Právo veřejné a soukromé.

Přednáška, kterou dne 4. března 1915 měl v Právnické Jednotě Moravské prof. Dr. Frant. Weyr.
Svou přednášku zahajuji omluvou. Vím dobře, že způsob, jakým hodlám pojednati zde o svém thematě, nebude se snad zdáti mému auditoriu, jež skládá se skoro výlučně z praktiků právních, zvlášť sympathický. Praktikovi nelze totiž zazlívati, když i z t. zv. theoretické přednášky chce pokud možná mnoho získati pro svou praxi; vždyť on jest to, který povolán jest applikovati právní řád na skutečnost, sociální život, zkrátka na praktické případy. Pro tuto svoji činnost, která podstatně liší se od theoretického poznávání práva resp. jeho method, chce především získati něčeho z theoretických spisů, přednášek atd.
I o thematě své přednášky mohl bych pojednati z tohoto, pro praktiky zvlášť důležitého hlediska; mohl bych na př. vylíčiti, jak rakouská praxe pohlíží na rozdíl mezi právem soukromým a právem veřejným, mohl bych se pokusiti o jakýsi všeobecný návod pro rozhodování sporných případů v praxi a stanovití snad nějaké všeobecné pravidlo, které by vyjadřovalo, jak rakouský zákonodárce, jenž ve svých zákonech s rozdílem mezi veřejným a soukromým právem napořád počítá, ba celou úřední organisaci na tomto rozdílu zbudoval, pravděpodobně sám na rozdíl ten pohlížel. A nejen stanovisko rakouského zákonodárce, nýbrž i různých rakouských centrálních úřadů, jako ministerstev, zemských výborů atd., soudních tribunálů, jako nejvyššího dvoru soudního, správního dvoru soudního, říšského soudu atd. mohl bych na základě judikatury probrati. Jsem si vědom, že takový rozbor má vysokou cenu pro praktika, jemuž musí záležeti na tom, aby, applikuje právní řád na skutečné poměry životní, znal mínění oněch faktorů, kteří snad v poslední instanci budou rozhodovati o správnosti či nesprávnosti jeho applikace. Podobného rozboru však ode mne neočekávejte. Nebylo by, tuším, místné, kdyby theoretik (který svého času ovšem též byl praktikem) chtěl v tomto směru poučovati zkušené praktiky. Nad to je dosti podobných rozborů, v nichž možno se o otázce té poučiti. — 154 —
Mně neběží zde o vylíčení stanoviska rakouského zákonodárce a rakouské nebo kterékoliv jiné judikatury, nechci zjišťovat i, jak ten neb onen zákonodárce, nebo ta ona judikatura si kriterium rozdílu mezi veřejným a soukromým právem představovaly resp. představují, nýbrž mně jde zde o logický rozbor tohoto kriteria bez ohledu na zákonodárce a judikatury. Neboť jasno jest, že o správnosti resp. nesprávnosti onoho kriteria naprosto nemůže rozhodovat okolnost, jak si je ten onen zákonodárce nebo praktik představuje. Soudcem jest zde jedině logika, a výsledkům její pomocí získaným dlužno důvěřovati, byť by i snad odporovaly názorům všech zákonodárců a soudů světa. Nedivte se tudíž, že i já jakožto theoretik budu následovati jí. Vědecké právnické poznávání má svoji vlastní logiku jako každé jiné vědecké poznávání a souhrn pravidel tohoto poznávání nazýváme vědeckou methodou, bez níž žádného v pravdě vědeckého poznávání býti nemůže. Konstruuje-li zákonodárce nebo praxe právnická nějaký základní pojem tak, že konstrukce odporuje požadavkům správné methody poznávání právního řádu, nemůže z toho přirozeně plynouti závěr, že ona methoda je nesprávná, nýbrž toliko, že pojmy ony nesprávně jsou konstruovány. Není totiž v moci kteréhokoliv zákonodárce a tím méně ovšem též praxe, aby stanovila všeobecně platné pojmy a zásady právnického poznávání; to jest výlučným privilegiem vědy, kdežto zákonodárci přísluší toliko stanovití právní normy, t. j. právní povinnosti a práva.
