky, zejména, zda a pokud měl tento dotaz vztah ku vyzvědačské činností jeho syna, zda lze dokázati, že obžalovaný věděl o tom věrohodně něco více, nežli o čem se v dopisu neurčitě zmínil a zda snad v tomto směru neporušil povinnost uloženou mu v § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky, zejména když neodpověděl na dotaz československého konsulátu v Saské Kamenici, o němž se nalézací soud zmiňuje v důvodech rozsudku. I k této posléz uvedené okolnosti uplatňuje stěžovatel podstatné námitky. Pokud by totiž nalézací soud přikládal této posléz uvedené okolnosti rozhodující význam, jak to učinil v napadeném rozsudku, nutno uznati oprávněnost výtky, že odůvodnění rozsudku jest neúplné, čímž se věcně uplatňuje nejasnost a neúplnost skutkových zjištění v tomto směru rozhodných. Ku zjištění, že obžalovaný neodpověděl na výzvu československého konsulátu, bylo by třeba určitého konkrétně odůvodněného zjištění, že obžalovaný skutečně obdržel dopis československého konsulátu s obsahem v rozsudku naznačeným, an pouhý předpoklad nalézacího soudu, že při známé přesnosti říšsko-německých úřadů nelze míti za to, že by jej úřední dopis obratem pošty odeslaný nebyl došel, není takovým zjištěním, jaké vyžaduje § 270 čís. 5 tr. ř., zejména když rozsudek jen uvádí, že obžalovaného »neospravedlňuje tvrzení, že ho taková výzva nedošla«, takto není určitě vyjádřeno, zvláště se zřetelem k odůvodnění, jež vychází jen z předpokladu přesnosti pošty, zda nalézací soud vzal za dokázáno, že obžalovaný skutečně dopis obdržel.
Již z toho, co dosud uvedeno, je zřejmo, že pro nedostatky skutkových zjištění napadeného rozsudku nelze řešiti právní otázku, již zmateční stížnost vytýká dále pod čís. 9 b) § 281 tr. ř. v příčině stavu neodolatelného donucení podle § 2 g) tr. zák. Jelikož se nelze podle toho, co uvedeno, vyhnouti nařízeni nového hlavního přelíčení, při němž by skutkové předpoklady zločinu podle § 12 čis. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky byly zjištěny úplněji a určitěji, bylo ve smyslu § 5 nov. k tr. ř. za souhlasu generální prokuratury zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti ihned při neveřejné poradě. Třeba ještě podotknouti, že při novém rozhodováni věci, jež se ovšem musí obmeziti na zločin podle § 12 čís. 1 al. 2 zákona na ochranu republiky, bude nutno po případě přihlížeti k pravoplatné části osvobozujícího rozsudku ohledně obžaloby pro zločin podle § 5 tr. zák. a § 6 čís. 2 zákona na ochranu republiky potud, zda proti obžalovanému Rudolfu W-ovi st. trvá i po jeho osvobození z obžaloby pro uvedený těžší zločin podezření, že byl sám súčastněn trestným způsobem na vojenské zradě, spáchané některým z jeho synů. Trvalo-li by takové podezření, nemohla by mu dle povahy věci býti uložena povinnost, že jsa sám súčastněn na spáchání vojenské zrady měl to oznámiti, a nemohl by tudíž býti pro opomenutí tohoto oznámení trestně stihán podle § 12 zákona na ochranu republiky.
Pokud konečně zmateční stížnost poukazujíc na výjimku odstavce prvního čís. 1 § 12 zákona na ochr. rep. se domnívá, že /povinnost oznámiti zločiny uvedené v § 12 čís. 1 odst. 2 tohoto zákona neplatí, když jde o osoby blízké, nelze jí přisvědčiti, vždyť jednak vysvítá již ze stylisace zákona samého, že výjimka ohledně osob blízkých se vztahuje výhradně na případ první čís. 1 § 12, kdežto oznámiti v zákoně uvedené zločiny jest povinností všeobecnou (viz i Milota, poznámka k § 12 zák. na ochr. rep.), jednak nevystihuje stížnost správný význam oné výjimky; máť zákon v odstavci prvním na mysli nebezpečí, které hrozí z překážení osobě tomu povinné neb osobám jí blízkým se strany osoby, jejíž trestní činnost se překaziti má; toto nebezpečí není totožné s nebezpečím »trestního stihání osob blízkých«, jak je na mysli má stížnost a jak jedině při oznámení podle al. 2 § 12 čís. 1 cit. zákona může v úvahu přijíti.

Citace:

č. 4703. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 260-263.