Právní postavení majitelů pozemků na území čs. republiky, pokud jsou tito majitelé státními občany německými, a pokud pozemky ty podléhají ustanovení § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 čís. 387 Sb. z. a nař. (zákona záborového)

.
Jde především o otázku, čím a v jakých směrech liší se toto právní postavení německých státních občanů od obdobného postavení tuzemců.
1. Pokud jde o zábor. Podle § 1 záb. zák. není rozdílu. Neboť praví se tam: »Aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví, zabírá se státem velký majetek pozemkový (§ 2), ležící v území Československém, v to čítajíc velký majetek vázaný, a zřizuje se úřad pozemkový.« »Záborem« rozumí zákon zcela nový právní poměr k půdě, podobně jak takový (jiný) právní poměr zavedl zákon o právu stavebním z 20. dubna 1912 č. 86 ř. z. Při záboru zůstávají dosavadním oprávněným plně zachována všechna dosavadní jich práva k zabraným pozemkům, pokud jen neodporují záboru, tedy jak práva vlastnická, tak i nájemní, pachtovní a zástavní i jiná (§ 17">§ 17) (srovn. Krejčí, Zákony o pozemkové reformě s příslušnými nařízeními, Sbírka zákonů československých 1921, str. 2). Právo státu, plynoucí ze záboru, vymezuje § 5. záb. zák.: záborem nabývá Československá republika práva »zabraný majetek přejímati a přidělovati«.
S vnitrostátním zákonodárstvím, pokud vztahuje se na možnost záboru majetku německých státních občanů, shodují se i zásady práva mezinárodního, stanoveného mírovou smlouvou Versaillskou (srovn. nyní č. 217 ex 1921 Sbírky zák. a nař. státu československého). Lit. b) článku 297 totiž stanoví: »S výhradou opačných ustanovení, která, by snad vyplývala z této smlouvy, vyhražují si mocnosti spojené neb sdružené právo zadržeti a likvidovati veškerý majetek, práva a zájmová účastenství, jež v době, kdy tato smlouva nabude působnosti, náležejí německým příslušníkům nebo společnostem jimi kontrolovaným a jsou na jejich území, v jejich osadách, državách a protektorátech, počítajíc v to i území, která jim byla postoupena podle této smlouvy. Pojem »zadržeti« a »likvidovati« (reterir et liquider) je širší než pojem záboru. Pojem záboru, pokud jde o právní situaci majitele zabraného majetku, jest obdobný pojmu »zadržení« ve smyslu cit. článku 297. Neboť § 7 záb. zákona praví, že »zcizení, pronájem zabraného majetku, jeho zavazení a dělení vyžaduje úředního souhlasu (§ 15) a nemá bez něho proti státu právních následků«, 2. odst. litery b) článku 297, pak stanoví, že se zadrženým majetkem »nebude směti německý vlastník nakládati (disposer), aniž jest mu dovoleno uvaliti na něj jakékoliv břemeno bez svolení tohoto státu« (i. e. spojeného anebo sdruženého). Mimo úvahu může zůstati, že rozsah objektů, na které se vztahuje »zábor« podle záborového zákona, jest užší než rozsah objektů, na které se vztahuje »zadržení« podle čl. 297 mír. smlouvy. Jisto jest tedy, že mírová smlouva sankcionovala (přebytečně) zásahu §u 1 záborového zákona, pokud jde o jeho působivost na příslušníky německé říše.
