Čís. 2720.

»Haněti« ve smyslu § 491 tr. zák. lze určitou osobu nebo úřad nejen výslovným jmenováním, nýbrž i zakrytým způsobem. Urážka armády (článek V zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863) spojením útoku proti armádě vůbec s kritikou československé armády.
V subjektivním směru se nevyžaduje úmysl urážeti, stačí vědomí pachatelovo, že poškozuje cizí čest (že viní z opovržlivých vlastností, neuváděje určitých okolností).
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Skutková podstata zločinu podle § 15 čís. 3 zákona nevyžaduje, by úmysl pachatelův čelil přímo k bezprávnému účinku, nýbrž stačí jeho vědomí o významu a dosahu použitých slov; není třeba, by se účinek podněcování projevil neklidem nebo výtržnostmi, nýbrž stačí vyvinutí činnosti, způsobilé, by se v myslích posluchačů vytvořil duševní stav náchylný k budoucímu poškození právních statků zákonem chráněných.
Ani výklad ani provádění programu strany nesmí se díti způsobem zakládajícím trestný čin.
Hmotněprávní zmatky lze prováděli při veřejném zrušovacím roku.
(Rozh. ze dne 31. března 1927, Zm I 717/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudů v Čes. Budějovicích ze dne 19. října 1926, jímž byla obžalovaná podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin výzvy k trestným činům podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a pro přestupek podle §u 491 tr. zák. a článku V zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil témuž nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti oběma sprošťujícím výrokům důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. 1: První soudí neshledal ve zjištěném výroku obžalované, proneseném dne 13. března 1926 na veřejné schůzi místní organisace komunistické strany čsl. v Č. V., totiž »Armáda slouží otrocky zájmům buržoasie a vydržuje se hlavně proti pracujícímu lidu, militarismus i v míru vraždí, chrání kapitalismus a připravuje se k vnitřnímu boji« skutkové podstaty přestupku, urážky na cti podle §u 491 tr. zák. a článku V zák. čís. 8/63 ř. zák. s odůvodněním, že svědek Dr. Sch. potvrdil, že obžalovaná pronesla závadný výrok všeobecně, že nemluvila přímo proti československé armádě (a že proto nelze v něm shledávati objektivní skutkovou podstatu urážky československé armády) a vyloučil také u obžalovaného úmysl, urážeti československou armádu. Právem vytýká zmateční stížnost tomuto odůvodnění a) neúplnost (podle čís. 5 §u 281 tr. ř.) v tom, že soud pomíjí mlčením, že hlavní a jediný svědek Dr. Sch. výpověď o rozhodné okolnosti při hlavním přelíčení změnil a tím přivedl do rozporu, s nímž se rozsudek vůbec nevypořádal. Udalť jednou, že obžalovaná mluvila nejprve proti militarismu a armádě a vylíčila to názorně na případu v Truhlářské ulici v Praze; uvedl, že mluvila přímo proti čsl. armádě, vypočítávala její náklady u nás a že řekla, »čs. armáda«; svědek však neví, zda ve spojení s ostatním; po druhé však udal, že přímo o naší armádě řeč nebyla, že obžalovaná mluvila o armádách a myslela to asi všeobecně. Tento zjevný odpor vyžaduje vysvětlení, jež zůstal rozsudek dlužen; b) nesprávné právní posouzení (podle čís. 9 a), nikoli nejasnost podle čís. 5 §u 281 tr. ř.) jednak v tom, že rozsudek přehlíží, že haněli ve smyslu §u 491 tr. zák. lze určitou osobu neb úřad nejen výslovným jmenováním, nýbrž i zakrytým způsobem, znameními naň se hodícími a že v souzeném případě zejména okolnost, že obžalovaná spojila svůj útok proti armádě s kritikou čs. armády zmínkou o případu v Truhlářské ulici, čs. armády se týkající, zřejmě může poukazovati k tomu, že šlo o útok na čs. armádu. Soud pochybil dále v tom, že vychází ze zřejmě nesprávného právního názoru, že k urážce na cti jest třeba úmyslu urážeti, kdežto podle zákona stačí vědomí pachatele, že poškozuje cizí čest a při hanění podle podle §u 491 tr. zák. vědomí, že viní z opovržlivých vlastností, neuváděje určitých okolností.