I. Téměř v první přednášce universitní slyší každý nastávající právník o rozdílu mezi právem veřejným a soukromým. Představa o tomto rozdílu neopouští jej po celou dobu studia a sesiluje se pokud možná ještě, když po vykonaných studiích vstupuje do praxe. Jedni odcházejí k soudům, druzí vstupují do správních úřadů a všude je doprovází ona představa. K pochybnostem nic nezavdává příčiny: universitní přednášky, učebnice a i theoretická díla jednají o tomto rozdílu jako o věci nejpřirozenější; v praxi pak přistupuje ještě nutkavá potřeba tohoto rozdílu, a tak stalo se, že existence jeho jest pokládána za naprosté dogma, o jehož správnosti pochybovati rozumnému člověku ani nenapadá. Mně však přec to napadlo, ba jsem skálopevně přesvědčen, že rozdíl ten s hlediska správné methody právnického poznávání, tak jak se běžně konstruuje, neexistuje. Po tom, co jsem již řekl, nebudete se diviti, velectění pánové, že mne existence rakouských okresních hejtmanství a jiných správních úřadů na jedné a civilních soudů na druhé straně, z nichž první rozhodují o veřejnoprávních, druhé o soukromoprávních poměrech, v mé víře nijak nemohla zviklati. Přes to našlo se během doby — t. j. po vydání mých »Příspěvků — 155 —
k theorii nucených svazků« (1908) — několik dalších badatelů, kteří nedbajíce organisace státních a jiných úřadů u nás a jinde, o logické existenci onoho rozdílu počali pochybovati a počet jich dokonce, třeba že jen pomalu, v poslední době stoupá. A což zvláštním jest, nejsou to pouze theoretikové, vzdálení t. zv. skutečností a praktických potřeb právního života, nýbrž i plnokrevní praktikové. Z těchto na př. vstoupil do našich řad senátní president správního dvoru soudního svob. pan Schenk, z theoretiků na př. soukr. docent vídeňské university Dr. Kelsen a profesor téže university Dr. Laun. Ba ve sporu, který v nejnovější době vznikl o tuto otázku, poukazováno na to, že popírání onoho rozdílu není vlastně ani věcí novou, nýbrž že již v dřívější době byl v literatuře popírán (jako na př. pro anglické právo slavným anglickým juristou Austinem).
Přistupme tedy nyní k rozboru nejdůležitějších theorii o rozdílu mezi právem veřejným a soukromým. Pravím: theorií, neboť právní theorie si rozdíl onen přisvojila. Ovšem, že není snad druhého oboru vědného, ve kterém by theorie a její methoda byla ták naprosto odvislou od praxe a jejích účelů a požadavků, jako v právní vědě, kde valná část theoretických prací není nijak orientována dle hlediska poznávání (sc. theoretického) právního řádu, nýbrž v první řadě s hlediska applikace (používání) tohoto právního řádu, tedy tím, co nazývají Němci »Rechtsanwendung«. Tak stalo se též, že právní věda pokoušela se resp. pokouší se mermomocí zjistiti nějaké všeobecné kriterium rozdílu mezi právem veřejným a soukromým, chtíc právě tím vyhověti potřebám oné »Rechtsanwendung«. Snaha pomáhati jí jest sice nesporně velice chvalitebnou — pomoc však nesmí býti poskytována na úkor logiky, ježto jinak theorie přestává býti vědou, zvrhajíc se v jakousi hantýrku.
Vzpomeneme-li si, co jsme slýchávali a čítávali o rozdílu mezi právem soukromým a veřejným, nebudeme míti zajisté nějaké jednotné představy o tom. Ze spousty všech těchto nejasných, navzájem se křižujících a si odporujících představ, chci zde vybrati a podrobiti stručné kritice tři z nejdůležitějších názorů, které jak v theorii, tak v praxi zdají se mi hýti panujícími a pro methodu nynější právní vědy zvlášť typickými.
a) Na prvním místě uvádím theorii, kterou lze nazvali »zájmovou«. Nejvšeobecněji řečeno znamená, že veřejné právo je tu v zájmu veřejném, soukromé v zájmu soukromém. Nejprimitivnější rozvaha nutí nás však rozlišovat zde mezi t. zv. objektivním právem, t. j. právním řádem, a subjektivním právem, t. j. jednotlivými konkrétními právními nároky a povinnostmi, jež, jak se praví, »vznikají« na základě práva objektivního. Co se týče práva objektivního, poučí nás neméně primitivní úvaha, že je naprosto nemožno rozeznávati právní normy, — 156 —
které vydány byly v zájmu soukromém, a takové, jichž stanovení přivodil zájem veřejný. Vždyť v jiné souvislosti a s jiných hledisk, než jest hledisko rozdílu mezi právem veřejným a soukromým, panující nauka zcela jednomyslně uznává samozřejmý fakt, že veškero objektivní právo, tedy na př. také to, jemuž obecně říkáme soukromé, jako jest občanské, obchodní, směnečné atd., stanoveno jest v zájmu veřejném. Nelze naprosto nahlédnouti, proč by na př. norma, že poskytnutá půjčka má býti tomu, kdo ji poskytl, vrácena, měla býti stanovena v zájmu soukromém, kdežto na př. norma stanovící povinnost státních občanů konati brannou povinnost, měla by míti základ v zájmu veřejném. Neboť právě tak jako povinnost konati vojenskou službu jest v zájmu všech státních občanů, tak též norma stanovící povinnost vrátiti poskytnutou zápůjčku, vydána byla zajisté státem jen proto, že pokládal v zájmu všech státních občanů, t. j. tedy v zájmu veřejném, když poskytnuté půjčky budou vracovány. Na objektivní právo se tedy toto kriterium vztahovati nemůže; stejně ale také ne na subjektivní práva a povinnosti. Je-li totiž objektivní norma stanovena v zájmu veřejném, pak nemá smyslu představa, že by konkrétní subjektivní povinnost resp. oprávnění prýštící z této normy mohly směřovati proti někomu, resp. příslušeli někomu jen proto, že to vyžaduje jeho soukromý zájem. Důvodem poznání, že někomu přísluší určité právo resp. určitá povinnost, jest totiž vždy toliko existence určité právní normy a nikdy zájem zavázaného, pokud se týče oprávněného.
