Čís. 2729

Nedostatečné osvětlení automobilu (§ 10 min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák.).
Subjektivní skutková podstata § 335 tr. zák. předpokládá, že pachatel předvídá nebo může předvídali nebezpečí pro právní statky tam uvedené; není třeba, by předvídal též konkrétní následky svého jednání neb opomenutí.
Ve příčinné souvislosti (§ 134 tr. zák.) jest každé jednání (opomenutí), které jest třeba jen jsou z podmínek trestného výsledku; ona souvislost není přerušena, spolupůsobily-li vedle jednání (opomenutí) pachatelova také jiné okolnosti, které protiprávní výsledek způsobily a nebyly pachatelem chtěny nebo na něž dlužno v poměru k němu pohlížeti jen jako na náhodu, nebyl-li by výsledek ten nastal beze základní příčiny ležící v jednání nebo opomenutí pachatelově.
Zásada § 134 tr. zák. o příčinné souvislosti platí pro celý obor trestního práva.
Při zkoumání otázky, zda se má výkon trestu podmíněně odložiti, lze přihlížeti i k dřívějšímu podmíněnému odsouzení, ohledně něhož bylo vysloveno, že se odsouzený osvědčil.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1927, Zm I 715/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 18. října 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že podle § 335 tr. zák. je podstatnou náležitostí předvídatelnost následků § 335 tr. zák., že však obžalovaný nemohl následky v souzeném případě nastavší vůbec předvídati. Jel prý mírnou rychlostí a stačilo proto osvětlení jízdní dráhy na 20 m, by se předešlo každému předvídatelnému úrazu. Okolnost, že obžalovaný najel na hromádku bláta, byla by prý bez významu, kdyby obžalovaný nebyl pravou nohou sklouzl s pedálu brzdy a nebyl stoupl na pedál plynový, avšak i podmíněná tím okolnost, že auto přišlo do rychlejšího pohybu a vjelo do příkopu, byla by prý zůstala úplně bez významu, kdyby v příkopu tom nebylo můstku v tak malé vzdálenosti, že zastavení auta nebylo možným, že teprve najetím na tento můstek byl Max G., z auta vyhozen a utrpěl těžké poranění. Nelze prý však tvrditi, že obžalovaný i při největší opatrnosti mohl toto trojnásobné střetnutí se nepříznivých okolností předvídati. Tyto vývody dokazují, že zmateční stížnost nepostřehuje skutkové podstaty § 335 tr. zák. po subjektivní stránce. Jak ze slov zákona: » . . . . může (pachatel) nahlédnouti, že jeho jednání neb opomenutí je způsobilým přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost tělesnou ...« jasně vyplývá, předpokládá zákon v subjektivním ohledu, že pachatel »může nahlédnouti«, že jeho jednání neb opomenutí je způsobilé přivoditi nebo zvýšiti ono nebezpečí, jinými slovy, že pachatel předvídá nebo může předvídati možnost nebezpečenství, ohrožení právních statků, v zákoně uvedených. Rozhodnou je tudíž předvídatelnost nebezpečí pro život atd., hrozícího z jednání neb opomenutí pachatelova, představitelnost o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (opomenutím) a oněmi účinky (ohrožením života atd.). Zákon nevyžaduje proto, by pachatel předvídal nebo mohl předvídati konkrétní následky svého jednání neb opomenutí, by pachatel předvídal nebo mohl předvídati, jaké jednotlivé události a příhody jeho jednání neb opomenutí až do nastalého poškození bude míti v zápětí. Za takového požadavku stalo by se ustanovení §u 335 tr. zák. téměř zbytečným. Každý (i trestně závažný) výsledek je důsledkem jistého počtu sbíhajících se neb za sebou působících okolností, podmínek a sil, a stačí, jestliže činnost nebo nečinnost lidská dala jim onen směr, který byl rozhodným pro vzejíti výsledku. V souzeném případě vzal nalézací soud za prokázáno, že obžalovaný za jízdy autem, která nepřevyšovala přípustné míry (45 km za hodinu), dála se však za tmy, nezpozoroval včas hromádky bláta proto, že osvětlení auta (na 15 až 20 kroků jízdní dráhy) bylo nedostatečné a nevyhovovalo předpisu § 10 min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. V tomto nedostatečném osvětlení shledává soud hlavní a základní příčinu nehody vším právem, poněvadž jen pro ono zcela nedostatečné osvětlení nezpozoroval obžalovaný na cestě hromádku bláta a jen z tohoto důvodu najel na ni a poněvadž vše ostatní, co se potom událo, bylo přirozeným a samozřejmým důsledkem a následkem oné prvé a hlavní příčiny. Proto obžalovanému dlužno po rozumu § 134 tr. zák., jenž co do otázky příčinné souvislosti stanoví zásady platné pro celý obor trest. práva, klásti za vinu i ony mezi příčiny, jež byly přivoděny prvotní příčinou, záležející v nedostatečném osvětlení auta, V příčinné souvislosti jest totiž každé jednání (opomenutí), které jest i jen jednou z podmínek trestného výsledku, a není proto příčinná souvislost přerušena, jestliže kromě jednání (opomenutí) obžalovaného spolupůsobily také ještě jiné okolnosti, které protiprávní výsledek způsobily a které nebyly obžalovaným chtěny nebo na které dlužno v poměru k němu pohlížeti jen jako na náhodu, nebyl-li by výsledek ten nastal beze základní příčiny, kotvící v jednání neb opomenutí obviněného. Jest tu proto příčinná souvislost mezi jednáním (opomenutím) a protizákonným výsledkem, jak to také nalézací soud bez právního omylu zjišťuje.