2. Pokud jde o »přejímání«. Ani zde mění rozdíl« mezi tuzemci a státními občany německými. »Převzetím« rozumí se nabýti práva vlastnického státem československým příslušným vkladem do pozemkové knihy (§ 26 zákona, ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. zák. a nař.; zákon náhradový). Tento pojem »převzetí« podle náhradového zákona nekryje se s pojmem »likvidovati« podle článku 297 mír. smlouvy. Neboť »převzetí« může se státi buď za náhradu nebo bez ní, kdežto v pojmu »likvidovati« ve smyslu mírové smlouvy zahrnut jest jen první případ převzetí (nabytí práva vlastnického). Převzetí bez náhrady nebylo by »likvidací«, která, pokud jde o hmotné věci jakožto předměty práva vlastnického, rovná se expropriaci, nýbrž sekvestrací. Že pojmu »likvidace« ve smyslu cit. článku 297 mír. smlouvy jest skutečně takto rozuměti, plyne z ustanovení litery h) tohoto článku, které jedná o »výtěžku likvidací«: (le produit des liquidations). 3. Pokud jde o »přejímání bez náhrady.« Přejímání bez náhrady rovná se, jak řečeno sekvestraci. § 9 záb. zákona stanoví: »O náhradě za převzatý majetek bude rozhodnuto zvláštním zákonem. Zvláštním zákonem provede se zásada, ze bez náhrady bude převzat majetek příslušníku nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictvi, zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918 čís. 61 Sb. zák. a nař.; majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen; majetek bezprávně nabytý; majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce; konečně majetek, který podle ustanovení zákonů finančních připadne státu jako splátka na dávku z majetku.«
»Zvláštním« zákonem, dovolaným první větou tohoto paragrafu, jest zákon náhradový (§§ 35, 36). Je otázka, zdali tento zákon jest též »zvláštním zákonem«, dovolaným druhou větou, poněvadž textování § 9 by nasvědčovalo tomu, že zde míněny jsou dva různé zákony. Než přes to dlužno vzhledem k obsahu náhradového zákona (§§ 35, 36) za to míti, že on jest též »zvláštním« zákonem ve smyslu druhé věty § 9 záborového zákona. Zejména nelze za to míti, že oními »zvláštními zákony« byly by ony zákonné normy, které — bez ohledu na účely pozemkové reformy, nýbrž prostě následkem politického převratu a změny státní formy — vysloví sekvestraci majetku určitých osob neb rodin (roz. panovnických).
Ustanovení § 9 záb. zák. jest juristický bezvýznamné. Obsahuje toliko slib nebo direktivu pro příštího zákonodárce, který podobnými sliby nebo direktivami právnicky nemůže býti zavazován (jde-li o dva zákony téže hodnoty normativní, t. j. prosté a contr. ústavní). Těžisko právní úpravy naší otázky spočívá tudíž výlučně v §§ 35 a 36 náhradového zákona. První odstavec § 35 pak stanoví: »Předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí dle tohoto zákona neplatí, hledíc k § 9 záborového zákona, pro majetek příslušníků nepřátelských států a majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, pokud tomu neodporují mírové smlouvy uzavřené mocnostmi spojenými a přidruženými ve světové válce.« O poměru tohoto ustanovení a následujícího § 36 k §u 9 záborového zákona platí toto: Jsou-li §§ 35 a 36 náhradového zákona, jak máme za to, provedením zásad § 9 záborového zákona, ve formě slibu nebo direktivy vyslovených, pak je tyto paragrafy neprovedly úplně. Neboť neupravují vůbec sekvestraci majetku, jehož užívání zakládá se na výkonu funkci, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen; majetek bezprávně nabytý; majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce; konečně majetek, který podle ustanovení zákonů finančních připadne státu jako splátka na dávku z majetku.«
Nejasné a částečně i přímo nesprávné jsou (hledíc k obsahu mírových smluv a §§ 35 a 36 náhradového zákona) vývody zpravodaje výboru pro pozemkovou reformu (tisk č. 2748): »Dříve než přikročeno bylo k projednávání podnětů v o způsobu a výší náhrady za zabraný pozemkový majetek, bylo dlužno zaujati stanovisko k oné části § 9 záborového zákona, jež vypočítává případy převzetí zabraného majetku pozemkového bez náhrady.
Konány byly expertisy a vyžádáno bylo dobré zdání čelných našich učenců z oboru historie, práva soukromého i mezinárodního jakož i disciplin, jež spolu byly dotčeny při řešení otázek převzetí zabraného majetku bez náhrady.
Přirozeně po vyhlášení záborového zákona nastala podstatná změna v nazírání a řešení otázek právě jmenovaných s hledisek práva mezinárodního, nebo zatím podepsány byly mírové smlouvy s čelnými nepřáteli Československé republiky, a to mírová smlouva s Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919 a s Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en Laye dne 19. září 1919.
K obsahu těchto mírových smluv přihlížel již také nutně expert prof. Dr. Jan Krčmář ve svém dobrém zdání a vyslovil se zejména o důsledcích článků 256 a 297 smlouvy versaillské a článků 208 a 267 smlouvy Saint-Germainské.