Theorii zájmovou dlužno tudíž označiti za nejprimitivnější pokus o stanovení kriteria mezi veřejným a soukromým právem.
b) Panující nauka, vyciťujíc dobře logické slabiny zájmové theorie, pokusila se tudíž záhy o konstrukci jinou, která ovšem v jádru svém není tak příliš vzdálena od theorie zájmové, jak by se na první pohled snad zdálo. Praví se totiž, že »soukromé právo pohlíží na jednotlivé právní subjekty jako jednotlivce, kdežto veřejné právo pohlíží na ně jakožto na členy vyšších nucených svazků, tedy především státu.« Pokud by toto rozdělení mělo na mysli objektivní právo, platí proti němu veškery shora sub a) uvedené námitky: vždyť jest zcela patrno, že každá právní norma pohlíží na jednotlivce jí podléhajícího jakožto na člena nějakého sociálního svazku: zákonodárství pro Robinsona nemělo by žádného smyslu. Tím však padá také užití onoho kriteria pro jednotlivé subjektivní právní poměry. Představme si jen, zda-li bylo by možno bez veškerých ostatních pomůcek, tedy výlučně z podstaty nějakého konkrétního subjektivního oprávnění zjistiti, zda-li přísluší oprávněnému, jakožto jednotlivci či jako členu nuceného svazku nějakého. Přísluší mně snad právo požadovati poskytnutou zápůjčku zpět — 157 —
Dez ohledu na fakt, že žiji jakožto člen lidské společnosti? A vyzývám Vás, velevážení pánové, abyste mně ze své praxe uvedli případy, ve kterých jste pochybnou otázku, máte-li nějaké podání učiniti úřadům správním nebo soudům, resp. máte-li jakožto úřední orgán odmítnouti určité podání z důvodů inkompetence, řešili tím, že jste uvažovali o tom, zda-li tvrzené Vámi oprávnění Vašeho klienta či povinnost Vašeho odpůrce přísluší jim jako jednotlivcům nebo jakožto členům vyšších nucených svazků, tedy především státu. Jsem přesvědčen, že mi neuvedete ani jediného příkladu z praxe, a proto musím důrazně odmítnouti tvrzení theorie, že podobnými formulkami prospívá praxi, ba že tyto formulky dokonce jsou pro praxi nezbytnými.
Přes svoji neupotřebitelnost pro praktické potřeby jest tato nauka v theorii velice rozšířena. U nás hlásil se k ní na př. Pražák, v Německu drží se jí přívrženci t. zv. organické nauky státní (na př. Gierke), rozlišujíce t. zv. Individiualrecht a Sozialrecht, kteréžto pojmy shodují se v celku s pojmy veřejného a soukromého práva ve smyslu objektivním.
c) Poslední ze tří panujících nauk o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem, která těší se obzvláštní oblibě v literatuře německé, jest s hlediska psychologického, jakož i všeobecné theorie poznávání práva, tedy filosofického, beze sporu nejzajímavější. Možno ji krátce označiti jako theorii mocenskou. Tato theorie nevšímá si rozdílu mezi právem veřejným a soukromým ve smyslu objektivním, nýbrž celé své úsilí věnuje rozlišení těchto pojmů ve smyslu subjektivním. Nazývá totiž právní poměry, v nichž stojí oproti sobě jako oprávněné a zavázané subjekty koordinované, soukromoprávními, kdežto tam, kde proti sobě stojí subjekty nadřízené resp. podřízené, mluví o poměrech veřejnoprávních. »Nadřízenost« v tomto smyslu jeví se jí v jakési »vyšší moci«, kterou nadřízený subjekt v právním poměru súčastněný vládne, u srovnání s podřízeným. Tato theorie, psychologicky ovšem velice pochopitelná a proto z lidského stanoviska omluvitelná, dopouští se však ze všech ostatních nauk nejtěžších methodických poklesků. V podstatě své vychází, jak vidno, od určité vlastnosti subjektů v právních poměrech zúčastněných. Pomíjím zde první její slabinu, která spočívá ve zcela nejasném, ježto příliš všeobecném pojmu »moci«. Jaká »moc« má rozhodovati: fysická, psychická, sociální, nebo která vlastně? Jest přece jasno, že ten onen subjekt může míti velikou moc fysickou (brachiální) a pranepatrnou psychickou, ježto mu chybí předpoklady její, totiž silný duch; dále může míti určitý subjekt velikou sociální moc, ježto vládne značnými prostředky hospodářskými, za to pražádnou fysickou a psychickou atd. Odpoví se mi snad, že zde běží o specificky »právní moc«. Tento pojem jest však, sit venia verbo, naprostým nesmyslem. — 158 —