2. Ve druhém zjištěném výroku obžalované, proneseném na téže veřejné Schůzi, totiž »K vítězství proletariátu může vésti jedině revoluce, pomocí jejíž vláda dělníků a rolníků smete nynější kapitalistický řád« neshledal soud skutkové podstaty zločinů podle §u 15 čís. 3 zák na ochr. rep., na nějž bylo žalováno, s odůvodněním, že podlé přesvědčení soudu, opřeného o výpověď svědka Dr. Sch-a a obhajobu obžalované Emilie S-ové nemluvila přímo o revoluci v Čs. republice, nýbrž všeobecně, že její výrok jest spíše běžná fráze, vyskytující se denně v komunistickém tisku, že y posluchačstvu to nečinilo dojem, že obžalovaná podněcovala k revoluci v Čs. republice, že mezi posluchači nebyl o ni veliký zájem, a že tudíž obžalovaná svými slovy nepodněcovala k pokusu násilné změny ústavy Československé republiky, pokud jde o její demokraticko-republikánskou formu, a že také neměla úmyslu podněcovati. Proti tomu uplatňuje zmateční stížnost podle čís. 5 jednak a): výtku nedostatku důvodů v tom směru, že prý soud ne. odůvodňuje, proč si osvojil obsah výpovědi svědka Dra. Sch-a příznivý pro obžalovanou, ale neprávem, ježto rozsudek obsahuje formální odůvodnění ve větě »ježto svědek Sch. si činil při řeči obžalované poznámky a jest tedy o všem nejlépe zpraven.« b): Výtku neúplnosti a to oprávněnou v tom směru, že soud nepřihlíží k významným skutečnostem, které byly předmětem projednání při hlavním přelíčení a které mohou míti rozhodný význam pro posouzení otázky, zda jde o vážné a státu nebezpečné projevy, způsobilé vyvolati u posluchačů náladu proti demokraticko-republikánské formě státní, či o neškodné kritiky a fráze; nepovšiml si totiž toho, že Emilie S-ová byla pro podobné delikty (§§ 14, 15, 18 zákona na ochr. rep.) vícekráte již odsouzena, že jest příslušnicí strany komunistické a jménem této strany na schůzi řečnila. Kdyby soud byl vzal v úvahu i tyto okolnosti, byl by snad dospěl k jinému přesvědčení než k tomu že tu šlo — jak co do urážky armády, tak co do podněcování k revoluci — o pouhé kritiky a fráze, jež na posluchačstvo neměly a nemohly působiti.¨
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) pochybil soud v několikerém směru. Přehlíží, že ke skutkové podstatě zločinu podle §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. se nežádá, by úmysl pachatele čelil přímo k bezprávnému účinku, t. j. by měl úmysl podněcovati k násilnému převratu v čs. státě, pokud jde o jeho demokraticko-republikánskou formu, nýbrž že stačí pouhé vědomí pachatele o významu a dosahu použitých slov, t. j. o tom, že jimi jiné osoby podněcuje k porušení právních statků zákonem chráněných (tu ku násilnému odstranění platné ústavní formy státu). Týmž zmatkem podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. je rozsudek dále stižen — jak zástupce generální prokuratury, jelikož jde o důvod zmatečnosti hmotněprávní, přípustně uvedl při zrušovacím líčení —, pokud přehlíží, že zákaz podněcování, vyslovený v §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. čelí již proti pouhému nebezpečí hrozícímu právním stakům tu chráněným z toho, že se vyvinuje činnost, jež jest způsobilá, by se v myslích posluchačů vytvořil duševní stav náchylný k budoucímu poškození oněch statků. Není proto třeba, by se účinek podněcování projevil ihned po podněcovací činnosti neklidem nebo výtržnostmi, ježto nebezpečí, jemuž chce zákon zabrániti, je tu a trvá i když se účinek neprojeví bezprostředně. Klade proto rozsudek neprávem váhu na to, že posluchači přijali slova obžalované zevně klidně a že nevyvolala dojmu nebo zájmu. S hledisek tuto naznačených dlužno vycházeti též při řešení otázky, pokud v případném, povšechném podněcování k revoluci nutno (po objektivní a subjektivní stránce) spatřovati i podněcování k porušení právních statků chráněných §em 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Posléze rozsudek přehlíží, že pachatele neomlouvá, že myšlénky jím pronášené prošly snad bez závady denním tiskem, a vývodní spis obžalované neprávem zdůrazňuje, že činnost, jakou vyvíjela obžalovaná, je v programu určité politické strany, pokud se týče, že obžalovaná měla na mysli propagandu tohoto programu (jak se také hájila), poněvadž ani výklad tím méně provádění programu strany se nesmí díti způsobem zakládajícím trestný čin. Pro dolíčené zmatky podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. bylo důvodné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti, napadený rozsudek jako zmatečný zrušiti a podle §u 288 čís. 1 a 3 tr. ř. věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2720. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 264-267.