Čís. 4823.

Zpronevěra.
Peníze, které přijal advokát v zastoupeni strany, staly se vlastnictvím strany již tím, že je advokát jménem strany přijal nebo nabyl disposiční moci nad nimi; advokát dopouští se zpronevěry, spotřeboval-li je pro sebe, nemaje v době této svémoci po ruce dosti prostředků, jimiž by mohl vyhověti příkazům oprávněných osob co do těchto peněz.
Pojem »zadržení za sebou« a »přivlastnění si«.
(Rozh. ze dne 25. října 1933, Zm 1 45/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 19. listopadu 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Napadený rozsudek řídí se ustáleným názorem, že vhodným předmětem zpronevěry může býti jen věc pachateli cizí. To ani stížnost nepopírá, vytýká však právní mylnost předpokladu prvního soudu, že věcmi pro stěžovatele cizími byly částky, jichž zpronevěra dává se stěžovateli za vinu. Stížnost dovozuje, že zástupce (zmocněnec) stává se vlastníkem peněz k němu (do jeho rukou) došlých a nikoliv jen pouhým detentorem částek náležejících straně a zástupci snad svěřených. Námitka jest opřena o to, že Schey v »Die Obligationsverhältnisse praví v § 79 na straně 567/568, že hotovosti jsou k volné disposici zástupce, jenž má jen součet jich dáti straně. Netřeba podrobně dokázati, že citace stížnosti jest neúplná a nesprávná. Neboť zmíněná část vývodů Scheyových uvažuje jen o věcech, najmě hotovostech, jež dal zástupci (zmocněnci) ku provedení příkazu sám zmocnitel (mandant), kdežto k hotovostem a jiným věcem, které dostane zástupce (zmocněnec, mandatár) při vykonávání příkazu od třetích osob, vztahují se další vývody na str. 569, podle nichž při obstarávání cizích záležitostí v plné moci zjevně připadne, cokoliv nabývá mandatář — vlastnictví nebo jiné právo, — ihned a bezprostředně osobě, o jejíž záležitost jde, takže pravidelně přichází v úvahu již jen faktické odevzdání věci nebo třeba pomůcek určených pro uplatnění dotčeného práva. Správnost tohoto názoru plyne z ustanovení § 1017 obč. zák. Poslední odstavec § 19 advokátního řádu ze 6. července 1868, čís. 96 ř. zák. ustanovuje, že advokátu přísluší zákonné právo zástavní pro jeho pohledávku vzniklou zastupováním na částce, která k němu došla pro stranu zastupovanou a kterou složil k soudu, protože správnost anebo výše jeho pohledávky byla stranou popřena; je zřejmé, že zástavní právo bylo přiznáno proto, že hotovost, již přijal advokát v zastoupení strany, stala se vlastnictvím strany již tím, že ji advokát jménem strany přijal anebo nabyl disposiční moci nad ní. Z vylíčených úvah plyne nesprávnost uvedené námitky a správnost čili zákonitost opačného stanoviska rozsudku, že zpronevěřené částky byly věcmi stěžovateli cizími a jemu jen svěřenými.
Arciť odvozuje stížnost z právě vyvráceného objektivního názoru i námitku, že stěžovatel jednal ve skutkovém omylu, jsa přesvědčen, že má právo částkami disponovali. Než předpoklad omylu jest v příkrém rozporu s opačným zjištěním rozsudku, že stěžovatel byl si plně vědom toho, že spotřebuje cizí jemu svěřené peníze. Námitka s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. naprosto pochybená není ani odůvodněna jako výtka neúplnosti, protože se stěžovatel při hlavním přelíčení nikdy nehájil tím, že měl za to, že částky, jejichž zpronevěření dává se mu za vinu, staly se a byly jeho vlastnictvím, nýbrž naopak — jak i v rozsudku správně opakováno — přímo doznal ohledně všech tří částek, že věděl, že peníze, jichž použil pro svou kancelář a pro svou domácnost, nejsou jeho. Ovšem tvrdí stížnost, že skutkový omyl na straně stěžovatele dosvědčuje i ta okolnost, že stěžovatel byl by, kdyby si byl býval vědom hmotné protiprávnosti svého jednání, zajisté vyčkal, až mu Dr. S. oněch 13 000 Kč poukáže a teprve pak poukázal z nich částku 6 000 Kč Dr. R-ovi. Než nelze poznati, jakými úvahami dospěla stížnost k tomuto tvrzení přes doznané a zjištěné vědomí stěžovatelovo, že dotčené peníze nejsou jeho, a nelze proto vypořádati se s tímto tvrzením věcně.
