Čís. 4870.

Zpronevěra, nepoužil-li ten, komu byla svěřena směnka k eskomptu, peněz eskomptem získaných podle příkazu (pověření) akceptantů, nýbrž zaplatil-li penězi těmi svůj osobní dluh; nepřípustná kompensace.
Zničení listiny je tak zvaným nepravým podvodem; nestačí jen úmysl zničiti listinu, jež má býti důkazním prostředkem; zničení jest jen prostředkem, jímž chce pachatel uskutečniti úmysl, způsobiti škodu tím, že důkazní prostředek odstraní.
Zničí-li pachatel listinu, která není nositelem nároků (knihy a doklady spolku), je třeba zjistiti nejen, jaký byl úmysl pachatelův, nýbrž i zda a jakou škodu obmýšlel; způsobení škody se k dokonání činu nevyhledává.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1933, Zm 2 278/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ze Znojmě ze dne 19. června 1933, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločiny podvodu podle §§ 197, 200, 201 a) a 203 tr. zák. a zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák., přečinem nadržování věřiteli podle § 485 tr. zák. a přestupkem podle § 32 zbroj, pat., pokud čelila proti výroku, jímž byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák.; vyhověl jí, pokud byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 a) a 203 tr. zák. a přečinem nadržování věřiteli podle § 485 tr. zák., napadený rozsudek v těchto bodech a důsledkem toho i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisících zrušil jako zmatečný a věc vrátil témuž soudu nalézacímu, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl, přihlížeje při tom ku pravoplatnému výroku o vině obžalovaného pro zločin zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák. a přestupek podle § 32 zbroj. pat.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění, pokud napadá rozsudek soudu prvé stolice ve směru zločinu zpronevěry, uplatňujíc zřejmě důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5, 9 a) tr. ř. Stěžovatel zdůrazňuje sám na počátku svých vývodů, že směnka byla vystavena pěti občany, že směnku nevystavil Spořitelní a záloženský spolek (takže nemá významu současný poukaz stížnosti k tomu, že vystavitelé směnky byly členy představenstva spolku), a že zavázány byly z ní jedině osoby na ní podepsané, které byly také o zaplacení upomínány a P., jeden z nich, zaplatil osobně směnku jako akceptant. Stěžovatel uznává dále sám, že dluh u Městské spořitelny v T., který zaplatil penězi z eskomptu směnky, byl jeho osobním dluhem. Tím však zmateční stížnost uznává výslovně takový skutkový základ poměru mezi obžalovaným a akceptanty svěřené směnky, — a tím i peněz eskomptem jejím získaných — na jedné straně a Spořitelním a záloženským spolkem na druhé straně, jenž naprosto nepřipouští závěry zmateční stížnosti o tom, že bylo možno kompensovati domnělý nárok Spořitelního spolku na vydání peněz eskomptem směnky získaných pro účel akceptanty směnky obžalovanému zvláště vytčených s domnělou pohledávkou obžalovaného proti Spořitelnímu a záloženskému spolku z toho důvodu prý povstalou, že obžalovaný použil peněz ze svého dluhu u Městské spořitelny v T. jakožto zálohy Spořitelnímu spolku na zaplaceni položky za zboží ve výši 30 000 Kč. Jestliže totiž obžalovaný, jak tvrdí, zaplatil sám z peněz na vlastní jméno u Městské spořitelny v T. vypůjčených dluh třetích osob u Spořitelního a záloženského spolku za odebrané zboží, měl ve smyslu §§ 1035 a násl. všeob. obč. zák. snad sám pohledávky oproti těmto třetím osobám, za něž jejich dluhy Spolku splatil, nikdy však oproti Spořitelnímu a záloženskému spolku a nemohlo tedy k nějaké kompensaci jeho závazku na vydání peněz z eskomptu směnky získaných s neexistující pohledávkou nikdy dojíti. Tím padají všechny námitky zmateční stížnosti, vybudované na tom předpokladu, jakoby peněz — z nichž Obžalovaný zaplatil dluh, jejž sám uznává za svůj osobní dluh — bylo takto použito ve prospěch té osoby, jíž měly býti podle pověření akceptantů směnky odevzdány, totiž ve prospěch Spořitelního a záloženského spolku a jakoby zpronevěra nebyla možná, když peníze dostala táž osoba, jedině však k