Vyhlašování norem.

I. úvodní poznámky.
Vyhlašování právních norem lze povšechně charakterisovati jako institucý, kterou má býti pokud možno zmírněna tvrdost zásady ignorantia legis nemini permittitur. Moderní právní řády obsahují dále povšechnou zásadu, že k platnosti určitých norem, t. j. k jejich vzniku, vyžaduje se jejich řádné vyhlášení a že nikomu není dovoleno, aby zkoumal resp. popíral tuto platnost, je-li u nich splněna podmínka tohoto vyhlášení (srovn. § 102 úst. list.). Zřejmým účelem instituce vyhlašování (publikace, uveřejnění) normy jako předpokladu platnosti (závaznosti) její jest, aby povinnostním subjektům byla dána možnost, aby se o svých povinnostech informovaly. Představa, že s hlediska mravního nelze činiti žádný povinnostní subjekt odpovědným z neplnění povinností, o jejichž platnosti vůbec nevěděl nebo nemohl se dozvěděti, má vzápětí, že má se i v oblasti právního řádu často za to, že řádné vyhlášení právní normy rozumí se jaksi samo sebou, jinými slovy že jest jakýmsi samozřejmým předpokladem její platnosti. To jest ovšem argumentace svou podstatou přirozeněprávní a s hlediska positivistického nesprávná, neboť platí zásada, že každý svrchovaný normový soubor (právní řád) může — a musí — si stanoviti podmínky, za kterých stávají se jednotlivé jeho součásti, t. j. jednotlivé normy, platnými, sám.
Ne o všech normách platí positivním právním předpisem stanovená zásada, že podmínkou vzniku jejich platnosti jest jejich řádné vyhlášení. U těch, pro které zásada ta platí, možno pak rozeznávati podmínky hmotné a formální: k těmto patří splnění všech ostatních předpokladů pro vznik nové normy (příslušný akt normotvůrcův, jako na př. jednání, hlasování a usnesení se normotvorného sboru podle platného pro něj jednacího řádu, případné jeho potvrzení jiným činitelem, na př. hlavy státu, k tomu povolaným atd.), kdežto řádné jejich vyhlášení možno nazývati předpokladem formálním. Zkoumání, zda-li při vzniku takové normy byly skutečně zachovány veškeré shora zmíněné hmotné předpoklady, nebývá však, jak řečeno, z důvodů povšechné právní jistoty přípustno, což arciť s jiného hlediska znamená, že touto zásadou vítězí v něm prvek absolutistický, ať jest jinak uspořádán podle jakéhokoliv jiného politického principu (na př. povšechně demokratického), neboť podle ní platí, že vše to, co jest takto v oficiální, tomuto účelu sloužící sbírce norem publikováno, tvoří součást příslušného normového souboru, i kdyby nebyla splněna třeba ani jediná podmínka jejího vzniku v uvedeném smyslu hmotném. Způsob vyhlašování (publikace) norem může bytí upraven různě (ústní, písemný, tiskem atd.). V moderních dobách jest vyhlašování tiskem pravidlem pro normy relativně prvotní a obecné (na př. zákony a nařízení), kdežto normy druhotné a konkrétní (na př. soudní rozsudky) vyhlašují se ústně. O „vyhlašování“ ve smyslu skutečné publikace (uveřejnění) možno v tomto případě mluviti arciť jen tehdy, děje-li se veřejně (srovn. § 101 úst. list.).
Pro vyhlašování obecných norem, zejména v případech, ve kterých vyhláška tvoří nezbytný předpoklad pro vznik platnosti dotyčné normy, určeny bývají zvláštní oficiální sbírky. Někdy bývá takové vyhlášení kogentně předepsáno (na př. v různých úředních věstnících nebo novinách atd.), aniž však bylo podmínkou platnosti příslušné normy, jindy děje se plakátováním na veřejných místech nebo jinak (na př. vybubnováním a pod.). O všech těchto různých způsobech vyhlašování platí resp. platila velká řada speciálních předpisů a je otázkou, kdy možno příslušný předpis považovati ještě za platnou součást dotyčného právního řádu. Pochybnosti mohou vzniknouti zejména v případech, kdy jde o publikační předpis, který by se týkal takových druhů právních norem, které v přítomné době sice již nemohou nově vznikati (na př. různých reskriptů, dvorních dekretů a pod.), které samy však tvoří ještě součástí dosud platného právního řádu. V těchto případech, při nichž se jedná zpravidla, pokud jde o čsl. právní řád, o normy jím recipované, dlužno ovšem, platnost takových norem (mimo jiné) posuzovati podle tehdy pro ně platných publikačních předpisů, jinak však nelze míti za to, že tyto předpisy samy tvoří dále součást toho času ještě platných publikačních norem. Předpisy toho druhu jsou na př. normy upravující bývalý rakouský (předválečný) říšský zákoník a jednotlivé zemské zákoníky (český, moravský a slezský), pak různé „sbírky zákonů” (politických a soudních) císařů Františka I., Ferdinanda I., Leopolda II., Josefa II. a Marie Terezie (viz Hoffmann-Danek, Rejstřík českosl. práva. Úvod, 1936), pak sbírky uherských právních norem, zejména po r. 1867 vydaných atd. Zabývati se zde podrobně úpravou podobných „pramenů”, recipovaných do čsl. právního řádu, znamenalo by v podstatě historicko-právní studii, překročující rámec vytčený tomuto Slovníku a zejména jeho poslednímu svazku. Následující vývody omezeny budou proto zásadně na, období let 1918—1946. Další omezení podává se z úvahy, že podrobnější zmínky zasluhují na tomto místě pouze takové publikační normy, které upravují vyhlašování právních předpisů aspoň relativně obecných, a to jak co do rozsahu jejich osobní, tak územní platnosti.