Čl. 256 smlouvy versaillské přisuzuje našemu státu státní majetek německý v území nám postoupených (Hlučínsko), avšak za náhradu, kterou musíme zaplatili náhradové komisi. Státním majetkem jest rozuměti nejen majetek říše a německých států, nýbrž i majetek korunní a soukromý majetek bývalého císaře a jiných panovníků německých. Čl. 297 smlouvy versaillské dává mám právo likvidovali majetek přišlušníků německých, avšak výtěžek likvidací musí býti vydán těmto příslušníkům, při čemž jsou vyhrazena práva komise reparační, požadovati výtěžek likvidací pro sebe ke krytí náhradové povinnosti Německa. Při tom platí, že vlastník může se domáhati nápravy před smíšeným soudem rozhodčím nebo před rozhodčím jmenovaným tímto soudem, jestliže by likvidační opatření poskytla vlastníku výsledek příliš nepříznivý. Soud neb rozhodčí mají právo přiznati vlastníku slušnou náhradu proti nám. Důležité také jest ustanovení al. 3 odst. b) (čl. 297), podle něhož se nepokládají za německé příslušníky ti bývalí příslušníci němečtí, kteří důsledkem mírové smlouvy nabývají ipso facto státní příslušnosti v některém státě spojeném nebo přidruženém opcí nebo naturalisací.
Z toho je patrno, že smlouva versaillská nám brání, abychom odňali příslušníkům německým majetek bez náhrady. Majetek státní neb panovníků německých dlužno nám zaplatiti reparační komisi na účet Německa do reparačního fondu... Mírové smlouvy zodpověděly tudíž podle shora řečeného již tyto věci § 9 záborového zákona: »Bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské (a to obé se zřetelem na mírové smlouvy s Německem a Rakouskem), majetek, jehož užívání zakládá se na funkci, úřadu a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem neb důstojenstvím jest spojen (ovšem s výhradou biskupství vratislavského a arcibiskupství ostřihomského, kterážto otázka bude ještě řešena) a konečně majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce.
Zbývá tudíž z § 9 záborového zákona ze zásad o převzetí bez náhrady jednak provésti ustanovení o majetku nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., dále o majetku příslušníků nepřátelských států a příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko- Lotrinské.
Tato poslední výhrada obsažena jest z důvodů již shora naznačených v § 35 osnovy zákona. V témže paragrafu jako odst. 2. ponecháno jest zvláštnímu zákonu, aby rozhodl o selské půdě bezprávně svedené a v případech podobných.
Nejasné jest, že zpráva na jednom místě praví (správně), ze smlouva versaillská nám brání, abychom odňali příslušníkům německým majetek bez náhrady, a na druhém tvrdí (nesprávně) že mírové smlouvy zodpověděly tudíž podle shora řečeného (?) již tyto věci § 9 záb. zákona; »Bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států ...«
Náhradový zákon (§ 35) držel se ohledně převzetí majetku, příslušníků nepřátelských států zásady, vyslovené §em 9 záborového zákona, jenže vyslovil ji podmíněně (»pokud tomu neodporují mírové smlouvy uzavřené mocnost má spojenými a přidruženými«). Touto podmínkou stanovena tudíž recepce mezinárodních norem, jichž obsah však autorům záborového a náhradového zákona v době jejich koncepce nebyl ještě oficielně znám. Recepce ta nebyla nijak mezinárodní povinností vnitrostátního zákonodárce, zejména ne snad vzhledem k ustanovení prvního článku smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem ze dne 10. září 1919, jímž Československo se zavazuje, že »ustanovení, obsažená ve článcích 2. až 8. této hlavy budou uznána za základní zákony, že žádný zákon nebo nařízení, nebo úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon., nařízení nebo úkon úřední proti nim nebude míti moci« (o významu tohoto ustanovení srovn. mou »Soustavu československého práva státního« str. 72).