Zadržením za sebou nebo přivlastněním sobě po rozumu § 183 tr. zák. není ovšem — viz nálezy čís. 2496, 3311 sb. n. s. a jiné — kterákoliv svémoc se svěřenou věci čili jakékoliv jednání s ní, jež nebylo pachateli přikázáno neb alespoň dovoleno osobou k věci oprávněnou. Svémocí podle § 183 tr. zák. trestnou jest naopak jen takové nakládání se svěřenou věcí, které se příčí vůli oprávněné osoby pachateli známé a není zlého úmyslu předpokládaného pojmem přivlastnění, má-li pachatel byť jen omylem za to, že osoba k věci oprávněná nebude nic namítati proti tomu, by pachatel s věcí nakládal způsobem jím zamýšleným a pak uskutečněným. Avšak namítá-li stížnost — patrně s tohoto správného hlediska —, že byl u stěžovatele jakýkoliv zlý úmysl vyloučen jeho přesvědčením, že klienti nebudou nic namítati proti opožděné výplatě, nedbá skutkových zjištění rozsudku a neprovádí důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. po zákonu. Přesvědčení stěžovatelovo, námitkou uplatňované, není rozsudkem zjištěno a, i kdyby bylo zjištěno, neomlouvalo by souzené skutky, v nichž podle rozsudečných zjištění nešlo jen o opožděné výplaty čili o pouhé neodvedení, nevydání, zadržení neb o pouhý průtah ve vydání svěřených věcí, nýbrž o spotřebení věci pro vlastní zájmy pachatelovy čili o přivlastnění si jich. Budiž k tomu ještě podotčeno, že se stěžovatel vůbec nehájil mylným předpokladem, že osoby oprávněné ke zpronevěřeným částkám nebudou nic namítati proti tomu, že částek těch použije a spotřebuje je ve své kanceláři a ve své domácnosti, nýbrž udal jen v případě firmy S., že myslel, že má ještě čas na zaplacení, protože slíbil firmě úroky a protože je zvykem advokátů vyúčtovati ročně nebo pololetně, a v případě firmy B., že myslel, že má dosti času k poukázáni tohoto peníze. Opakovanou obhajobou uplatňoval stěžovatel jen předpoklad nezávadnosti liknavosti ve vydání (odvedení) svěřených částek, takže mohl soud, aniž se rozsudek tím stal neúplným v příčině skutečností rozhodných a zmatečným podle čís. 5 § 281 tr. ř., obhajobu opomenouti, kdyžtě zjistil, že se stěžovatel neomezil jen na liknavost uvedeného rázu, nýbrž peněz těch pro sebe použil a spotřeřoval. Neúplným po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř. nestal se rozsudek ani tím, že nepřihlíží — jak vytýká stížnost s nesprávného hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. — k výpovědí svědka (Josefa S-a), že stěžovatel výslovně s firmou S. ujednal zúročení náhradou za opožděnou výplatu, správně, že stěžovatel na opětnou žádost svědkovu o vydání částky 13 000 Kč a připomínku, že svědek peněz potřebuje, a v bance musí platiti úroky, odpověděl, že svědkovi také úroky zaplatí. Nelze poznati, jak by mohla dodatečně po svémoci projevená ochota pachatele k náhradě škody placením úroků brániti závěru, že pachatel si byl v době svémoci protiprávnosti svémoci vědom, nebo nasvědčovati předpokladu pachatele, že osoba ke svěřenému statku oprávněná nemá námitek proti svémoci a schválí ji dodatečně. Proto jest přes vývody stížnosti setrvali na rozsudečném zjištění, že si byl stěžovatel vědom hmotné protiprávnosti svého jednání a že úmyslně naložil s věcmi mu svěřenými proti výslovnému určení a příkazu svých mandantů.