II. Československý právní řád.
1. Období 1918—1938.
Vyhlašování zákonů a nařízení upravoval původně svým číselným označením první čsl. zákon č. 1/1918 Sb., později nahrazený zákonem č. 139/1919, pokud se týče č. 300/1921. Prozatímní ústava (č. 37/1918) měla o vyhlašování zákonů ustanovení v § 19.
K veřejnému vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení v československém státě byla určena „Sbírka zákonů a nařízení státu československého” (§ 1 leg. cit.). Tato právní ustanovení byla podle § 2:
a) zákony,
b) státní smlouvy,
c) nařízení, vydávaná ústředními úřady státními, pokud obsahují obecné závazná pravidla právní nebo pokud takovéto jejich vyhlášení zákon nařizuje,
d) nařízení zemských úřadů za stejných podmínek.
ad a) Poněvadž zákon mluví povšechně o „zákonech“, platilo jeho pravidlo nejen pro zákony usnesené Národním shromážděním, nýbrž též pro budoucí zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi (§ 3, odst. 4 úst. listiny). Vzhledem ke shora citovanému § 3, odst. 4. úst. list. vyskytl se však i názor opačný (arg. „zvláštní“).
ad b) „Státními smlouvami“ nerozumí se každá smlouva, uzavřená státem československým jako jedním komjiaciscentem, nýbrž patrně jen t. zv. mezinárodní smlouvy, uzavírané mezi státem československým a jinými státy (viz § 64, odst. 1, čís. 1 úst. listiny).
ad c) Větou „pokud obsahují obecně závazná pravidla právní“, neměl býti odlišen jeden druh nařízení od jiných, nýbrž měl býti definován pojem „nařízení“ jakožto abstraktní normy právní na rozdíl od konkrétní.
Zákon upravující vyhlašování zákonů a nařízení byl vydán před konečnou ústavní listinou. Podle ní (§ 81) nemohlo již býti nařízení, vydávaných jednotlivými ústředními úřady státními (zejména tedy ministerstvy), nýbrž toliko nařízení vládní, na nichž podle citovaného paragrafu ústavní listiny usnesla se vláda jako sbor. Tak bylo tedy rozuměti pojmu „nařízení“, vymezenému lit. c) § 2. Ve Sbírce zákonů a nařízení vyskytují se však i „nařízení“ zemských presidentů (viz č. 119/1934, 47/1937).
ad d) Ustanovení toto bylo nezbytné jako prozatímní východisko ze situace, vzniklé zánikem zemských zákoníků a dalším úřadováním zemských vlád (viz důvodovou zprávu k vládní osnově zákona, tisk 444 ex 1919).
Vzhledem ke znění § 4 byla toliko u zákonů a nařízení (nikoliv tedy u státních smluv) publikace ve Sbírce zákonů a nařízení nezbytnou podmínkou jich platnosti. Citovaný § 4 zní: „Pokud v zákoně nebo nařízení není nic jiného stanoveno, počíná se jeho účinnost 30 dnů po vyhlášení (§ 3, odst. 4, podle něhož den, kdy rozesláno bylo české znění dotčené číslované částky Sbírky, jest dnem vyhlášení) a vztahuje se na celé území státu československého“.
Uvedený § 4 upravuje ostatně pouze t. zv. vacatio legis. Vyhlášení jako nezbytnou podmínku platnosti stanoví — avšak pouze stran zákonů! — § 49 úst. list. O nařízeních podobného výslovného ustavení nebylo.