Pokusme se zjistiti, co skrývá se pod tímto výrazem. Mluvím-li o »právním poměru«, vyžaduje tento pojem představy právního řádu a jednotlivých subjektů právních, na které se tento řád vztahuje. Právním subjektem jest něco, co má právní, subjektivitu, t. j. schopnost býti nositelem subjektivních práv a povinností. Tato schopnost nemůže býti nikdy »mocí« v onom shora zmíněném smyslu. Ona může sice býti označována větší nebo menší, pokud uvažujeme o možném největším počtu různých speciálních oprávnění, jichž nositelem se ten neb onen právní subjekt může státi. Tak může na př. biologická jednotka »člověk«, je-li mužského pohlaví, jakožto právní subjekt státi se nositelem otcovských práv, kterážto schopnost chybí biologickým jednotkám, jsou-li pohlaví ženského. Budeme snad proto tvrditi, že první subjekt má vyšší právní moc než tento? Některý právní subjekt — jako stát, panovník, různé korporace, pak i jednotlivci jakožto rozhodčí atd. — může býti právním řádem povolán, aby autoritativně rozhodoval, zda-li jiným subjektům v konkrétních případech dle právního řádu přísluší určitá práva a povinnosti. Kde jest zde — v poměru k souverénnímu právnímu řádu (a o tento poměr jedině běží při právnickém uvažování) — nějaká nadřízenost, či vyšší moc? Vždyť žádný právní subjekt nemůže míti více schopností, než mu právní řád uděluje, žádný nemůže více rozkazovati, poroučeti resp. nemusí více poslouchati, než stanoví právní řád. A tím odpadá každá nadřízenost a podřízenost: před právním řádem jsou si všechny právní subjekty nutně rovny, od »nejmocnějších«, t. j. státu, až do posledního žebráka. Tato rovnost jest kardinálním předpokladem každého právnického uvažování a proti ní právě hřeší thoerie mocenská.
Že ovšem ony biologické jednotky lidské, jichž schopnost dle právního řádu jest kvantitativně zvlášť velká — jako na př. panovníci, šlechtici, továrníci, přednostové rodin atd. — nabudou tím ve světě vnějším větší moci — sociální, psychické, finanční, společenské atd. — nebudiž popíráno. Co však popírám, jest, že mají proto vyšší »právní moc«, protože si tímto konfusním pojmem nedovedu ničeho jasně představiti. Ale i kdybych jím chtěl rozuměti výraz pro kvantitu oněch zmíněných schopností, pak nemohl bych nijak rozlišovat jen dvě skupiny právních subjektů, t. j. nadřízených a podřízených, a dle toho jen dvě skupiny právních poměrů, t. j. veřejnoresp. soukromoprávních, nýbrž musil bych důsledně rozeznávati celou nekonečnou řadu podobných více a méně nadřízených subjektů a dle toho též celou řadu různících se právních poměrů. Stát má na př. nepopiratelně vyšší »právní moc« ve smyslu právě naznačeném než samosprávné korporace místní, jako země a obce, továrník, který dle našeho živnostenského řádu jest — 159 —
povolán a povinen vyvěsiti ve své továrně pracovní řád, vyšší »právní moc« než dělník, který mu podléhá; přednosta domácnosti má dle čeledních řádů větší »právní moc« než čeledín jeho, jemuž v domácnosti autoritativně vnucuje svou »vyšší« vůli tím, že mu poroučí a rozkazuje atd. Kde tedy začíná vlastně veřejnoprávnost oněch poměrů, resp. kde končí koordinovanost právních subjektů? Mocenská theorie se nepouští do těchto podrobností, nýbrž opouštějíc nedůsledně své východisko, arroguje a priori vyšší »právní moc« jen určitým právním subjektům, jako především státu, pak ještě některým korporacím, které právě proto nazývá veřejnoprávními, ačkoliv i zde, jak přirozeno, mezi přívrženci mocenské theorie žádného jednotného názoru není a nemůže býti. A ještě další nedůslednosti dopouští se mocenská theorie tím, že nepovažuje, jak by se dle východiska jejího dalo předpokládat, veškery právní poměry, v nichž súčastněny jsou t. zv. nadřízené právní subjekty, za veřejnoprávní, nýbrž jen určitou část jejich. Dle toho jest na př. kupní smlouva, v níž jakožto kupující nebo prodávající jest súčástněn stát, který dle této theorie jest přece prototypem nadřízeného právního subjektu, za všech okolností poměrem soukromoprávním. Aby tuto zřejmou nedůslednost vysvětlila, jest mocenská theorie nucena rekurovati ku přímo zoufalému prostředku: t. j. ku theorii zájmové. Takové smlouvy uzavírá prý stát v soukromém zájmu a proto jsou soukromoprávními — jako kdyby stát mohl míti nějaký jiný zájem než veřejný!