Vědomí pachatele o protiprávnosti svémoci může býti arciť, když svěřeným statkem je věc zastupitelná, rušeno a vyváženo — třebas ne pouhou, byť důvodnou nadějí pachatelovou, že bude svého času s to dostáli svému závazku čili odškodnili osobu svémoci dotčenou (viz nálezy 2704, 1637 sb. n. s. a jiné), tož přece — vědomím pachatele, že má již v době svémoci rovnocennou a stejnorodou úhradu po ruce, takže jest kdykoliv s to, by dostál příkazu nebo svému závazku k osobě ke svěřené věci oprávněné (viz nálezy čís. 4282, 3652 sb. n. s. a jiné). Nestačí tudíž, že stav jmění pachatelova umožňuje a po případě zajišťuje uvedenou úhradu vůbec; vyžaduje se spíše, že pachateli je možná úhrada věcí, s nimiž svémocně nakládá, již v okamžiku svémoci. Rozsudek výslovně a s náležitým odůvodněním zjišťuje, že stěžovatel neměl v rozhodné době dostatečných finančních prostředků a nebyl podle svých majetkových poměrů s to, by částky, které si přivlastnil, kdykoliv nahradil a svým závazkům dostál, a že jest jen výmluvou tvrzení stěžovatelovo, že měl tehdy dostatek finančních prostředků, jakož i že stěžovatel byl si vědom, že nemá po ruce dosti prostředků, jimiž by mohl vyhověti příkazům oprávněných osob v příčině svěřených mu peněz. V rozhodných složkách, totiž pokud je popřena schopnost dáti úhradu kdykoliv čili okamžitě nebo aspoň bezodkladně, a zjištěno vědomí stěžovatelovo, že mu taková úhrada není možnou, nejsou opakované výroky rozsudku vývody stížnosti napadeny; naopak uvádí stížnost sama, že stěžovatel nemohl vůbec vymáhali svůj palmár soudně, poněvadž by byl berní úřad i další palmární pohledávky zabavil. Jelikož bez — stížností netvrzené — možnosti okamžité realisace a upotřebení výtěžku k bezokladné úhradě svémocně spotřebovaných částek nerozhoduje rozsah jmění stěžovatelova s hlediska vědomí o protiprávnosti svémoci, netřeba se vypořádali s vývody stížnosti o výši a likvidnosti palmárních pohledávek stěžovatelových a stejně není třeba vypořádali se s vývody stížnosti dokazujícími, že pohledávka berního úřadu, pro kterou bylo zřízeno nadzástavní právo na palmárních pohledávkách stěžovatelových, zanikla a měla býti již dávno v pozemkových knihách vymazána; neboť je rozhodným jen, že nadzástava berního úřadu a exekuce jím zavedená bránila stěžovateli ve vymáhání jeho pohledávek, kdežto nezáleží na tom, bylo-li mu v tom bráněno právem či neprávem a domáhal-li se stěžovatel bez úspěchu — jak uvádí — zákroku advokátní komory proti bernímu úřadu. Zřejmě hledí stížnost vývody, o nichž právě uvažováno, jakož i dalšími vývody, že stěžovatel ucházel se u advokátní komory o zápůjčku, z níž hodlal propláceti částky, o které jde, ne tak vyvrátiti závěr o vědomí protiprávnosti, nýbrž spíše prokázati, že stěžovatel neměl úmyslu podržeti částky, jejichž zpronevěření se mu dává za vinu, trvale a vůbec nikdy jich nevypláceti.
Leč s tohoto hlediska jsou dotčené vývody stížnosti bezdůvodné, neboť podle stálé judikatury vyžaduje se úmysl, svěřené věci oprávněnému vůbec nikdy nevydati čili učiniti trvalým protiprávní stav pachatelem způsobený, jen pro pojem »zadržení«, nikoliv též v případech »přivlastnění«, a i kdyby stížnost měla pravdu tvrzením, že obžalovaný neměl úmysl směřující k zadržení svěřených mu peněz ve smyslu právě naznačeném, nebyl by okolností, že byl uznán vinným i zadržením svěřených částek, zkrácen ve svých právech, kdyžtě nalézací soud nevzal za přitěžující okolnost spáchání zpronevěry v obou směrech v § 183 tr. zák. vytčených.

Citace:

č. 4823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 470-474.