U Pražáka, Rak. právo ústavní, § 229, čteme tuto větu: „ . . . Takové úřední instrukce nemají vůbec, pokud se týče občanů, žádného významu právního; tito nejsou instrukcí vázáni, jelikož každý předpis, jenž vůbec má zavazovali, dle povahy věci musí býti náležitým způsobem vyhlášen.“ Plyne-li nutnost vyhlášky skutečně z „povahy věcí“, jak praví Pražák, pak tedy zásada, že každý předpis, má-li býti platným, musí býti náležitě vyhlášen, platí obecně a nutně pro každý právní řád, poněvadž žádný právní řád nemůže vycházeli z názorů, které by „povaze věci“ odporovaly a byly tudíž nesmyslné, a byla by to následkem toho zásada, která by patřila do obecné nauky o právnickém poznávání. Je nesporno, že Pražák tomuto názoru na uvedeném místě skutečně tak rozuměli chtěl. Názor ten jest však, jak není těžko dovodili, zřejmě nesprávný (srovn. mou Soustavu českoslov. práva státního, II. vyd., str. 96) a dá se vysvětlili přirozeněprávními myšlenkovými pochody, resp. záměnou hledisek de lege lata a de lege ferenda. „Z povahy věci“ zde totiž patrně plyne jen tolik, že je z praktického stanoviska žádoucí, aby se povinnostní subjekty mohly dozvěděli o svých povinnostech — nic víc. Naproti tomu je nesporno, že si každý normový soubor o němž předpokládáme, že jest svrchovaný (jak tomu jest u právních řádů), může stanovili formální podmínky platnosti jednotlivých svých součástek (norem) sám, a je dále nesporno, že ani bývalý rakouský ani pozdější československý právní řád zásadu, že žádný právní předpis bez náležité vyhlášky nemůže zavazovali, výslovně nestanovil. Tato zásada by se proto musela do právního řádu vinterpretovati — ovšem ne pouhým odkazem na to, že se podává „z povahy věci“, nýbrž tak, že by se dovodilo, že hoví „der klaren Absicht des Gesetzgebers“ (§ 6 o. z. o.), při čemž by arciť vlastně nešlo o nějakou prostou praktickou „Absicht“ (úmysl), nýbrž spíše o jeho „Einsicht“, t. j. o jeho theoretický názor.
Rozborem povšechných československých publikačních norem — zejména tedy zákonů č. 139/1919 a novely č. 500/1921 — dospíváme k úsudku, že československý zákonodárce (a s ním i předválečný rakouský) vycházel z názorů blízkých shora citovanému stanovisku Pražákovu. Neboť nemáme výslovného předpisu o tom, že určité normy ke své platnosti vyžadují publikace. Takovým předpisem nejsou především shora citované publikační zákony, které naopak zdají se zásadu, že publikace normy jest samozřejmým předpokladem její platnosti, prostě předpokládat. Nebo ony stanoví pouze, že a jakým způsobem mají býti určité normy, totiž zákony, státní smlouvy a nařízení, publikovány, nikoliv zásadu, že tato publikace je nezbytným předpokladem jejich platnosti. Kdyby byla tato zásada měla býti stanovena, patřila by zajisté — jako daleko nejdůležitější a nejzákladnější — v čelo příslušného zákona, kde však naproti tomu nacházíme pouze krotké ustanovení, že „k veřejnému vyhlášení nově vydaných právních ustanovení jest určena Sbírka zákonů a nařízení státu československého“ (§ 1 leg. cit.). Mýlil by se dále, kdo by předpis, rozhodný pro naši otázku, shledával v § 4 téhož zákona, který praví, že „pokud v zákoně nebo nařízení není nic jiného stanoveno, počíná se jeho účinnost 30 dnů po vyhlášení; neboť sedes materiae tohoto předpisu jest stanovení známé vacatio legis, nikoliv předpisu, že zákon nebo nařízení bez publikace nemůže nabýti„účinnosti“, t. j. platnosti. Znamená, tedy pouze toto: Zákon nebo nařízení, pokud jsou publikovány ve Sbírce, nabývají platnosti po uplynutí vacationis legis, ale nestanoví povšechnou zásadu, že by bez této publikace nemohly nabýti platnosti. Tuto zásadu, ale jen pokud jde o zákony, stanoví, jak známo, § 49 ústavní listiny: „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen, a to způsobem, jak ustanovuje zákon.“ Tážeme-li se však, jaký význam a smysl má toto ustanovení, nepochybíme asi, prohlásíme-li, že ani zde nešlo ústavodárci o stanovení povšechné zásady, že bez náležité publikace nemůže zákon nabýti platnosti, nýbrž spíše o to, aby tato zásada, která se československému ústavodárci zdála — ve smyslu Pražákově — samozřejmou, byla postavena pod garancii ústavy. Neboť není-li tomu tak, pak marně budeme hledati v právním řádě obdobný předpis ohledně nařízení. Je-li totiž podle doslovného znění § 4 úst. listiny ústavním zákonem stanovena zásada, že bez náležité publikace nemůže žádný zákon nabýti platnosti, pak bychom očekávali, že nějaký obyčejný zákon bude stanoviti totéž o nařízení. Takový zákon však neexistoval, poněvadž jím nebyl zákon č. 139/1919. Museli bychom tedy, kdybychom chtěli zachrániti platnost povšechné zásady, že jak ohledně zákonů, tak ohledně nařízení jest jejich publikace nezbytným předpokladem jejich platnosti, s Pražákem míti za to, že se tato zásada podává „z povahy věci“, t. j. sama zebou rozumí, a následkem toho ani výslovně stanovena býti nemusí. To bylo by ale čiré přirozené právo, poněvadž se zde ve skutečnosti nic „samo sebou nerozumí“! K čemu byla by ostatně, tak možno se ptáti, výslovná ústavní garancie (srov. § 4 úst. list.) zásady, která plyne „z podstaty věci“ a nemůže tedy ani býti jiná?