Jest tudíž zkoumati obsah mírových smluv, jmenovitě smlouvy Versaillské, odporují-li či neodporují zásadě převzetí majetku příslušníků nepřátelských států bez náhrady. V tomto směru dlužno především zdůrazmiti, že mírová smlouva Versaillská nemá výslovného a zásadního ustanovení o této otázce. Jen nepřímo možno z obsahu jejího vyčisti, že rozhodně pokládá převzetí bez náhrady za nepřípustné. Tomu nasvědčuje, jak shora již bylo podotčeno, užívání slova »likvidace« (místo sekvestrace), »výtěžek likvidace« a jiná podrobnější ustanovení o této likvidaci, o nichž níže stane se jistě zmínka. Je ostatně nepochybno, že podle povšechného stavu dnešního mezinárodního práva vyžadovala by možnost sekvestrace, t. j. převzetí soukromého
majetku bez náhrady, výslovného ustanovení v mírových smlouvách a že tudíž z nedostatku takového ustanovení nebylo by nijak možná souditi na její přípustnost; nýbrž naopak na její nepřípustnost. Vždyť takováto sekvestrace znamenala »by vlastně trest pro soukromníky za vinu státu, oficielní náhradu válečnou, uloženou ne státu poraženému, nýbrž jednotlivým jeho obyvatelům jako soukromníkům. Ze mírové smlouvy na tomto stanovisku nestály, lze bezpečně dovoditi z jiných jejich ustanovení. Tak stanoví na př. čl. 256 smlouvy Versaillské, že »mocnosti přejímající území Německa získají všecky statky a majetek náležející říši nebo státům německým a ležící v těchto územích. Cena oněch získaných statků bude určena komisí reparační a od státu území přijímajícího zaplacena komisi reparační ku prospěchu vlády německé na účet částek dlužných z důvodu povinnosti k náhradě škod«. A dále se praví, že »statky a majetkem říše a států německých vyrozumívá se všechen majetek koruny, říše a států německých a soukromý »majetek bývalého císaře německého a jiných osob panovnických«. Bylo by zajisté nesrovnalostí, kdyby sice za soukmmý majetek bývalého císaře německého byla placena náhrada (i když nepřipadne majiteli zabraného majetku, nýbrž státu), za majetek jiných soukromníků (příslušníků německých) však nikoliv. Smlouvy mírové naopak zcela jasně a určitě vyslovují jinou zásadu: že výsledek likvidací v případech čl. 256 připadne Německu k náhradě škod, v případech pak článku 297 »musí býti vyplacen přímo vlastníkům, při čemž arciť práva daná komisi reparační, a zejména články 235 a 260, zůstávají vyhrazena«. Na konec sluší ještě podotknouti, že i s hlediska vnitrostátního práva československého a zákonů záborového a náhradového zvlášť bylo by zřejmou nesrovnalostí, kdyby — bez veškerého organického spojení s institucí pozemkové reformy — byli za válku trestáni sekvestrací jen určití, s hlediska náhrady škody válečné zcela libovolně určení jednotlivci, t. j. němečtí příslušníci, mající na našem území pozemkový majetek větší než 150 resp. 250 ha půdy (§ 2 zák. záb.), kdežto majitelé půdy menší (na př. 149 ha) nebo jiných objektů ceny snad nepoměrně vyšší, vyšli by úplně bez trestu, ač válkou mohou býti stejně vinni jako oni. S hlediska formálního není sic pochybnosti, že příslušníci cizích států, mající pozemkový majetek na území naší republiky, podléhají stejně svrchovanosti československého zákonodárce jako tuzemci, takže by zákon vnitrozemský mohl oběma skupinám sekvestrací odejmouti majetek, přece by však podobné ustanoveni jako § 9 záb. zákona a § 35 náhr. zák., kdyby nebylo vysloveno ve formě podmíněné (viz shora!), de lega ferenda bylo svrchovaně nerozumné a nespravedlivé. To asi cítili autoři obou zákonů, a proto platnost zmíněné zásady o beznáhradovém převzetí, t. j. sekvestraci majetku příslušníků nepřátelských států, učinili závislou na normách práva mezinárodního a zejména mírových smluv.
Z řečeného plyne tedy, že převzetí zabraného majetku příslušníků německé říše bez náhrady, ve smyslu zákona záborového a § 35 zák. náhradového, jest nepřípustné.
