Čís. 2943.

Skutková podstata zločinu utrhání na cti ve směru subjektivním předpokládá vědomí pachatelovo, že jeho obvinění může podle svého způsobu zavdati příčinu k vrchnostenskému vyšetřování neb alespoň pátrání; nezáleží na tom, že a jak se vrchnost o obvinění dověděla (oznámením napadeného, který závadný dopis na dvoře domu našel a četnictvu předal).
Důvod zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř. předpokládá, že rozsudek obsahuje výrok o důvodu trestnost vylučujícím.
Předpis § 2 e) tr. zák. předpokládá skutkový omyl pachatelův. (Rozh. ze dne 22. října 1927, Zm I 362/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák.
Důvody:
Řídě se právní zásadou vyslovenou v nálezu zrušovacího soudu ze dne 15. února 1927, že důležitou složkou; subjektivní skutkové povahy zločinu utrhání na cti je vědomí obžalovaného, že křivé obvinění může zavdati příčinu k vrchnostenskému vyšetřování aneb aspoň pátrání, zjišťuje nalézací soud, že si obžalovaný vzhledem na místo, kde zanechal cedulku, na dvoře svého domu, kde bydlí více nájemníků — vědom býti musil a byl, že ji někdo z domu bude určitě čisti, a že tato cedulka vzhledem na místo, kde byla uložena, bude míti v zápětí šetření nějakého orgánu bezpečnosti, jelikož musel předpokládati, že lidé, kteří tuto cedulku viděli a četli, zajisté o tom budou mluviti, že to přijde na veřejnost, a že pak není vyloučena možnost šetření. Dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti čís. 9 b) a 10 § 281 tr. ř., napadá stížnost tento výrok, snažíc se dokázati, že soudem zjištěného vědomí obžalovaného o možných následcích jeho činu tu nebylo, ježto by, pokud by skutečně byl zamýšlel Josefa N-e vydati nebezpečí trestního vyšetřování, nebyl položil psaní do uzavřeného dvoru vlastního domu, nýbrž, by ho byl poslal přímo četnictvu; že opačné závěry soudu, podle nichž musil obsah dopisu lehce a s jistotou vrchnosti přijití na vědomí, nejsou logické, a že proto skutková podstata zločinu § 209 tr. zák. není dána. Obžalovaný prý byl v omylu, který bránil poznání, že provede zločin, poněvadž nemyslil a neměl za to, že by za dané situace závadný dopis byl třetí osobou čten nebo četnictvu předán — § 2 e) tr. zák. Oproti těmto vývodům dlužno uvážiti, že především stížnost jest již formálně pochybena, pokud se dovolává důvodu zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř., poněvadž tento důvod předpokládá, že rozsudek obsahuje výrok o důvodu trestnost vylučujícím, jímž byl zákon porušen, kdežto napadený rozsudek takového výroku vůbec neobsahuje. Avšak, i když se tyto vývody stížnosti pojímají s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř., nelze jim přisvědčiti. Pochybeným je obzvláště poukaz na předpis § 2 e) tr. zák., předpokládající skutkový omyl pachatelův, pro který nebylo lze v činu spatřovati zločin. Takové, na skutkový omyl poukazující okolnosti nebyly obžalovaným tvrzeny a nevyšly ani jinak za trestního řízení na jevo. Stěžovatel se naopak svými vývody snaží skutkové závěry soudu o vědomí zákonem vyhledávaném zvrátiti samostatným hodnocením průvodů a sestrojováním závěrů opačných. Tu pak dlužno připustiti možnost i jiných závěrů; než k nimž dospěl nalézací soud. Než pouhá taková možnost nečiní ještě rozsudek zmatečným, rozhodujíť tu podle zásad § 258 a 288 čís. 3 tr. ř. jedině závěry soudu nalézacího, pokud jsou logicky možný a nejsou stiženy některou z formálních vad čís. 5 § 281 tr. ř. Takových vad však stížnost neuplatňuje a jest tedy patrno, že pouze nepřípustným způsobem brojí proti volnému přesvědčení nalézacího soudu. Ani druhá námitka stížnosti neobstojí. Poukazujíc k tomu, že to nebyla osoba třetí, nýbrž dotčený Josef N. sám, jenž závadný dopis na dvoře našel a četnictvu předal, snaží se stížnost dovoditi, že tu není skutkové podstaty zločinu § 209 tr. zák., poněvadž k vrchnostenskému pátrání byl dán podnět dotčenou osobou samostatnou. Důvod zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. těmito vývody stížnost neprovádí, poněvadž nedokazuje, který jiný trestný čin by tu mohl přijíti v úvahu. Leč ani jinak neprovádí obžalovaný touto hmotněprávní námitkou stížnost po zákonu, ježto již v řečeném rozhodnutí zrušovacího soudu byla tato otázka rozřešena tím, že bylo vysloveno, že skutková podstata zločinu utrhání na cti ve směru subjektivním předpokládá vědomí pachatelovo, že jeho obvinění »může« podle svého způsobu zavdati příčinu k vrchnostenskému vyšetřování neb alespoň pátrání, čímž zároveň je vyřčeno, že vůbec nezáleží na tom, že a jak se vrchnost o dotyčném obvinění dozvěděla. Pokud se stížnost tohoto právního názoru nedrží, dlužno ji již podle čtvrtého odst. § 293 tr. ř. pokládati za neprovedenou po zákonu. Bylo tudíž bezdůvodnou stížnost zavrhnouti.

Citace:

č. 2943. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 774-776.