Legislativně technická slabina publikačního zákona (č. 139/1919) podává se dále z toho, co stanoví, resp. opominul stanoviti ohledně státních smluv. Stanoví pouze, že se tyto smlouvy do Sbírky zákonů a nařízení „zařadují“. Máme míti za to, že tento prostý předpis o zařazení, t. j. o publikaci, znamená hned také zásadu, že bez tohoto zařazení státní smlouvy nemohou nabýti platnosti (t. zv. vnitrostátní)? Ne-li, pak musíme se opět utéci k Pražákově „podstatě věcí“, která toho vyžaduje — i bez výslovného předpisu — aby státní smlouvy, mají-li býti platné, byly náležitě publikovány. A možno z pouhé skutečnosti, že předpis § 4 publikačního zákona o vacatio legis nemluví o státních smlouvách, vyvoditi, že stávají se tyto „účinnými“, t. j. platnými hned, t. j. současně s jejich publikací? Kdybychom naproti tomu v předpisu § 4 spatřovali normu, podle které pro zákony a nařízení neplyne jen ustanovení vacationis legis, nýbrž základní zásada, že jejich publikace jest nezbytným předpokladem jejich platnosti, pak by se a contrario pro státní smlouvy podával důsledek, že tento předpoklad pro státní smlouvy neplatí, t. j. že mohou se státi platnými i bez publikace ve Sbírce.
A contrario by dále beze všeho plynulo z §§ 2 a 4 publikačního zákona, pokud bychom v nich chtěli spatřovati stanovení zásady, že normy tam uvedené bez publikace ve Sbírce nemohou nabýti platnosti (a ne tedy jen prostý předpis o tom, jaké normy se ve Sbírce mají vyhlašovati, resp. úpravu vacationis legis), že tato zásada platí jen o těchto normách a ne o všech ostatních — kam by se pak poděla Pražákova „podstata věci“? Nelze přece míti na př. za to, že tato „podstata věci“ uplatňuje se jen u nařízení, „pokud obsahují obecně závazná pravidla právní“ (§ 4), tedy u t. zv. nařízení právních (Rechtsverordnungen) a nikoliv u t. zv. nařízení správních (Verwaltungsverordnungen)i A kdyby tomu tak bylo, pak by normotvůrce, znalý nomopojetických pravidel, v normě, kterou upravuje publikaci norem, patrně neuváděl takové normy, u kterých publikace jejich jakožto nezbytný předpoklad jejich platnosti plyne „z podstaty věci“, nýbrž právě takové, u nichž něco podobného z této podstaty neplyne, kdyby si přál, aby přesto i u nich zásada nezbytnosti publikace platila.
Kdybychom chtěli — per analogiam § 914 o. z. o. — řešiti otázku, o kterou zde jde, podle „úmyslu“ zákonodárce, pak bychom museli prohlásiti, že tento zákonodárce nesporně zamýšlel publikačním zákonem č. 139/1919 upraviti zásadu, že normy, o kterých v něm jedná, mohou nabýti platnosti teprve jejich vyhlášením ve Sbírce, ačkoliv ve skutečnosti tak neučinil.
Podávají se tedy z této situace tyto důsledky:
1. Pokud jde o zákony, je pro obor československého právního řádu zásada, že k jejich platnosti je třeba náležité publikace (vyhlášení), expressis verbis vyslovena v § 49 úst. listiny. 2. Poklid šlo o státní smlouvy, nebylo v čsl. právním řádu žádného jiného obecného předpisu publikačního, než jest ustanovení § 2 publikačního zákona, že tyto smlouvy se „zařadují“ do Sbírky zákonů a nařízení, Z předpisu toho nijak nelze vyvozovati zásadu, že toto zařazení jest nezbytným předpokladem platnosti státních smluv, ač jest nesporno, že podle „úmyslu“ (= názoru) zákonodárcova tato zásada měla platit, O „vacatio legis“ neměl publikační zákon ohledně státních smluv žádného předpisu. Z tohoto nedostatku plynul by jen tehdy důsledek, že státní smlouvy nabývají „účinnosti“ současně s publikací, kdyby tato publikace byla vůbec předpokladem této účinnosti. Tomu však tak není.
3. Pokud jde konečně o nařízení, chyběl jak již bylo řečeno výslovný obecný předpis (sc. obyčejného zákona), který by byl obdobou ústavního předpisu o zákonech (§ 4 úst. list.). Z toho se ve spojení s předpisem § 4 publikačního zákona pro objektivní interpretaci podává, že publikace nařízení není nezbytným předpokladem jeho platnosti, ač i zde „úmysl“ zákonodárcův svědčí zřejmě o opaku.