V této souvislosti jest zmíniti se ještě o tomto: Podle záborového zákona nastává zábor eo ipso (ipso jure), t. j. bez zvláštního správního aktu. Ne tak převzetí zabraného majetku (§ 26 náhr. zákona). K převzetí jest sice stát (určitěji: Pozemkový úřad) oprávněn, nikoliv povinen. Toto převzetí má se díti podle plánu vypracovaného zmíněným úřadem. Z ustanovení zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 Sb. zák. a nař. (zákon přídělový) plyne pak, že Pozemkový úřad nemůže ze zabraného majetku přejímati více, než může přiděliti (§ 9) nebo pro stát podržeti. Ze zásady, že při převzetí zabraného majetku jde o právo, nikoliv o zákonnou povinnost státu, pokud se týče Pozemkového úřadu, plynou důležité důsledky vzhledem k možnosti speciálních úmluv mezi súčastněnými státy. Takovou jest na př. úmluva mezi vládou Německou a Československou o provádění článku 297 mírové smlouvy Versaillské, uzavřená v Praze dne 29. června 1920 a publikované v říšském zákoníku německém pod č. 242. V čl. I. této úmluvy stanoví se, že »Československá vláda použije práva zadržeti a likvidovati německý majetek, německá práva a zájmová účastenství jen potud, pokud všeobecně hospodářský a sociální zájem státu vyžaduje, aby německý majetek, německá práva a zájmová účastenství přešla do oblasti jejího vlivu. Pod toto hledisko spadají ona hospodářská odvětví, při nichž se pomýšlí na zvýšeni státní ingerence nebo jež mají tvořiti předmět zvláštních sociálních nebo hospodářských reforem, jako železnice, doly a hutě, jakož i léčebné lázně«. Z dalšího kontextu »úmluvy«, na př. č. 3. lit. a) a b) článku I. plyne, že výpočet »hospodářských odvětví« (železnice, doly a hutě i léčebné lázně) jest taxativní, nikoliv pouze demonstrativní, a mohlo by se tudíž zdáti, že »úmluva« deroguje do jisté míry zákonům záborovému a náhradovému v tom smyslu, že jí vzdává se stát proti německým státním příslušníkům svého oprávnění »převzíti« majetek jiného druhu než ten, o němž jedná »úmluva«. Tento názor vedl by arciť k důsledku, že pozemkový majetek státních občanů německých (podle § 2 záb. zákona) byl by státem na věčné časy sice zabrán, nemohl by však nikdy býti převzat a přidělen.
Z uvedeného nelze však na druhé straně usuzovati, že ustanovení záborového a náhradového zákona nejsou v žádné spojitosti s normou čl. 297 mírové smlouvy Versaillské. Tomu brání již sám § 35 náhr. zákona, jenž výslovně recipoval, jak shora již řečeno, pokud jde o předpisy o poskytováni náhrady, ustanovení mírových smluv. Recepci tu možno charakterisovati stručně tak, že právní postavení německých příslušníků podle samého vnitrostátního zákonodárství nesmí býti horší než je limitují ustanovení mírových smluv. Stanoví tedy dolní mez, t. j. minimum, nikoliv horní. Toto minimum akceptovalo vnitrostátní zákonodárství, aniž by k tomu bylo bývalo ostatním obsahem mírových smluv donucováno. Že však zmíněná recepce vyhovuje duchu dnešního obecného práva mezinárodního, bylo již v jiné souvislosti naznačeno.
4. Pokud jde o stanovení ceny za převzatý majetek. Je-li jisto, že podle náhradového zákona nelze přejímati majetek německých příslušníků bez náhrady, je další otázka, zdali platí pro toto přejímání ostatní ustanovení náhrad, zákona o převzetí za náhradu (§ 37 a násl.). Máme za to, že ano, arciť s výhradou případných speciálních ustanovení mírových smluv, na které se právě § 35 odvolává.