Řekl jsem, že theorie mocenská jest psychologicky vysvětlitelná. To souvisí s vlastností lidského intelektu, který mnohem snáze a lépe chápe konkrétnosti, než abstraktní pojmy a představy. Poznávání právnické vyžaduje však — podobně jako mathematické — schopnost abstrakce ve vysokém stupni. Kdo na př. nedovede při úsudku, že tři a tři jest šest, abstrahovati od veškerých vnějších konkrétností, o tom pravíme, že nemá mathematického talentu. Podobně nelze srovnati se specificky právnickým pojetím, nedovedeme-li si pojem právního subjektu představiti abstraktně, t. j. abstrahovati ode všech právnických irrelevantních vlastností jednotlivých zjevů ve vnějším světě, jimž právní řád právní subjektivitu přikládá. Takovým skutečnostním právníkům ovšem těžko bude spřáteliti se s myšlenkou, že stát jakožto právní osoba juristicky nutně ničím lišiti se nemůže od jiných subjektů právních.
Zmíněná psychologická vlastnost lidského intelektu dá se v našem případě ještě historicky vysvětliti. Veškeré moje vývody platí totiž toliko za jednoho předpokladu, a to jest existence t. zv. právního státu. Toho jsme, jak známo, vždy neměli, a proto žije v nás vědomě a nevědomě ještě představa t. zv. policejního státu, kterýžto ve skutečnosti nijak na roven se nestavěl svým poddaným. Neboť jen pro tyto platil právní — 160 —
řád, princeps byl, jak víme, z římského práva, legibus solutus. Vůči takovému státu ovšem přestává veškero právnické uvažování, ježto vůbec právním subjektem není. Slovní hříčka: »Právní stát — státní právo« má hlubší význam, neboť bez právního státu žádné státní právo. Princeps legibus solutus jest historickým předchůdcem právního státu, a on nemohl býti ovšem jinak chápán než jako ohromná sociální, vojenská a hospodářská moc, vůči níž mizel význam jednotlivých poddaných úplně. Není tudíž nic přirozenějšího, než že lidský intelekt přenesl tuto svou představu o neskonalé moci státu též na stát právní, ignoruje při tom ovšem právě jeho právnickou podstatu. A ani učení právníci naší doby této suggesci neušli, což plyne z jejich konstrukce nadřízených a podřízených právních subjektů, jichž prototypem jeví se býti jednak v uctivosti zmírající a v předsíních státních úřadů trpělivě čekající poddaný, jednak sebevědomý zástupce »vyšší právní moci«, t. j. státní úředník, který uctivému poddanému bude autoritativně nalézati právo. Proč ona uctivost na jedné a ono sebevědomí na druhé straně? Zajisté proto, že na této je více »právní moci«, na oné méně. Avšak, velevážení pánové, zde vězí osudný omyl: jediným »nadřízeným« obou těchto stran jest právní řád, jemuž oba stejně jsou podřízeni a sobě tudíž koordinováni. Neboť on jedině jest to, který určuje autoritativně oběma stranám jich povinnosti a práva. Až se právní věda dopracuje tohoto správného poznatku, zmizí tím též nutně theorie mocenská. Ta patří do sociologie a nikoliv do práva.
II. Dospěl jsem tudíž k důsledku, že rozdíl mezi právem veřejným a soukromým, jak jej konstruují běžné theorie, s hlediska juristického neexistuje. Slyším však již Vaše námitky: jak si tedy pomůžeme v praxi v případech, ve kterých není zákonem výslovně stanoveno, zda ten neb onen právní poměr náleží do kompetence soudů či správních úřadů? Na to Vám, velevážení pánové, mohu odpověděti jen toto: nežádejte na theorii nemožnosti, t. j., aby se k vůli praxi zřekla své nejvyšší velitelky, totiž logiky. Ultra posse nemo tenetur. Dvoudílnost úřadů ve správní a soudní vznikla historickým postupem. Pokud existují, dlužno se s existencí jejich smířiti, nelze však od theorie žádati, aby proto, že existují dva druhy úřadů, konstruovala pro ně též dva druhy právních poměrů s různou právnickou podstatou, když žádné různosti podstatné nelze zjistiti. Poslouží-li praxi podobné všeobecné formulky, jak je konstruovaly panující theorie shora zmíněné, nebylo by o ně ovšem nouze. Trvám však, jak již řečeno, že pro praxi nemají žádného významu. Praxe pomohla si až dosud bez nich, pomůže si tedy pravděpodobně i v budoucnosti. Za to bude odmítavým chováním theorie jiná praxe, totiž zákonodárná, donucena, aby ve svých výkonech, t. j. zákonech nespoléhala příliš — 161 —
