Manželé.

Zákon v § 89 o. o. z. dělí práva a povinnosti z manželství vzcházející ve tři kategorie: I. v taková, jež plynou z účelu spojení manželů, II. jež vznikají ze zákona a III, jež se zakládají ve zvláštních úmluvách.
I. Z účelu manželství v § 44 o. o. z. naznačeného, totiž v nerozlučném společenství žíti, děti ploditi, je vychovávati a sobě vzájemnou podporu poskytovati, plyne v § 90 o. o. z. stanovený závazek obou manželů ku plnění manželské povinnosti, ku věrnosti a slušnému zacházení. Ovšem žaloba i exekuce za účelem provedení povinností těchto dle povahy jejich jest vyloučena. Pokud však plnění manželské povinnosti obsahuje též závazek ku společnému bydlení, lze se v tom směru soudní pomoci dovolati (srv. čl. Manželka). Porušení těchto zákonných povinností manželských může po případě zakládati skutkovou povahu trestného činu (cizoložství § 502 tr. z., vzájemné zlé nakládání mezi manžely § 419 tr. z.), eventuelně může zavdati příčinu ku žalobě o rozvod od stolu a lože (§ 109 o. o. z.). Nekatoličtí křesťané mohou pro některé skutky druhého manžela povinnostem těmto se příčící, jež v § 115 o. o. z. taxativně jsou vypočteny (cizoložství, zlomyslné opuštění, nebezpečné ukládání o život, opětované těžké zlé nakládání) dokonce o rozloučení manželství usilovali.
II. Zákonem stanovená práva a povinnosti manželů lze shrnouti v následujícím:
1. Sňatkem neztrácí manželé svého vlastnictví dřívějšího, nýbrž každý z nich podrží to, co v čas uzavření manželství měl, nebo čeho během manželství jakýmkoli způsobem nabyl. V pochybnosti však platí domněnka, že nabytí pochází od manžela (§ 1237 o. o. z.). Manželu přísluší sice právo, resp. i povinnost spravovati jmění manželčino § 1238 o. o. z., srv. čl. Manželka), tím však se nemění poměry vlastnické, aniž disposiční právo manželčino.
2. Manžel má po druhém manželu jen tehda zákonné dědické právo, jestliže tento nezanechal žádných dětí. V tom případě obdrží, není-li tu vůbec žádných příbuzných k dědění oprávněných, pozůstalost celou, jinak však toliko jednu čtvrtinu pozůstalosti, kdežto ostatní tři čtvrtiny připadnou ostatním zákonným dědicům (§ 758 o. o. z.). Jsou-li tu děti, není pozůstalý manžel dědicem, nýbrž má spíše postavení odkazovníka, jemuž bylo odkázáno požívání jisté kvóty pozůstalosti. Tato kvóta obnáší, je-li tu tré nebo méně dětí, 1/4 celé pozůstalosti, v ostatních případech Manželé.
obdrží požívání téhož podílu, jaký připadá dětem; vlastnictví těchto podílů zůstává však vždy dětem (§ 757 o. o. z.). V případech, kdy manžel stýká se při dědění s dětmi nebo jinými příbuznými, vpočítá se mu v podíl jeho vše, co obdržel ze jmění druhého manžela na základě svatebních smluv, dědické smlouvy nebo posledního pořízení (§ 758 o. o. z.) a ztrácí právo dle § 757—759 o. o. z. mu příslušící naprosto, žádá-li na základě smlouvy za požívání celé pozůstalosti nebo části její (§ 1258 o. o. z.).
3. Nebylo-li pro manžela, pro případ, že by druhého přežil, smluveno zaopatření, nemá sice práva na díl povinný, přísluší jemu však, ač nebylo-li manželství vinou jeho rozvedeno, pokud nevstoupí v druhé manželství, z pozůstalosti slušná výživa (§ 796 o. o. z.).
4. Smlouvy kupní, směnné, důchodové a zápůjčky, jakož i smlouvy doznávací mezi manžely vyžadují ku platnosti své formy notářského aktu. Totéž platí o smlouvách svatebních (srv. tyto; zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z., § 1). Naproti tomu platnost darování mezi manžely se posuzuje podle zásad o darování vůbec platných (§ 1346 o. o. z.), a jest tudíž potřebí zřízení notářského aktu toliko ku platnosti smluv darovacích bez skutečného odevzdání (cit. zák. z r. 1875.).
5. Poplatek z bezplatných převodů majetku mezi manžely nerozloučenými mezi živými i na případ smrti obnáší rovněž jako mezi osobami v přímé linii spřízněnými l% ceny objektu převedeného (popl. zák. § 57, 60 p. s. 91, B, I.).
6. Vydržení a promlčení mezi manžely, pokud žijí v manželském
společenství, nemůže ani počíti ani dále běžeti (§ 1495 o. o. z.).
7. Aby se zamezilo poškozování věřitelů lstivým dorozuměním manželů mezi sebou, mohou dle zákona ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z. věřitelé, jsou-li tu podmínky naznačené v § 3. a 30. č. 2—4 téhož zák., odporovati vyplacení, zjištění nebo vrácení věna, obvěnění a vdovského podílu, jakož i jiným bezplatným smlouvám mezi manžely, byla-li tato právní jednání předsevzata v posledním roce před uvalením konkursu na jmění manželovo resp. před podáním žaloby odpůrčí.
8. Stejný společný zájem obou manželů odůvodňuje zákonná ustanovení, dle nichž manžel vyloučen jest v záležitostech své manželky z vykonávání úřadu soudce civilního nebo trestního, jakož i státního zástupce, porotce a zapisovatele v řízení trestním (§ 52 č. 2 soud. instr., §§ 67, 69, 75, 306 tr. ř.; v nové jur. normě ohledně vyloučení soudce civilního srv. § 20 č. 2, ohledně zapisovatele, zřízence kanceláře soudní a úředníků vykonávacích § 26); z téhož důvodu jest manžel v civilních sporech svědkem zavržitelným (§ 141 b) s. ř.); dle nového s. ř. (zák. z r. 1895), jenž nezná zavržitelnosti svědků, může se manžel ze svědectví omluviti, způsobila-li by výpověď jeho druhému manželu hanbu nebo nebezpečí trestního stíhání nebo bezprostřední újmu na majetku (§ 321 č. 1. a 2. nov. s. ř., výj. § 322 téhož), a jako znalec odpůrcem může býti zamítnut (§ 191 s. ř., § 355 nov. s. ř. resp. může se omluviti § 353, 2. odst. n. s. ř.); ve věcech trestních může svědectví odmítnouti (§ 152 tr. ř.) a jako znalec pod zmatečností slyšán býti nesmí (§ 120 tr. ř.).
9. Dle §§ 281, 283, 346, 354 tr. ř. může manžel ve prospěch druhého manžela, nikoli však proti jeho vůli, podati proti trestnímu rozsudku zmateční stížnost nebo odvolání anebo podati žádost za obnovu trestního Manželka.
řízení, a dle § 495 tr. z. může pro útok na pověst zemřelého učiněný vznésti též manžel žalobu pro urážku na cti.
10. Pokud při výměře trestu na manžela odsouzencova ohled bráti sluší (§§ 55 a 260 tr. z.) srv. čl. Tresty.
III. Ohledně práv a povinností manželů smlouvou založených viz čl. Smlouvy svatební.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Manželé. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 307-309.