»Předpisy o poskytování náhrady«, o kterých mluví § 35, mohou totiž býti buď předpisy, že náhrada vůbec se nemá poskytovat (to plyne pouze z nadpisu §§ 35 a 36 náhr. zákona) nebo že se má poskytovat určitým způsobem. Je-li tedy prokázáno, že mírové smlouvy tomu odporují, aby majetek příslušníků nepřátelských států byl převzat bez náhrady, t. j. že »předpisy o poskytování úhrady« pro ně platí, pak zdá se z toho plynouti, že jsou to předpisy náhradového zákona, jakým způsobem náhrada má býti poskytována, poněvadž jiných předpisů není. »Předpisy o poskytování náhrady« ve smyslu § 35 jsou právě předpisy náhradového zákona. Tomu hoví ostatné též ustanovení mírové smlouvy Versaillské, které praví výslovně, že »likvidace bude provedena podle zákonů (conformément aux lois) súčastněného státu spojeného anebo sdruženého« [čl. 297, b)] a že »platy neb náhrady určí se podle způsobu ocenění a likvidace stanoveného zákonodárstvím země, v niž byl majetek zadržen nebo likvidován (ďapres les modes d'évaluation et de liquidation; čl. 297, c), a že konečně, dokáže-li vlastník před smíšeným rozhodčím soudem .... anebo před rozhodčím, kterého pojmenuje tento soud, že podmínky prodejové nebo opatření učiněná státem, o který jde, nesrovnávající se s jeho obecným zákonodárstvím (en dehors de sa législation générale), byly nespravedlivým způsobem na újmu ceně (injustement préjudiciables au prix), soud nebo rozhodčí budou moci přiznati oprávněnému slušnou náhradu, kterou zaplatí onen stát (čl. 297. h)].
»Způsobem ocenění« (mode d'évaluation) jest patrně — ve smyslu náhradového zákona — míněn způsob, jak má býti stanovena cena převzatého majetku (zda odhadem, či násobkem čistého katastrálního výnosu, ceny předválečné výnosové nebo obecné atd.), »způsobem likvidace« (mode de liquidation), pak způsob, jak se platí náhrada (§ 59 náhrad. zák.; hned či později, hotově či zvláštními veřejnými, zcizitelnými dílčími úpisy, súčtováním atd.). Oba tyto způsoby určeny jsou skutečné zákonem náhradovým a není, jak z hořejších vývodů vyplývá, v tomto směru rozdílu mezi tuzemci a cizozemci. Rozdíl však může se objeviti, uvažuje-li se o poměru ustanovení čl. 297 mír. smlouvy Versaillské o rozhodčím soudu smíšeném, jak jej zavádí oddíl VI. příslušné části smlouvy. Je totiž otázka, zdali vztahuje se ono ustanovení (t. j. ustanovení o kompetenci onoho soudu) též na případy ustanovení náhrady za zabraný a převzatý majetek podle záborového a náhradového zákona. Nebýti zásadního ustanovení § 35 zábor. zákona, mohla by otázka ta býti při nejmenším pochybná. Tam výslovně se praví, že »předpisy o poskytování náhrady« pro příslušníky nepřátelských států neplatí, pokud tomu neodporují mírové smlouvy, což positivně vyjádřeno znamená, že platí, odporují-li. Pochopitelné stává se toto, o sobě zajisté zvláštní ustanovení, uvážíme-li, že náhradový a ještě více záborový zákon při pojmu »předpisů o poskytování náhrady« myslel ohledně cizozemců v první nebo snad jediné řadě na možnost převzetí bez náhrady (arg. »hledíc k § 9 záborového zákona«) a že tento způsob převzetí považoval za zvláštní »předpis o poskytování náhrady«, t. j. předpis, že vůbec žádná náhrada platili se nemá, což znamená, že neplacení náhrady považovati jest za jeden ze způsobů poskytování náhrady. Z této logické chyby zákonodárcově plyne, že při doslovném výkladu §u 35 dospěli bychom k důsledku, že by poskytování náhrady příslušníkům nepřátelských států v případě, že mírové smlouvy odporují převzetí bez náhrady, vůbec nebylo nijak upraveno, což však zajisté nemohlo býti intencí zákonodárcovou. Je tudíž nutno vykládati dvojí negaci § 35 tak, že neznamená jen negativní obrácení positivní zásady (t. j. že předpisy ony platí, odporují-li jim mírové smlouvy), nýbrž že znamená i zásadu, že platí vůbec. Je-li tomu však tak, pak vzhledem k nespornému úmyslu vnitrostátního zákonodárce, respektovati, pokud jde o právní postavení cizozemců, ustanovení mírových smluv, dlužno shledávati v předpisu § 35 náhrad. zákona dvě zásady:
1. Ohledně specielní otázky, je-li možno zabrati a převzíti majetek příslušníků nepřátelských států vůbec bez náhrady, platí zásada, že tento §em 9 záborového zákona vyslovený princip platí jen potud, pokud mu neodporuje mírová smlouva, t. j. jinými slovy, že platí, neodporuje-li.