Subjektivní zavinění obžalovaného, jeho vědomost o tom, že s jeho Činem (opomenutím) může býti spojeno nebezpečí pro život atd., dovozuje nalézací soud způsobem formálně bezvadným z toho, že tehda byla již tma a že obě lucerny na autu jen slabě svítily, vydávajíce jen světlo na 15—20 kroků, a zdůrazňuje nad to případně, že nebezpečí v § 335 tr. zák. předpokládané bylo pro něho poznatelným již následkem vydaného předpisu, totiž § 10 min. nař. z 25, dubna 1910, čís. 81 ř. zák., přikazujícího, že, nastane-li tma, musí automobily býti opatřeny na předku alespoň dvěma dobře svítícími svítilnami a že jízdní dráha má býti do předu na dostatečnou vzdálenost osvětlena, Obžalovaný však sám doznal, že jeho reflektory svítily špatně, vzal to též za prokázáno nalézací soud, a zjistil zejména, že obžalovaný právě pro nedostatečné osvětlení nezpozoroval včas hromádky bláta. O tato zjištění Ztroskotává námitka stížnosti, že celý případ je tak kromobyčejný, že ani při největší opatrnosti a pozornosti nebyla pro obžalovaného možná podle § 335 tr. zák. předpokládaná předvídatelnost. Neboť bylo-li mu špatné osvětlení známo a dlužno-li u něho jako majitele a řidiče auta předpokládati znalost předpisů, vydaných z důvodů bezpečnostních pro jízdu silostrojů, je na snadě závěr, že jízda za takového světla a za přestoupení zvlášť vydaného předpisu může způsobiti nebezpečenství v § 335 tr. zák. uvedená a že obžalovanému nebezpečnost ta nemohla ujíti. Zdůrazňuje-li stížnost zvláště, že vzhledem k tomu, že obžalovaný jel po říšské silnici, v dobrém stavu jsoucí, mírnou rychlostí, takže, i když lampy svítily jen na 15—20 kroků, nemohla se přihoditi nehoda, přehlíží, že nehoda se přece jen stala. Z oněch úvah plyne, že nejde o nešťastnou náhodu, nýbrž o nehodu obžalovaným zaviněnou. Zavinění podle § 335 tr. zák. je dáno již tím, že si pachatel uvědomil aneb aspoň při náležité pozornosti uvědomiti mohl, že z jeho jednání (opomenutí) nastane stav, který sám o sobě nebo přičiněním jiných okolností může vyvrcholiti ve skutečnou škodu. Zavinění v tomto smyslu nalézací soud u obžalovaného formelně bezvadně a bez právního omylu zjišťuje a předpokládá při tom jenom onu míru opatrnosti, již může vynaložiti každý člověk s obyčejným rozumem a s normální obezřelostí. Důvod zmatečnosti čís, 9 a) §u 281 tr. ř. není proto dán. Pro dovolání se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. schází již formelní předpoklady; nezjišťujeť nalézací soud u obžalovaného ani tísně ani stavu nouze ve smyslu § 2 g) tr. zák. a v rozsudku není též obsažen výrok, jenž by poukazoval k příslušnému, trestnost vylučujícímu důvodu a jenž by co do své správnosti mohl býti porovnáván se zákonem. Bezdůvodnou pokud se týče po zákonu neprovedenou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.
Pokud se týče odvolání obžalovaného z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu, nelze ani tomuto přiznati oprávnění, neboť okolnost, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, má podle druhého odst. §u 1 zákona o podmíněném odsouzení v zápětí ovšem, že se pachatel nepokládá za odsouzeného, neznamená však, že se dotyčného trestného činu vůbec nedopustil. Z toho plyne, že v případě spáchání nového trestného činu po osvědčení se pachatelově arci nemůže býti odsouzenému po případě odepřena polehčující okolnost zachovalosti, a že na druhé straně nelze uznati na přitěžující okolnost zpětnosti, že však nalézacímu soudu není nikterak zabráněno, by při zkoumání otázky, zda má obžalovanému nový trest podmíněně odložiti, nepřihlížel i ke skutečnosti, že Se obžalovaný již dříve zachoval způsobem, z něhož lze vyvoditi závěry ve smyslu §u 1 zák. o podmíněném odsouzení. Ostatně plyne i z tohoto zákona samého, že ustanovení druhého odstavce §u 1 nemá toho smyslu a dosahu, který mu přikládá odvolatel: Podle §a 9 odst. třetí, věta druhá, v doslovu podle zákona ze dne 6. června 1924, čís. 134 sb. z. a n., je i po lhůtě zkušební dovoleno podati zprávu o podmíněném odsouzení, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému; dále tomu nasvědčuje obzvláště i ustanovení §u 2 zákona o podmíněném odsouzení, podle něhož jest podmíněné odsouzení pro určitou dobu vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců, nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné, třebaže nový trestný čin byl spáchán již po té, kdy bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Nepochybil tedy soud prvé stolice tím, že, rozhoduje o podmíněném odkladu výkonu trestu, hleděl i k dřívějšímu odsouzení obžalovaného. Nebylo proto lze vyhověti odvolání, jež nedovodilo, že by tu byly podstatné důvody pro předpoklad, že se obžalovaný bez výkonu trestu polepší. Okolnost, na kterou odvolání poukazuje, že obžalovaný auto prodal, je bez významu, neboť zákon o podmíněném odsouzení neklade váhy na větší nebo menší pravděpodobnost, že se obviněný dopustí deliktu stejného rázu.

Citace:

č. 2729. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 286-289.