na ony všeobecné a nelogické formulky, nýbrž vždy a všude dbala přesných kompetenčních ustanovení, pokud zmíněný dualismus úřední existovati bude. Tím ztratil by celý problém náš pro praxi, která provádí applikaci právního řádu na životní poměry, své aktuálnosti. Jako svědka mohu se zde dovolati vynikajícího praktika rakouského, senátního presidenta svob. pána Schenka, který svou, taktéž pro praktiky dne 15. října 1913 v Salcburku konanou přednášku o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem zakončil takto: »Ich glaube also — und das wäre das beste Ergebnis meines Vortrages — daß Sie sich vornehmen können, niemals eine Rechtssache so oder anders zu entscheiden, mit der Begründung, daß die Sache dem öffentlichen oder dem Privatrecht angehört. Entweder die Entscheidung ist aus anderen Gründen richtig, dann ist diese Begründung überflüssig, oder aber, es ist wirklich kein anderer Grund da, dann kommt ein Unsinn dabei heraus. Doch das durch Beispiele zu belegen, verbietet mir die Artigkeit.«1
Ještě jednu námitku mohl bych slyšeti: právní řád, t. j. positivní právo tento rozdíl stanovilo a proto jest marnou námaha theorie, která jej chce oddisputovati; on zkrátka »platí«. Připomeňme si, pánové, časy studijní. Četli jsme a učili jsme se, že definice a poučky v zákonech obsažené jsou nezávazné. Zpravidla neslýchali jsme však logického odůvodnění, proč tomu tak jest. Právní řád a každý jiný normový komplex jest souverénní potud, pokud stanoví to, co jest jeho vlastním úkolem stanovití, totiž povinnosti a práva, tedy normy. Zde přestávají skutečně veškery argumentace; co jest stanoveno, třeba bylo by to největší pošitelostí a nemožností, platí. Autorita právního řádu a každého jiného normového komplexu mizí však úplně, jakmile chce nám vnucovati víru ve správnost logických úsudků, pronášených v kontextu svých norem. Zde povstává jiný souverén, t. j. logika lidského rozumu. (Ovšem jen potud, pokud jde o vědecké poznávání normového komplexu; kde komplex ten obrací se na víru — jako to činí různá náboženství — tam může ovšem též žádati, aby i úsudky jeho bez dalšího »platily«.) Není tedy pražádným důkazem logické existence rozdílu mezi veřejným a soukromým právem, mezi veřejno- a soukromoprávními korporacemi atd. poukaz na to, že na př. nějaký zákonodárce mluví o veřejnoprávních resp. soukromoprávních korporacích. Pro toho, kdo chce applikovati právo, povstává v takovém případě ovšem úkol zjistiti, co si asi zákonodárce myslil, užívaje na př. výrazu »veřejnoprávní korporace. zda-li tím myslil pouze stát, nebo snad ještě jiné korporace, jako obce, okresy atd. (Tento úkol nazýváme, jak známo, — 162 —
interpretací norem.) Tvrditi však, že proto existuje logický rozdíl mezi veřejnoprávní a soukromoprávní korporací, který by theorie musila stůj co stůj zjišťovati resp. hájiti, jest známkou zvláštní zvrácenosti. Neboť tvrditi takový rozdíl neznamená nic jiného, než pronášeti logický úsudek. O jeho správnosti nemůže mne přirozeně přesvědčiti okolnost, že a jak si jej ten neb onen zákonodárce představoval, nýbrž toliko a jedině můj autonomní rozum.
III. Ptáte-li se mne však nyní, jaké důsledky má konstrukce dvoudílnosti všeho práva ve veřejné a soukromé pro theorii, resp. jaké bude míti její přemožení, odpovídám, že jsou mnohem dalekosáhlejší než na první pohled se zdá. Nejde při tom snad toliko o nějakou, celkem nevinnou hříčku v systematice práva, nýbrž o revoluční převrat veškerého právnického poznávání. To dobře vycítili odpůrci nové theorie a odtud zvláštní jich nervosita, jevící se v jejich argumentacích proti novému učení, neobvyklá jinak ve vědeckých kontroversách; odtud též na druhé straně houževnaté její ignorování mnohými theoretiky: zde ovšem vysvětlení najdeme ve známé poznámce Schopenhauerově, že ignorování jest za všech okolností lehčí a jednodušší než vyvracování. Jedna věc jest ovšem s velkým podivem: boje pro novou theorii a proti ní súčastňují se dosud výlučně t. zv. publicisté, pěstující právo ústavní a správní, kdežto civilisté dosud »dělají«, abych užil prostonárodního rčení, »jako by se nechumelilo«; a tu jest snad dovoleno se tázati: což netýká se spor o rozdíl mezi právem soukromým a veřejným stejnou měrou civilistů jako publicistů? Psychologicky si ovšem nečinnost civilistů vysvětlíme tím, že oni jsou v tomto sporu jaksi beati possidentes, ježto pro svůj obor již dávno přiblížili se mnohem více pravé methodě poznávání práva. U nich nehrají představy mocenské, absolutistické a policejně-státní již dávno takovou úlohu, jako u publicistů. Jejich stát sestoupil již dávno s trůnu faktické všemohoucnosti a podřadil se právnímu řádu jako kterýkoliv jiný právní subjekt. Právě proto byla by však účast jejich v boji o pravou methodu právnickou též v oboru ústavního a správního práva velice žádoucí: legitimaci našli by v myšlence, že každému právníku musí záležeti na péči o veškero právo a jeho poznávání.