2. Ohledně povšechné otázky, zdali v případě, že převzetí majetku bez náhrady jest vyloučeno, platí povšechné »předpisy o poskytování náhrady« náhradového zákona též pro tyto příslušníky, platí zásada, že tomu tak jest, arciť s výhradou, plynoucí ze vzájemného poměru vnitrostátních zákonů (záborového a náhradového) k mírovým smlouvám a z povšechné úvahy, že týž stát nemůže se mezinárodně zavazovati k něčemu, což odporuje jeho ustanovením vnitrostátním (a naopak), a že tedy platí ustanovení mírových smluv, pokud přímo neodporují vnitrostátním normám. (I tato distinkce padá, považujeme-li mezinárodní a tudíž též mírové smlouvy za právní normy rovnocenné vnitrostátním prvotním normám, t. j. zákonům a platila by pak ohledně vzájemného poměru obou druhů norem prostě zásada: lex posteria derogat priori.) Ze zásady sub. 2. pak plyne, že speciální ustanovení mírové smlouvy, které není sice obsaženo ve vnitrostátním zákoně, neodporuje mu však přímo, jevíc se jako pouhé plus, jest v plné platnosti, t. j. nejen mezinárodní, nýbrž i vnitrostátní. To platí v našem případě o řízení, jímž se upravuje poskytování náhrady za převzatý majetek (§ 37 a další náhrad. zákona) a jmenovitě o instančním postupu, předepsaném v záležitosti té. V té věci platí, že o přejímací ceně rozhoduje Pozemkový úřad a že do tohoto rozhodnutí lze si do 30 dnů stěžovati k zemskému, pokud se týče k sedriálnímu soudu a že z rozhodnutí tohoto jest přípustná další stížnost k nadřízenému soudu a že konečně proti potvrzujícímu rozhodnutí druhé stolice není dalšího opravného prostředku (§ 46 náhr. zák.).1
Toto poslední ustanovení odporovalo by přímo, pokud jde o německé příslušníky, předpisu čl. 297 mír. smlouvy Versaillské, který výslovně připouští ještě odvolání k mezinárodní instanci (smíšenému soudu rozhodčímu). Odpor ten dá se odkliditi restrinktním výkladem (v souhlasu s povšechným principem vysloveným §em 35 náhr. zákona) onoho vnitrostátního ustanovení v ten způsob, že platí jen ohledně tuzemců a že tudíž německým příslušníkům přísluší odvolání k mezinárodní instanci.
Legislativní důvod tohoto ustanovení, které skýtá cizozemcům poměrnou výhodu proti tuzemcům, jest jasné: plyne z jisté nedůvěry mezinárodního fota, na němž sjednávány byly mírové smlouvy, k vnitrostátním institucím jednotlivých států a tvoří se tu (nejen v tomto případě) jistá mezinárodní kontrola jejich. —
Zbývá ještě pojednati o způsobu, jakým má se řízení před zmíněným smíšeným soudem rozhodčím konati. Rozhodující ustanovení (č. 297 mírové smlouvy Versailleské) zní: »Dokáže-li vlastník před smíšeným rozhodčím soudem, který se zavádí oddílem 6. této části, anebo před rozhodčím, kterého pojmenuje tento soud, že podmínky prodejové nebo opatření učiněná státem, o který jde, nesrovnávají se s jeho obecným zákonodárstvím, byly nespravedlivým způsobem na újmu ceně, soud nebo rozhodčí budou moci přiznati oprávněnému slušnou náhradu, kterou zaplatí onen stát.«
Dlužno především zodpoveděti otázku, podle jakého práva (podle jakých norem, zda vnitrostátních či mezinárodních) má rozhodčí soud rozhodovati, zdali v konkrétním případě vlastníku (oprávněnému; l’ayant droit) přísluší »slušná náhrada« (indemnité équitable, equitable compensation). Bylo již svrchu v jiné souvislosti řečeno, že jest to zákonodárství příslušného státu (v němž leží dotčený majetek). Správnost tohoto názoru lze dovoditi bezpečně z těchto úvah:
