Čís. 4869.

Definice veřejného úřadu po rozumu čl. 5 zák. čís. 8/1863.
Městská rada je takovým veřejným úřadem; její urážku je stíhati jen k obžalobě státního zástupce, nikoliv obžalobou soukromou, třebaže se urážka vztahovala na příděl bytů v městských domech.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1933, Zm 1 372/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost soukromé obžalobkyně městské rady v Ch. do rozsudku krajského soudu v Chebu jako soudu kmetského ze dne 31. března 1931, pokud jím byli obžalovaní podle § 259 čís. 1 tr. ř. zproštěni z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 493 tr. zák.
Důvody:
Stížnost napadá svými vývody názor kmetského soudu, že městskou radu v Ch. sluší pokládati za veřejný úřad ve smyslu čl. 5 zák. čís. 8/63 ř. zák. a že urážka na cti spáchaná na veřejném úřadě je podle citovaného místa zákona stihatelnou pouze z moci úřední a nikoliv soukromou obžalobou, a snaží se dovoditi, že tomu tak není, ježto městská rada není v obecním řádě nikde označena jako veřejný úřad, nýbrž jako sbor, a to tím méně v souzeném případě, poněvadž urážka na cti se vztahovala na příděl bytů v bloku městských domů, určeném pouze pro ubytování soukromých osob, takže tu jde o ryze soukromoprávní činnost městské rady.
Stížnost uplatňuje takto vlastně jen zmatek podle § 281 čís. 9 c) tr. ř.; se stížností nelze však souhlasili. Veřejnými úřady ve smyslu čl. 5 zákona čís 8/63 ř. zák. (stejně také podle § 76 tr. zák.) dlužno rozuměti orgány státu, zemí, okresů a obcí, které jsouce na venek vybaveny mocí rozhodovací a nařizovací, jsou trvale zřízeny k tomu, aby plnily v okruhu místní a věcné příslušnosti úkoly státní správy. K takovým orgánům patří i obecní (městská) rada, uváží-li se, že jest jako obecní orgán trvale zřízena předpisy čl. 12 zák. ze dne 5. března 1862, čís. 18 ř. zák., § 51 zák. ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák. pro království České; a § 1 zák. ze dne 7. února 1919, čís. 76 sb. z. a n., že jest podle těchto zákonných ustanovení vybavena mocí nařizovací a podle § 7 zákona ze dne 7. února 1919, čís. 76 sb. z. a n. i mocí rozhodovací ve všech věcech, které podle zákona nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu, nebo podle nařízení zákonných, po případě usnesení obecního zastupitelstva, nejsou vzneseny na starostu, a že k těmto věcem patří jednak věci spadající do samotné působnosti obce, jednak věci spadající do přenesené působnosti obce, t. j. do povinnosti obce přičiňovati se spolu k účelům správy veřejné (čl. 4, 5, 6 zákona ze dne 5. března 1862, čís. 18 ř. zák. a §§ 27, 28, 29 českého obecního zřízení).
Podle čl. 5 zákona čís. 8/63 ř. zák. jest přečiny a přestupky proti bezpečnosti cti jmenované v §§ 487—491 a v § 496 tr. zák. stíhati z povinnosti úřední, když se jich někdo dopustí proti některému úřadu veřejnému. Do vlastní působnosti obce náleží podle čl. 5 zákona z 5. března 1862, čís. 18 ř. zák. i volná správa obecního jmění a, co v tomto oboru obec nebo některý její orgán zařídí, stane se v oboru úřední působnosti obce. O takovou záležitost šlo i v souzeném případě a pro posouzení věci s hlediska článku 5. zákona čís. 8/1863 je nerozhodno, zda vůči druhé straně (nájemníkům bytů v obecních domech) šlo o poměr soukromoprávní. Se strany městské rady je to vždy jednání úřední. Poněvadž podle spisů tu schází veřejná obžaloba, byli obžalovaní kmetským soudem právem podle § 259 čís. 1 tr. ř. zproštěni. Stížností namítaná okolnost, že soud prvé stolice přes ustanovení § 84 tr. ř. opomenul věc postoupiti státnímu zastupitelství k dalšímu stíhání obžalovaných, nemění nic na uvedeném stavu věci. Bylo proto zmateční stížnost jako nedůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4869. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 574-575.