Neznalost práva.

I. Všeobecně platí pro veškeré obory právní zásada, že škodlivé následky s nešetřením zákonných předpisů spojené nastanou též tehdy, udá-li se porušení zákonů z neznalosti práva. Každý vyhlášený zákon musí účinkovati a okolnosť, že se někdo neobeznámil se zákonnými ustanoveními, netvoří důvod omluvný, pakli se dopustí porušení jich. Jestiť spíše každý následkem autority obsažené v zákonech povinen, aby si zjednal patřičnou znalost ustanovení zákona; škodlivé následky neodvrátí z pravidla ani na prostá neznalost právní normy, ani nepravé posuzování její (omyl právní). Právní řád pohlíží na neznalost práva jako na nedbalost (culpa), jejíž následky nese ten, kdo se jí dopustí. Zásada tato vyplývající ze spravedlnosti, toho vyžaduje, aby každému stejného práva se dostalo. Z toho pak plyne nezbytně, aby každý bez rozdílu šetřil zákona i práva, a aby každý znal platné právo i zákon.
II. Právo soukromé.
Co se týče práva soukromého, hlásá § 2 o. o. z. zásadu, že, jakmile jest zákon náležitě prohlášen, nikdo nemůže se omlouvati, že zákon ten nezná. Tento předpis platí však netoliko v oboru občanského zákona, nýbrž vztahuje se nepopiratelně na všechny obory právní práva soukromého i veřejného, materielního i formálného. Při tom naskytují se tyto otázky:
1. Otázka, má-li zákonná neznalost nařízení tytéž zhoubné následky jako neznalost zákonných norem, resp. může-li se někdo odvolávati na
neznalost nařízení. Ovšem mluví § 2 o. o. z. toliko o zákonech, než v době vydání o. o. z. požívala nařízení téže moci a účinnosti, jako zákony samy. Nelze však v té příčině vytknouti všeobecné pravidlo, nýbrž třeba od případu k případu zůstaviti soudcovskému posouzení, pokud dlužno bráti zřetel dle povahy věci a daných poměrů k nezaviněné neznalosti takovýchto soudních neb úředních publikací; při tom poukazuje se právem ku čl. 7 zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z., dle něhož soudové mají rozhodovati o platnosti nařízení v zákonném pořadu instancí. Z tohoto zásadného ustanovení vysvítá, že lze odporovati právní účinnosti nařízení byť i vyhlášených a že soudci náleží zkoumati, je-li nařízení v souhlasu se zákonem, než opírá-li se nařízení přesně o zákon a bylo-li náležitě prohlášeno, pak jest závaznou normou, jíž dlužno šetřiti (viz též čl. Prohlašování zákonů). V tomto případě jest námitka neznalosti nařízení právě tak vyloučena jako neznalost zákona.
2. Účinky neznalosti zákona. Právní účinky jednání právního vzcházejí, nehledě k námitce neznalosti práva nebo právního omylu. Jiná jest otázka, nespočívá-li v neznalosti zákona provinění zavazující k náhradě. Rozh. ze dne 8. ledna 1885 č. 14275 sb. 10369 tuto otázku rozhodlo záporně, jelikož k náhradě škody zapotřebí jest bezprávného činu a viny, a jelikož v pochybnosti platí domněnka, že škoda vznikla bez viny; však naproti tomu dlužno uvážiti, že § 1297 o. o. z. pokládá nárok na náhradu i tehdy oprávněným, když se odvolává škůdce na neznalost zákona, jak konstatuje rozhodnutí ze dne 13. července 1859 sb. »Gl. U.« č. 833, které jest v odporu s citovaným rozhodnutím; dlužnoť stejným právem miti za to, že ten, kdo jedná z neznalosti zákona, opomenul šetřiti onoho stupně opatrnosti, který se žádá při obyčejných schopnostech a že mu tudíž nedopatření přičísti dlužno, jež ho právě tak k náhradě zavazuje jako v jiných případech opomenutí potřebné péče a pozornosti.
3. Sporna jest otázka, mají-li ediktální vyhlášky soudů a úřadů týž právní účinek jako vyhlášené zákony a nařízení. Rozhodnutí ze dne 12. září sb. »Gl. U.« č. 1386 podotýká, že nelze přikládati vyhlášce o prodloužení poručenství účinek zákonné publikace a rovněž konstatuje rozh. ze dne 12. září 1861 č. 5529 sb. 1386, že se nevztahuje předpis § 2 o. o. z. na ediktální vyhlášky, odporuje však rozh. ze dne 13. srpna 1872 č. 8315 sb. 4684. Nelze ovšem pokládati ediktální vyhlášky za publikace zákonných norem ve smyslu § 2 o. o. z., nýbrž dlužno spíše uvážiti, zdali byl edikt publikován tím způsobem, že mohl a musil v obecnou známost vejíti, tak že neznalost jeho je téměř vyloučena.
