Omyl (v právu trestním)

má význam pro posouzení trestnosti jednání a následků trestných.
I. Pojem.
Omyl tu jest buď právním omylem nebo skutkovým.
Prvnější má za předmět zákon trestní. Neznalostí resp. omylem v právu nikdo se nemůže omlouvati (§§ 3, 233 tr. z., § 9 voj. tr. z.; § 7 tr. zák. pro Bosnu a Herceg. a § 55 osnovy tr. z.) a to bez ohledu, zda se omyl vztahuje na příkaz nebo zákaz (normu právní) v trestním zákoně obsažený, či ku stanovení trestnosti přestupku. K ospravedlnění tohoto ustanovení odvolává se, pokud jde o zločiny, § 3 tr. z. z r. 1803 na to, že bezprávnosť těchto je zřejmá, a ohledně přečinů a přestupků odůvodňuje § 233 platného tr. z. ustanovení toto poukazuje k tomu, že přečiny a přestupky vesměs činy rázu takového jsou, že každý seznati může nedovolenosť jich a že pachatel povinen jest dle stavu, živnosti, zaměstnání svého a vůbec dle svých poměrů znáti zvláštní nařízení, která přestoupiti nesmí.
II. Nevztahuje-li se omyl k zákonu trestnímu, nýbrž ku jiným skutečnostem, kamž také náležejí jiné obory práva na př.: zákony, týkající se občanského práva správního (roz. kas. soudu ze dne 22. prosince 1851 sb. »Glaser«, I. č. 97), mají platnosti, pokud jde o účinky jeho na příčetnosť, tyto zásady:
1. Týká-li se omyl některého z podstatných znaků skutkové podstaty jistého trestního skutku (na př. člověk na honě za zvěř je pokládán a v tom omylu postřelen), jest zlý úmysl vyloučen (§ 2 lit. e) tr. z.). Bylo-li lze omylu se vyvarovati, může čin, jakožto nedbalosť (culpa) býti přičítán.
2. Vztahuje-li se omyl ku následkům činu a nastoupení jich nemohlo býti předvídáno, nemohou tyto následky býti přičítány (§ 2 lit. f) tr. z.).
3. Týká-li se konečně omyl okolností, jež opravňují ku předsevzetí jednání jistého na př. k nutné obraně a pod., jest jednání takové jen tehdá trestné pro nešetření povinné dbalosti, když omylu mohl se jednající při náležité pozornosti vyhnouti. V souhlasu s těmito zásadami stanoví § 54 osnovy tr. z.: »Jestliže kdo, dopustiv se skutku, zákonem za trestný prohlášeného, v omylu byl ohledně okolností, jež ku zákonné povaze skutku náležejí a trestnosť zvýšují, nelze mu tyto okolnosti přičísti. Na spáchání činu z nedbalosti lze předchozí zásady jen potud použiti, pokud omyl nebyl nedbalostí zaviněn. Měl-li čin následky v zápětí, jež vinník v čas spáchání činu předvídati nemohl a jež po činu odstraniti nebylo v moci jeho, nemůže trestán býti dle přísnějších zásad trestních, které by místa měly na základě nastalých následků.«
4. Zvláště jest uvésti ještě případy omylu, jak ve vědě tak i v zákonodárství různě posuzované, totiž omyl v předmětu (error in objecto) a odchýlení se v jednání (aberratio ictus, actus).
a) Omyl v předmětu tu jest, když pachatel jedná oproti objektu, jenž je způsobilým, by na něm čin vykonán byl, na př. vražda, avšak mýlí se ohledně jistého znaku objektu toho, pro povahu skutku nepodstatného, na př. pokládá osobu A v šeru za osobu B a ji zavraždí. Tento omyl, jenž týká se pohnutky jednání, nemá žádného významu v trestním právu; neboť pachatel chtěl v okamžiku, kdy čin vykonal, dotyčný objekt zničiti a také skutečně proti témuž útok namířil. Jest tedy lišiti dle různosti okolností dokonaný a nedokonaný zločin (pokus zločinu) (§ 134 tr. z. »jeho nebo jiného člověka smrť«), kterýž také strůjci přičítán býti má v případě, kde pachatel jednal z návodu; vždyť přece omyl, jehož se pachatel dopustil, zodpovědnosť strůjcovu právě tak málo může omeziti, jako kdyby jemu samému při bezprostředním výkonu činu onen omyl se naskytl (rozh. kas. dvoru dne 2. června 1882 č. 460).
b) S jiného hlediska sluší posuzovati případ t. zv. aberratio ictus t. j. případ, kde skutek nespáchán na objektu, proti němuž úmyslně byl namířen, nýbrž na jiném, však ku spáchání dotyčného zločinu stejně příhodném předmětu, na př. A střelí v úmyslu jej usmrtiti na B, chybí jej a zasáhne C. V tomto případě nemůže býti řeči o úmyslném provedení zločinu, spíše tu hledati lze pokus vraždy na objektu, proti němuž úmysl směřoval (tedy B). Dle našeho trest. zákona § 134 má se vražda i v případě aberrace za dokonanou (»jeho nebo jiného člověka smrť«), kteréžto ustanovení ale, jakožto výjimečné, na jiné zločiny použiti se nedá (roz. nejv. dvoru s. ze dne 3. pros. 1836 č. 11440, kn. jud. č. 1. sb. »Glaser«, I., č. 774).

Citace:

Omyl (v právu trestním). Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 801-802.