jinému účelu nežli k jakému je měla obdržeti podle vůle svěřitelů; ostatně se ku zpronevěře ani nevyžaduje podle stálé judikatury úmyslu poškozovacího, jejž má stěžovatel ve svých námitkách zřejmě na zřeteli, ale stačí vědomě protiprávní zneužití důvěry, v níž byla věc pachateli k určitému účelu svěřitelem odevzdána. Toto vědomí však dovodil nalézací soud z vytáček obžalovaného, jimiž akceptantům směnky zapíral, že peníze vůbec dostal na směnku vyplaceny a nejvyšší soud tyto jeho logické důvody sdílí. Při tomto stavu věci jest bezvýznamné, zda se obžalovaný na kompensaci odvolával v trestním řízení ihned s počátku, kdyžtě ze zapírání, že peníze vůbec dostal, jest bezpečně patrno, že si byl vědom, že je na zaplacení svého dluhu u Městské spořitelny v T. použil protiprávně namísto toho, by jich podle pověření akceptantů použil pro Spořitelní a záloženský spolek. Tvrzení zmateční stížnosti, že měl obžalovaný na úhradu vybraných a proti příkazu mandantů použitých 30 000 Kč připraven ze svého, majetku dostatečný fond úhradový a že jeho majetek stál za to, že v den splatnosti dluh zaplatí, jest v příkrém a nepřípustném rozporu se zjištěnou okolností, že dluh zaplatil jeden z akceptantů (P.). Další rozsudková zjištění o marném jednání představenstva Spolku s obžalovaným o zajištění 30 000 Kč na majetku obžalovaného rovněž odporují uvedeným skutkovým předpokladům, z nichž se snaží stěžovatel dovoditi beztrestnost své zpronevěry nepřípustně na jiném skutkovém podkladě (§ 288 č. 3 tr. ř.). Zmateční stížnost, pokud jde o zločin zpronevěry, byla tudíž zamítnuta jednak jako bezdůvodná, jednak jako neprovedená podle zákona.
Bylo však zmateční stížnosti obžalovaného přiznati oprávnění, pokud jde o zločin podvodu a o přečin nadržování věřitelům. Při zločinu podvodu vytýká zmateční stížnost napadenému rozsudku, zmatečnost podle čís. 5 § 281 tr. ř., že rozsudek neudal směrnice, na jakém podkladě vypočítal výši škody větší než 20 000 Kč, tedy tvrdí, že rozsudek pro tento svůj výrok neuvedl důvodů; stížnost poukazuje k tomu, že škodu nelze počítati podle výše schodku zjištěného revisí, nýbrž že je hleděti jen k té škodě, která vznikla odstraněním listiny jako průvodního prostředku. Zničení listiny je tak zvaným nepravým podvodem; nestačí pouze úmysl zničiti listinu, jež má býti důkazným prostředkem, zničení je pouze prostředkem, jímž chce pachatel uskutečniti svůj úmysl, způsobiti škodu tím, že důkazní prostředek odstraní. Zničí-li pachatel směnku nebo jinou listinu, jež je nositelem nároků, by tak znemožnil uplatňování nároků z takových listin, je jisto, že výše škody se řídí podle onoho nároku, poněvadž jen onou listinou mohl býti nárok prokázán; zničil-li jinou listinu, jako v souzeném případě knihy a doklady Spořitelního a záloženského spolku, je, třeba zabývati se — což napadený rozsudek opomenul, zjistiv toliko úmyslnost a cílevědomost souzeného jednání, — tím, co bylo úmyslem pachatele, zda tím chtěl pouze zakrýti nějaký svůj trestný čin, ku příkladu zpronevěru, či způsobiti škodu tím, že znemožní peněžnímu ústavu vésti důkaz o jeho pohledávkách nebo o výši pohledávek vkladatelů, a proto je nutno zjistiti nejen, jaký byl úmysl pachatele, ale i jakou škodu obmýšlel. Způsobení škody se k ,dokonání činu nevyhledává (Altmann, kom. str. 585 — 1). Rozsudek sice uvádí, že vzešlá škoda přesahuje 20 000 Kč, zmiňuje se o Schodku 440 398 Kč 50 h, tvrdí, že stěžovatel spálením knih a dokladů znemožnil fakticky i právně zjistiti a vymáhati, zápůjčky, zjistiti výši vkladů, zaplacených úroků atd. V tom spatřuje škodu způsobenou stěžovatelem ústavu a praví, že nelze ani určitě stanoviti výši způsobené škody, že možný rozdíl vzhledem ku zjištěnému schodku nehraje žádnou roli, poněvadž i v nejpříznivějším případě by schodek, tedy škoda přesahovala 20 000 Kč. Avšak rozsudek neuvažuje o tom, a nezjišťuje, tím méně odůvodňuje, že stěžovatel obmýšlel způsobiti ústavu škodu (v. slovo »nebo« v § 200 tr. zák.) ve výši schodku a že ten přesahuje 20 000 Kč.

Citace:

č. 4870. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 575-578.