Podle § 3 zákona o vyhlašování zákonů ve znění zákona ze dne 20. prosince 1921, č. 500 vycházela Sbírka zákonů a nařízení v jazyku státním, oficiálním, t. j. československém. Pouze znění české nebo slovenské, uveřejněné ve Sbírce, bylo původní (autentické). Vedle toho vycházela Sbírka také pokud možno současně s původním zněním v úředním překladu německém, polském, maďarském a v úředním překladu do onoho jazyka, který stanoví sněm Podkarpatské Rusi podle § 6 zákona jazykového. Právní ustanovení vyhlášena ve Sbírce ve znění českém, uveřejňovaly se ve znění slovenském v Úradných novinách; právní ustanovení, vyhlášená ve znění slovenském, uveřejňovaly se ve znění českém v Úředním listě Československé republiky.
Pokud jde o otázku jazykové autentičnosti, nelze míti za to, že čsl. zákony publikační zrušily veškeré dřívější příslušné normy, zejména cís. patent ze dne 27. prosince 1852 a zákon ze dne 10. června 1869, čís. 113 ř. z., který prohlásil německý text říšského zákoníka za autentický (původní) a vydání jinojazyčná za úřední překlady (§ 2). Toto pravidlo platí tedy i nadále pro všecky rakouské říšské zákony, recipované právním řádem československým. Pokud jde o bývalé zemské zákony, recipované do právního řádu československého, platí nadále pravidlo, že obě jejich znění (české i německé) jest pokládati stejně za autentické. (Pražák, Rak. pr. úst., I, str. 30.) K tomu dlužno dodati, že předpis, že texty ve dvou nebo více jazycích vyhlášené, mají býti považovány za stejně autentické, znamená prakticky tolik, že žádný z nich není autentický, poněvadž prohlášení určitého textu za autentický může míti jen ten rozumný smysl, že v případech obsahového rozporu mezi několika takovými texty — a jen pro takové případy stává se výslovné prohlášení určitého textu za „autentický“ praktickým — má býti rozhodným tento autentický text.
O autentičnosti textu státních smluv není obecně platného pravidla mezinárodního. Otázku tu řeší smlouvy samy.
Náš právní řád neměl (na rozdíl od bývalého rakouského; viz vyhlášku ministerstva vnitra ze dne 23. září 1907, č. 225 ř. z.) výslovné normy, jakým způsobem dlužno provésti případné opravy textu vyhlášených zákonů. Dosavadní praxe zde rozeznávala dva případy; jednak pouhé tiskové chyby a jednak nedopatření, která se stala při parlamentním projednávání. Ony opravují se pouhou vyhláškou (příklad; vyhláška ministerstva vnitra č. 244 a 341 Sb. z. a n. z r. 1920), tyto cestou zákonodárnou, t. j. novým zákonem (příklad; zákon ze dne 17. července 1919, čís. 423). Vzhledem k zásadě, že nikomu není dovoleno zkoumati platnost právní normy v oficiální sbírce vyhlášené, i kdyby vyhlášení její nebylo se stalo řádně (t. j. bez chyb a nedopatření, nebo bez vynechání jednotlivých vět nebo odstavců), stává se to, co takto bylo vyhlášeno, platnou součástí právního řádu i s případnými chybami a nedopatřeními, nejeví se shora zmíněná úprava, pokud provádí se pouhými vyhláškami, uspokojující, poněvadž v takových případech jde vlastně o dodatečnou změnu platných zákonných norem pouhými ministerskými vyhláškami. S ryze formálního stanoviska bylo by k tomu tedy zajisté třeba přímo nového zákona.
Vedle Sbírky zákonů a nařízení státu československého sloužily k vyhlašování právních norem ještě jiné úřední publikace. Od sbírky se zásadně liší tím, že publikace v nich není zákonem stanovena jako nezbytný předpoklad pro platnost dotyčné normy. Jako takové úřední (oficiální) sbírky zavedeny byly „Úřední list Československé repulbliky“, a pak „Úradné noviny“ pro Slovensko a Úřední list civilní správy Podkarpatské Rusi. Podle § 101 zák. č. 125/1927 o organisaci politické správy nastoupily na místo dosavadních zemských zákoníků zemské věstníky“. Pro podřízené úřady a soukromé zájemníky vydávala některá ministerstva (na př. vnitra, spravedlnosti, post a telegrafů, školství a národní osvěty a j.) své vlastní věstníky. Srovn. dále Krajinský věstník pro Slovensko, Zemský věstník pro Podkarpatskou Rus a Úřední noviny zemského úřadu pro zemi Podkarpatoruskou v Užhorodě.