Nelze míti za to, že by mírové smlouvy chtěly korrigovati vnitrostátní zákonodárství, a to tak, že by rozhodčí soud měl zkoumat (a kritisovat) příslušné vnitrostátní zákony, zdali přisoudily »oprávněným« slušnou náhradu čili nic. Příslušný passus citovaného ustanovení článku 297 mírové smlouvy Versailleské (»en dehors de sa legislation générale) svědčí naopak spíše názoru, že rozhodčí soud jest povolán stanoviti korrektiv v konkrétních případech, t. j. když příslušnými vnitrostátními instancemi nebyla stanovena podle vnitrostátního řádu právního »slušná« náhrada. To znamená, že o tom, co jest »slušné« a co ne, rozhoduje právě vnitrostátní právní řád, v našem případě tedy náhradový zákon. Mezinárodní instance může tedy korrigovati sice vnitrostátní úřad resp. soud, nikoliv však vnitrostátního zákonodárce. Kdyby tomu tak nebylo, byl by rozhodčí soud v nemožné situaci, poněvadž by neměl norem (měřítka), podle kterých by mohl rozhodnouti, kdy vnitrostátním zákonodárcem vyměřená náhrada jest »slušná« a kdy nikoliv. Passus »obecné zákonodárství« (législation générale) dal by se ovšem po případě vyložiti tak, že tím míněna jsou povšechná ustanovení dotčeného vnitrostátního zákonodárce (na rozdíl od speciálních ustanovení poválečných), tedy v našem případě na př. ustanovení obecného občanského zákona o poskytování náhrady při expropriacích a pod. (§ 365). Tento výklad měl by arciť v zápětí důsledek, že v jednom a témž právním řádě jsou pro tytéž případy vedle sebe dvě platné zákonné normy, z nichž jedna vyměřuje náhradu slušně, druhá neslušně, a z nichž první by platila pro cizozemce, druhá pro tuzemce — důsledek to zajisté povážlivý a mírovými smlouvami sotva chtěný. Ačkoliv tato eventualita vzhledem k zmíněnému, našemu vnitrostátnímu zákonodárství jinak neznámému obratu »législation générale« nedá se úplně vyloučiti, jest spíše za to míti, že mírová smlouva myslela na případ, že ten onen stát — na základě zmocnění daného mu jí samou — bude »likvidovati« majetek cizozemců bez zvláštního zákonného podkladu prostými správními akty. Pak arciť nabývá ustanoveni o »obecném zákonodárství« jiného smyslu, poněvadž odkazuje mezinárodní instanci na zákonný pramen, v jistém.smyslu arciť »speciální«, podle něhož mu jest jednotlivé tyto správní akty přezkoumati.
Vyhoví-li tedy — s hlediska této druhé eventuality — rozhodčí soud stížnosti »oprávněného«, t. j. uzná-li, že v konkrétním případě byla vnitrostátními instancemi podle náhradového zákona náhrada neslušně stanovena a vyměřena, přizná mu podle zmocnění mírové smlouvy ono plus, které chybí, aby byla náhrada »slušnou«, a tuto náhradu »zaplatí onen stát«.
Pole, na němž se takto rozhodci soud v rámci náhradového zákona může pohybovati, jest dosti široké. Neboť Pozemkovému úřadu a soudům, jeho původní rozhodnutí přezkoumávajícím, jest dáno při vyměřování náhrady dosti pružné »volné uvážení«. Stačí v tomto směru poukázali na př. na § 43. náhrad. zákona.

K tomuto zvláštnímu instančnímu postupu praví Krejčí (l. c. str. 195): »Jest to jediný případ dle zákonu dosud užívaných, kde rozhodnutí P. Ú. není právoplatným. Zvláštní je, že se tu do rozhodnutí správního úřadu, postaveného v podstatě na roveň ministerstvu, připouští stížnost k obyčejnému soudu instance 1. s obvyklým dalším pořadem právním. Jen proti potvrzujícímu rozhodnutí. 2. stolice je další stížnost vyloučena, nikoliv proti jejímu rozhodnutí pozměňujícímu. Ovšem vyloučena tu vůbec stížnost k nejvyššímu soudu správnímu, jenž všude jinde jest jediným možným korrektorem rozhodnutí Pozemkového úřadu.«*)

Citace:

WEYR, František. Právní postavení majitelů pozemků na území čs. republiky. Pocta podaná prof. dr. L. Heyrovskému k sedmdesátým narozeninám dne 14. listopadu 1922 jeho ctiteli a žáky. Praha: Bursík a Kohout, 1922, s. 283-296.