Dovolte mi nyní, abych poukázal stručně na nejdůležitější následek, který by pro theorii mělo přemožení onoho dualismu, t. j. na konstrukci státu jakožto právní osoby. Prvním důsledkem nového učení jest totiž, že nutno rozeznávati stát jakožto tvořitele právního řádu, tedy jako zákonodárce, a stát jakožto právní subjekt, podřízený tomuto právnímu řádu jako každá jiná právní osoba. Jen v oné první úloze přísluší mu vlastnost, kterou mu nynější panující nauka přikládá zcela všeobecně, totiž souverenita. Jakmile si však představíme právní — 163 —
řád hotový, tedy jaksi s hlediska statického, které pro normativní poznávání práva jest jedině významným — o vývoj a neustálé změny právního řádu starají se discipliny popisné, tedy především právní historie — není již místa pro pojem státní souverenity. Chceme-li ji přece něčemu přiřknouti, jest to jedině právní řád, neboť on jest jediným zdrojem všech subjektivních práv a povinností, nikoliv stát jakožto právní osoba. Civilisté, tuším, tuto větu v celku uznávají. Žádnému soudci nenapadne, že by on, jako orgán státu, byl zdrojem, ze kterého — při rozhodování civilních sporů a i v řízení nesporném — plynou pro poddané práva a povinnosti, že on by je »stanovil«; on je toliko »hledá«, jak naznačuje výraz »nalézání práva« (Rechtsfindung). A kde jinde by je mohl hledati a nalézti, než v právním řádě? Všimněte si ale nyní ubohého stavu, v němž se nachází panující nauka o správním právu. Tam zcela vážně se tvrdí, že rozhodnutí správního úřadu má v sobě jakousi tajemnou moc, jíž extra a praeter legem poddaným stanoví se, co pro ně právem jest. Nahlédněte do kterékoliv učebnice správního práva a najdete tam nauku o t. zv. správním aktu (Verwaltungsakt); tomuto aktu má prý příslušeti ona divotvorná moc, že vedle právního řádu též on jest zdrojem vzniku práv a povinností poddaných, a jen úřady, které mají schopnost ploditi takové akty, jsou dle této nauky pravými »správními úřady«. Není těžko postřehnouti, jak v podobných konstrukcích působí reminiscence na dávný absolutní a policejní stát (princeps legibus solutus!). Není ovšem také těžko dovoditi nedůslednost této konstrukce: dle ní jeví se stát současně jako právní subjekt právnímu řádu podrobený a jakožto tvořitel práva, tedy jako právní řád, což jest logicky nemožné. Nedivme se, že v okruhu takových konstrukcí pevně se zakořenila představa o »nadřízeTiosti« státu jakožto právní osoby a s ní související theorie o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem. Témuž okruhu myšlenkovému přináleží všecky konstrukce starého policejního státu, jehož úřady si onu »nadřízenost« nad poníženými poddanými nedaly vžiti. Komu však idea právního státu vešla v krev, ten řekne: stát, jakožto vykonavatel vůle v právním řádu vyjádřené, resp. jakožto jeho orgán — ať jest to soud nebo správní úřad má stejné postavení, jako každý jiný právní subjekt. Jeho výroky nabývají závaznosti, t. j. tvoří právní povinnosti státních občanů pouze právním řádem, jinými slovy: jeví se vůči právnímu řádu pouze jako skutkové podstaty, na něž tento víže vznik konkrétních práv a povinností. Tím padá celý pojem »správního aktu«.