Nové úpravy dostalo se způsobu vyhlašování právních předpisů vl. nařízením ze dne 30. prosince 1938, č. 392 Sb., vydaným podle čl. II. ústavního zákona zmocňovacího ze dne 15. prosince 1938, č. 330 Sb. Podle tohoto nařízení vydávala se Sbírka následkem zavedené autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi ve dvou samostatných dílech (I a II), z nichž dopravní zařazovaly se (povšechně řečeno) normy společné pro celý stát, do druhé pouze takové, které nebyly společné a netýkaly se země Slovenské ani Podkarpatské Rusi [§ 3: viz tiskové nedopatření lit. d) tohoto paragrafu!]. Podle § 4 cit. nař. nepůsobilo zařádění právního předpisu do nepříslušného díla Sbírky neplatnost vyhlášení a podle § 13 opravují se tiskové chyby pouhou vyhláškou úřadu, jemuž přísluší její redakce, t. j. předsednictvu ministerské rady v Praze (§ 15).
2. Období 1939—1946.
Prvním publikačním předpisem našeho zahraničního státního zřízení jest vyhláška vlády republiky Československé ze dne 16. srpna 1940, č. 3 Úředního věstníku československého. Má dva paragrafy, jimiž se stanoví, že „jako úřední list této vlády bude vycházeti Úřední věstník československý“ (§ 1) a že „Úřední věstník československý jest pokračováním věstníku československého v Paříži“ (§ 2).
O dva měsíce později vydán byl dekret presidenta republiky ze dne 26. října 1940 č. 4 Věstníku, v němž stanoví se toto: „K veřejnému vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení československé vlády až clo obnovení pravidelného ústavního života v Československé republice jest určen vedle Sbírky zákonů a nařízení (zák. č. 139/1919 a č. 500/1921) Úřední věstník československý“ (§ 1). Do tohoto věstníku „se zejména zařazují dekrety presidenta republiky a vládní nařízení“ (§ 2). „Právní ustanovení jakož i oznámení v Úředním věstníku československém uveřejňují se bud ve znění českém nebo ve. znění slovenském, jež obojí jsou původní.“ „Za den vyhlášení platí datum toho kterého čísla Věstníku“. „Dekrety presidenta republiky, vládní nařízení, státní smlouvy a vyhlášky, jež podle zákonů č. 139/1919 a 500/1921 byly uveřejňovány ve Sbírce zákonů a nařízení, opatřují se při vyhlašování ve Věstníku běžnými čísly, jejichž řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku.“ (§ 3) „Pokud v dekretu presidenta republiky nebo v nařízení není nic jiného stanoveno, počíná se jeho účinnost 30 dnů po vyhlášení (§ 3, odst. 2).“ (§ 4.) „Redakce Úředního věstníku československého přísluší předsednictvu ministerské rady, které přijímá text vyhlášek od zúčastněných ministerstev. Podrobnější ustanovení o této redakci určí ministerský předseda.“ (§ 5.)
Tento dekret má zřejmě povahu normy prozatímní (viz § 6). Není v něm obligátní výpočet norem, jejichž vyhlášení ve Věstníku stanoví se obligatorně, a není v něm obsažena ani zásada, které z nich ke své platnosti vyžadují publikace, nýbrž uvádějí se pouze příkladem presidentské dekrety. Pokud jde o prohlášení obou znění (českého a slovenského) za původní, platí o tomto předpisu, co o něm bylo zde již řečeno, s tím arciť rozdílem, že se tu jedná o publikaci jen jediného znění (bud českého nebo slovenského). Naše zahraniční normotvorná praxe osvojila si dále vzdor známých nevyvrácených dosud námitek normativní theorie názor o rozdílu mezi „účinností“ a „platností“ norem (viz k tomu mé Československé právo ústavní, str. 104): v § 4 stanoví se povšechné pravidlo o počátku „účinnosti“ presidentských dekretů a nařízení a v § 6 stanoví se naproti tomu počátek „platnosti“ dekretu č. 4. Z jakého důvodu se zde a v jiných podobných případech činí rozdíl mezi účinností a (pouhou?) platností norem, zůstává při tom nevysvětleno. Zdá se, že si normotvůrce představoval, pokud se týče představuje, věc tak, že platnost normy začíná se již samým jejím vyhlášením, kdežto její účinnost nastává teprve uplynutím vacationis legis.
Zásadní úpravu vyhlašování čsl; právních norem provedl teprve dekret ze dne 23. června 1945 č. 19 Sb. Ten především zrušil publikační zákony č. 139/1919 a č. 500/1921, jakož i shora uvedený dekret č. 4/1940 Věstn. (§ 9) a místo dosavadní „Sbírky zákonů a nařízení státu československého“ jakožto publikačního orgánu zavádí „Sbírku zák. a nař. republiky Československé (§ 1). V § 2 stanoví se, že ve Sbírce vyhlašují se (roz. obligatorně);
a) zákony (dekrety presidenta republiky),
b) mezinárodní smlouvy,
c) vládní nařízení,
d) nařízení a vyhlášky všeobecné povahy ústředních úřadů a orgánů, jestliže jich vyhlášení ve Sbírce vyžaduje zákon nebo vládní nařízení.
U srovnání s příslušnou dřívější úpravou vynechána jsou zde nařízení zemských úřadů a vládní nařízení uvedena jsou pod zvláštní literou. Za den vyhlášení prohlašuje se výslovně ten, ve který byla dotyčná „částka“ Sbírky vydána a který musí býti v jejím čele výslovně označen (§ 3).