III. Výjimky.
Ze zásady § 2. vytýká o. o. z. v několika případech výjimky. § 326 ustanovuje: Z omylu ve skutečnostech nebo z neznalosti právních předpisů může někdo být nepořádným držitelem a přece poctivým. Taktéž vyhrazuje § 1431 omylu právnímu právní následky. Rozh. ze dne 18. listopadu 1884 č. 11258 sb. 10250 přihlíží k cizincově neznalosti rakouského práva manželského — ovšem při tom jest nanejvýše sporno, zda vůči cizinci toto pravidlo smí státi se výjimkou. Též při posledním pořízení, spočívá-li vůle zůstavitelova v omylu právním, nesměl by takový omyl zůstati nepovšimnut, ježto testament třeba vykládati dle úmyslu zůstavitelova. Však ve všech případech, kde výjimečně zákon přihlíží k právnímu omylu, činí tak patrně ze slušnosti. Ježto však výjimky třeba vykládati přesně, nepřipouštějí tyto výjimečné případy analogického použití a nelze tedy neznalost práva a právní omyl dále rozšiřovati, než zákon sám dovoluje.
IV. Právo trestní.
Trestní právo vylučuje rovněž neznalost zákona. Nemůžeť se nikdo omlouvati neznalostí trestního zákona ve příčině zločinů, přečinů a přestupků (§ 3 a § 233 tr. z.). Neznalost trestní právní normy náležitě vyhlášené neomlouvá ani tehdy, zdržoval-li se pachatel v době vyhlášení mimo obvod našeho státu (rozh. ze dne 23. února 1891 č. 9665 č. sb. 1306; v témže smyslu rozh. ze dne 23. února 1891 č. 9666). Neznalost ustanovení trestního zákonníka vojenského není ani u osob, jež náležejí stavu civilnímu, důvodem trestnost vylučujícím (rozh. ze dne 18. října 1877 č. 6154, č. sb. 158 a ze dne 26. února 1882 č. 14.534). Trestní zákon dopouští mnohé výjimky z vytčeného pravidla:
Na neznalost právních následků zločinu (§ 26 a násl, tr. z.") může se obviněný odvolati nehledě k zásadě § 3 tr. z., způsoben-li neznalostí omyl ve smyslu § 2 lit. e) tr. z. (rozh. ze dne 6. května 1889 č. 14.367 č. sb. 1238). Jestliže se udál omyl, následkem jehož čin nejeví se býti zločinem, nelze dotyčné jednání neb opomenutí za zločin přičísti (§ 2 lit. e). Při tom dlužno však rozeznávati, vznikl-li omyl z neznalosti trestního zákona o zločinech nebo z neznalosti jiného zákona. Prvý druh omylu nevylučuje zlý úmysl a neomlouvá (§ 3), ovšem ale omyl týkající se jiných zákonných ustanovení, neznalost jiných zákonů jest tudíž na roveň postavena omylu skutkovému (viz Herbsta, str. 67). Souhlasně s tímto stanoví rozhodnutí kass. dv. ze dne 3. března 1879 č. 13.451, že neznalost nebo nesprávné pojetí předpisů, kteréž nepatří v obor trestního zákonodárství, způsobují beztrestnost, nebo menší trestuhodnost, jestliže vyvolaly v jednajícím omyl v oněch momentech činu jeho, jež v právu trestním jsou závažný (rozh. ze dne 3. března 1879 č. 13.451). Tak na předpokládá-li se škůdce cizí věci (třeba syn, jednatel anebo domnělý budoucí dědic vlastníka) za oprávněna, aby s ní nakládal jako se svým vlastnictvím, není tu skutkové povahy deliktu § 85 tr. z. (rozh. ze dne 31. října 1890 č. 7169, č. sb. 1364). Tolikéž nepřičítáme vydírání (§ 98 tr. z.) a obžalovaný jest zodpověděn pouze za všeliké násilí, jednal-li v dobrém přesvědčení, že na vynucené plnění (trpění nebo opomenutí) má právo (rozh. ze dne 20. května 1879 č. 2815 č. sb. 202, ze dne 30. prosince 1881 č. 10.512 č. sb. 401 a jiné). V. Trestní právo důchodkové.
Trestní zákonník důchodkový nedopouští rovněž omluvy z neznalosti práva (§ 13).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Neznalost práva. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 536-539.