Jasným uvědoměním si státu jakožto právní osoby, která má jako každá jiná své povinnosti a práva, vytčená právním řádem, vymizí též z budoucí všeobecné nauky státní celá řada myšlenkových pochodů a pojmů, které zřejmě kotví v představách — 164 —
absolutistických resp. přirozeně právních. Učení o souverenitě a polosouverenitě, o státních fragmentech a pod. bude nutno revidovati, neboť, jak již řečeno, vlastnost souverenity nepřísluší státu jakožto právní osobě, nýbrž právnímu řádu. Různá privilegia státu, neobsažená v právním řádě, nelze udržeti s hlediska nové theorie. Vzpomeňte jen na ryze absolutistickou konstrukci t. zv. nouzového práva státního, v němž přímo hmatati můžeme plichtění obou různých pojmů, které skrývají se juristovi pod jednotným slovem »stát«: stát jako právní subjekt a stát jakožto nositel právního řádu. Kdežto by nikoho nenapadlo tvrditi, že kterémukoliv jinému právnímu subjektu přísluší více nouzového práva než mu udílí právní řád (konkrétněji: občanský zákon ve formě svépomoci, trestní zákon ve formě sebeobrany atd.), tvrdí tato archaistická theorie, že státním orgánům jakožto zástupcům státu jednajícího jest dovoleno nedržeti se právního řádu, jsou-li v »nouzi«, a že toto domnělé »právo« jest právě proto »nouzovým«, protože v právním řádě obsaženo není. Jaká to konfuse v základních pojmech právních! Právo ignorovati ustanovení právního řádu — a to jest jádrem celé konfusní představy o »nouzovém právu státním« — přísluší jen jedinému faktoru a to jest — právní řád sám. V tom tkví právě jeho souverenita, že vše, co stanoví, ať v nouzi či bez nouze, jest již proto, že to stanovil, právem!
V boji s novými theoretickými proudy má stará nauka mocného spojence v životní potřebě každého státu, aby i v právnickém pojímání státních občanů udržela se představa o něm jakožto přemocném, vší vnější autoritou nadaném činiteli. Tím dospěli jsme k politickým důsledkům theorie o rozdílu mezi veřejným a soukromým právem. Neočekávejme, že stát jakožto sociální veličina přispěje ku vytříbení správného právnického nazírání na sebe sama. Naopak, jemu prospívá co možná veliká konfuse mocenských pojmů, náležejících do oboru sociologického nazírání, s pojmy právnickými. Nelze toho od něho čekati. Trudný však pohled skytají theoretikové, jichž jediným úkolem má býti hledati pravdu a cestu k ní, když o překot se namáhají, aby svými zastaralými konstrukcemi přispěli k ustálení oněch zmatených názorů o spojitosti kontradiktorních protiv, jako jsou na jedné straně pojmy »moc«, »nadřízenost«, »podřízenost« atd., a na druhé straně pojem »právo«, a když si dokonce na svých konstrukcích nemálo zakládají, prohlašujíce je za nezbytné pro poznávání t. zv. »skutečností právních«. V pravdě dávají se tím vlastně do služby politiky. Ubohá právní věda, které udělili epitheton vědy praktické, chtíce tím patrně naznačiti, že má sloužiti účelům praktickým! Avšak, velectění pánové, věda právnická není o nic praktičtější než kterýkoliv jiný obor vědeckého poznávání, jehož — 165 —
Výsledků lze upotřebiti v životě praktickém. Není snad mathematika, nejabstraktnější ze všech věd, též vědou praktickou v tomto smyslu? Nepoužívá snad celá řada praktiků-inženýrů, obchodníků, průmyslníků atd. — poznatků mathematických? Ptám se však, zda-li by si theoretikové matematičtí dali předpisovati těmito praktiky methodu vědeckého poznávání mathematického? Ve vědě právní nežádají toho ani tak praktikové, jako, bohužel, theoretikové sami. Neboť vlastním působištěm praktiků právních jest applikace, uplatňování práva, nikoliv poznávání práva a jeho methody, kteréžto ovšem správné uplatňování předpokládá. Poskytnouti tento předpoklad jest věcí theorie. Poučení pak o způsobu onoho uplatňování praktikové na theoreticích hrubě ani nežádají — neboť v tomto oboru zajisté theoretiky — aspoň zpravidla — předstihují, a to právě na základě své praxe. A v tomto smyslu — jedině však v tomto smyslu — jest správnou věta, že právní theorie učí se od praxe. Methodu správného poznávání práva nemůže si však theorie nikým dáti předpisovati než logikou. Nezapírám, že právě praktikové mají obzvlášť těžké stanovisko, vždyť oni stojí, jak se praví, ve středu skutečného života, bezprostředně cítí křižující se zájmy jeho a boje z těchto zájmových konfliktů vznikající, jsou nejblíže onomu mohutnému sociálnímu organismu, státu, který vsahuje do tohoto vřícího života a reguluje jej právním řádem. Přiznávám, že pro lidského ducha, který zvyklý jest pohybovati se v oněch konkrétech, jest přetěžkým úkolem oloupiti tento všemocný organismus o veškery jeho praerogativy, které ve skutečnosti, nikoliv však ve světě práva má, a jež praktik každodenně na své vlastní kůži cítí, a představiti si jej jako dokonalé abstraktum, obdobné geometrickému bodu bez rozměrů, zkrátka: jako právní subjekt! Abstrakce ta však jest nezbytnou, chceme-li dospěti blíže k ideálu, jenž nám všem zajisté stejně tane na mysli: k ideálu skutečného právního státu se všemi jeho důsledky.

Přednáška ta otištěna byla v I. ročníku „Öesterreichische Zeitschrift für öffentliches Recht “

Citace:

WEYR, František. Právo veřejné a soukromé. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 4, s. 171-183.