Na rozdíl od dřívějšího stavu obsahuje § 4. dekretu velmi závažnou a důležitou zásadu, že právní předpisy, uvedené v § 2 písm. a), c) a d) vyžadují ke své platnosti vyhlášení podle tohoto dekretu. Tím tedy odstraněna byla, pokud jde o vládní nařízení, mezera, o níž shora (str. 421) stala se zmínka, a zároveň vyslovena zásada, že mezinárodní smlouvy ani co do jejich vnitrostátní platnosti nevyžadují nutně vyhlášení.
Podle § 5 stanovena vacatio legis na patnáct dní na rozdíl od dřívější třicetidenní.
Redakce a administrace Sbírky přísluší ministerstvu vnitra (§ 6). O tiskových chybách a nesprávnostech ve vnitřní úpravě Sbírky (?) platí, že opravují se vyhláškou ministerstva vnitra (§ 7). Srovn. na př. č. 17/1946 a č. 38/1947.
[V § 8. praví se, že vyhlašování právních předpisů platných jen na Slovensku, upravuje se zvláště.
Ústavním dekretem ze dne 23. června 1945 č. 22 Sb. bylo zvláště upraveno vyhlašování právních předpisů, vydaných mimo území republiky Československé a vláda byla zmocněna,
a) aby určila, které ústavní dekrety presidenta republiky (vyjímajíc ústavní dekret ze dne 15. října 1940, č. 2 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné v přechodném období), dále dekrety presidenta republiky, vládní nařízení a jiné právní předpisy, které byly vyhlášeny v Úředním věstníku československém, zůstávají v platnosti, měnila počátek jejich účinnosti a územní platnost a dala je vyhlásiti ve Sbírce zákonů a nařízení;
b) aby znovu dala otisknouti ve Sbírce zákonů a nařízení mezinárodní smlouvy, které byly vyhlášeny v Úředním věstníku československém; otištěním ve Sbírce se na jejich účinnosti nic nemění.
Dekrety presidenta republiky vyhlašovány byly, aniž to nějaký publikační předpis výslovně stanovil, úvodní větou „K návrhu vlády ustanovuji“, „K návrhu vlády a po slyšení Státní rady ustanovuj i “ a „K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji“.
Na Slovensku byla po národním povstání r. 1944 k vyhlašování právních předpisů zavedena „Sbierka nariadení národnej rady“. Stalo se tak nařízením ze dne 5. září 1944 č. 2, „kterým se upravuje vyhlašování nařízení Slovenské národní rady“, které má tyto tři paragrafy:
§ 1. Nařízení Slovenské národní rady vyhlašují se ve Sbírce nařízení Slovenské národní rady.
§ 2. Když nařízení Slovenské národní rady jinak neustanovuje, nastává jeho účinnost dnem vyhlášení.
§ 3. Toto nařízení nabývá ihned účinnosti.
Ve srovnání s normami, které jinde upravují instituci oficiálního vyhlašování právních předpisů, je to arciť norma svým obsahem velmi chudá a stručná a její stručnost nasvědčuje její prozatímnosti resp. revolučnosti. Cit. nařízení bylo vydáno dne 1. září 1944 v Banské Bystrici. Že v něm není vůbec zmínky o vyhlašování zákonů, neznamená arciť, že by se Slovenská národní rada byla zřekla kompetence usnášeti se na takových prvotních normách, nýbrž má býti spíše jen asi jakousi politickou koncesí vůči činitelům, kteří hájili nadále jednotnost československého státu, kterážto koncese s hlediska normativního nemá větší váhu než na př. skutečnost, že se slovenští „povereníci“ nenazývají oficiálně „ministry“. Chybí toho času aspoň výslovné ustanovení, že by „nařízení“ Slovenské národní rady nemohla býti normami hierarchicky rovnocennými zákonům (roz. obyčejným), usneseným Národním shromážděním. Spíše dá se z určitých náznaků souditi naopak (srovn. k tomu Hoffmann, Ústavodárné Národní shromáždění úřad volení do něho, str. 29 a výtah z dohody vlády Čsl. republiky a předsednictva Slovenské národní rady ze dne 2. června 1945, pokud se týká rozsahu moci zákonodárné ve věcech společných, publikovaný v příloze k vyhlášce č. 66/1946 Sb.)
Vyhlašování ostatních právních předpisů, vyjma nařízení Slovenské národní rady, bylo upraveno v nařízeních SNR ze dne 8. září 1944 č. 10 Sb. n. SNR o vydávání Úradného vestníka a ze dne 26. září 1944 č. 26 Sb. n. SNR o zmene nariadenia o vydávání kradného vestníka. Tato nařízení upravují vyhlašování norem druhotných již mnohem zevrubněji, což jistě třeba přičíst opadnutí prvního revolučního chvatu a větší uváženosti.
Nové úpravy dostalo se vyhlašování právních předpisů na Slovensku nařízením Slovenské národní rady ze dne 29. listopadu 1946 č. 116 Sb., jímž byla zrušena nařízení č. 2/1944 a č. 10/1944 Sb. n. SNR ve znění nařízení č. 26/1944 Sb. n. SNR (§ 14).
Podle § 1 cit. nař. č. 116/1946 se ve Sbierke nariadení Slovenskej národnej rady vyhlašují:
a) nařízení Slovenské národní rady,
b) usnesení Slovenské národní rady, pokud jejich vyhlášení ve Sbierke přikazují zvláštní právní předpisy,
c) vykonávací nařízení Sboru pověřenců,
d) nařízení, usnesení, vyhlášky, rozhodnutí a opatření, pokud jejich vyhlášení ve Sbierke nebo ve sbírkách jí nahrazených přikazují zvláštní právní předpisy,
e) vyhlášky vydané podle § 4 odst. 3 zákona č. 100/1942 Sl. z. o Nejvyšším úřadě pro zásobování,
f) vyhlášky o opravě tiskových chyb vzniklých ve Sbierke.
Vyhlášení uvedených právních předpisů jiným způsobem než ve Sbierke nenahrazuje jejich vyhlášení v ní (§ 1, odst. 2).
Účinnosti, t. j. platnosti nabývají normy takto vyhlašované 15. dne po vyhlášení (§ 3).
O opravě tiskových chyb v textu jedná § 4.
§ 6 odst. 1 ustanovuje, že právní předpisy vyjma předpisů uvedených v § 1 odst. 1, oznámení, vyhlášky, oběžníky, opatření, rozhodnutí, usnesení, příkazy, zákazy a pod., vydané Slovenskou národní radou. Předsednictvem Slovenské národní rady. Sborem pověřenců, státními úřady, státními podniky a ústavy a veřejnoprávními korporacemi se vyhlašují v Úradnom vestníku,
a) pokud je jejich uveřejnění v Úradnom vestníku nařízeno, nebo
b) pokud je třeba uvésti je ve všeobecnou známost.
Poněvadž státoprávní poměr Čechů a Slováků, pokud se týče t. zv. historických zemí a Slovenska, není tou dobou ještě definitivně upraven, dlužno pohlížeti i na cit nař. č. 116/1946 jako na normu provisorní.
Pro úplnost budiž zde ještě vzpomenuto úpravy publikace norem po revolučním odtržení Slovenska r. 1939 slovenskou normotvorbou. Došlo k ní vládním nařízením ze dne 18. března 1939 č. 14 Slov. zákoníka, vydaným podle § 4 zák. ze dne 14. března téhož roku č. 1 o samostatném slovenském státu. V § 1 cit. nař. stanoví se, že právní normy Slovenského státu vyhlašují se ve sbírce „Slovenský zákoník“. Jako takové normy uvádějí se zákony, jednací řád sněmu Slovenského státu, mezinárodní smlouvy a nařízení, pokud se týče vyhlášky vlády a jiných úřadů a orgánů. Vacatio legis jest patnáctidenní (§ 5). § 6 týká se oprav tiskových chyb a jiných nedopatření vyhláškou ministerstva vnitra a v odst. 2 stanoví se výslovně, že vyhlášení opravy má účinek, jakoby text právního předpisu byl býval už původně správně vyhlášen. (Pouhá ministerská vyhláška tedy může měniti popřípadě zákon a k tomu ještě se zpětnou působností.) Publikační norma č. 14/1939 byla částečně pozměněna vl. nař. č. 109 z téhož roku. — Shora citovaným zákonem č. 1/1939 Sb. byla stanovena povšechná recepce všech dosavadních zákonů, nařízení a opatření se změnami, které vyplývají z ducha samostatnosti Slovenského státu (§ 3). — Vládní nařízení ze dne 16. března 1939 č. 8 Sb. upravovalo vyhlašování rozsudků v soudním a správním řízení.
Literatura.
Weyr: Československé právo ústavní 1937; týž: Publikace norem jako předpoklad jejich platnosti (Čas. pro pr. a st. vědu, XVIII, 1935); J. Krejčí: Promulgace zákonů, 1926; Vrat. Kalousek: heslo „List úřední“ a „Sbírka zákonů a nařízení“ (Slovník veřejného práva čsl.); E. Hexner: Studie k problému publikace všeob. právnych predpisov, 1836; J. Hrabánek: Oprava tiskových chyb v procesu zákonodárném (Moderní stát, II), L. Spiegel: Die Sprache der Gesetze (Prager Jur., Zeitschrift, I); Jiří Kojecký: O jazyku mezinárodních smluv (Všehrd, XVIII). Dr O. R. Kmeť: Rozbor správných predpisov platných na Slovensku (Hospodárstvo a právo, XIII, 1947). Dr Leonard Bianchi ml.: Nová publikačná norma (Právny obzor, XXX).
František Weyr.

Citace:

WEYR, František. Vyhlašování norem. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 427-435.