Čís. 2862.

Podle §u 467 odstavec druhý tr. ř. jest odvolateli ponecháno na vůli, zda chce označiti body rozsudku, jimiž se pokládá za stižena (§ 464 tr. ř.), v opovědi či v provedení odvolání; stačí, je-li z obsahu provedení zřejmo, proč se odvolává.
(Rozh. ze dne 6. srpna 1927, Zm I 444/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Jičíně jako soudu odvolacího ze dne 24. března 1927, jímž bylo odvolání soukromého obžalobce proti osvobozujícímu rozsudku okresního soudu v Trutnově ze dne 25. února 1927, v trestní věci proti obžalovanému pro přestupek proti bezpečnosti čti, zamítnuto, byl porušen zákon v ustanovení §u 467 odst. druhý tr. ř.
Důvody:
Soukromý obžalobce podal svým právním zástupcem obžalobu pro urážku na cti proti obžalovanému u okresního soudu v Trutnově dne 26. srpna 1926. Po skončeném líčení byl obžalovaný rozsudkem z 25. února 1927 z obžaloby podle §u 259, čís. 3 tr. ř. sproštěn. Proti rozsudku tomu ohlásil soukromý obžalobce opětně advokátem včas odvolání a žádal za opis rozsudku a na to odvolání v zákonné lhůtě i provedl. Krajský soud v Jičíně jako soud odvolací zamítl usnesením ze 24. března 1927 v neveřejném sezení odvolání a odůvodnil výrok ten takto: Soukromý obžalobce ohlásil odvolání slovy: »proti rozsudku ohlašuji odvolání« a v provedení odvolání prohlašuje, »že ohlášené odvolání provádí«. Odvolatel jest povinen buď v opovědi odvolání anebo v jeho provedení (tyto spisy dlužno pokládati za souvislý spis) výslovně prohlásiti (§ 467 odst. druhý tr. ř.), kterými z bodů v § 464 tr. ř. uvedených se pokládá stiženým. Tyto body jest jednotlivě a určitě označiti, rovněž tak jednotlivé důvody zmatečnosti, odvolává-li se pouze pro ně. Tomuto formálnímu předpisu není vyhověno jednoduchým prohlášením, že se ohlašuje odvolání. Nelze poukazovati k tomu, že proti sprošťujícímu rozsudku přirozeně nelze se odvolávati ani co do výroku o trestu ani co do rozhodnutí o nárocích soukromoprávních, takže prý v takovém případě jest zbytečno určité body uváděti; neboť i proti sprošťujícímu rozsudku lze se odvolávati z důvodu § 464 čís. 1 tr. ř. a pro výrok o vině, a jest tedy i tu zachování přísného formelního předpisu nutné. Odvolání bylo proto, jak tomu odpovídá stálá praxe odvolacího soudu (a ostatně i plenární rozhodnutí ze 6. června 1900, čís. 7949 — úř. sb. čís. 2481) zamítnouti.
Rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákon. Třebaže lze přípustiti, že opověď odvolání sama o sobě v souzeném případě nevyhovuje předpisu § 467 odst. druhý tr. ř., neboť nelze z ní seznati, zda se odvolání opovídá pro zmatečnost (§ 464 čís. 1 tr. ř.), či pro výrok o vině (§ 464 čís. 2 tr. ř.), byl odvolací soud povinen přihlédnouti k obsahu spisu, jímž ohlášené odvolání bylo provedeno, poněvadž § 467 odst. druhý tr. ř. ponechává odvolateli na vůli, by výslovné označení bodů rozsudku, jimiž se pokládá za stižena, uvedl buď v opovědí nebo v provedení odvolání. K zamítnutí odvolání z důvodů § 467 čís. 2 tr. ř. proto nestačí, že odvolatel v opovědí odvolání prohlásil toliko, že opovídá odvolání. Provedení odvolání sice také výslovně nepraví, že se odvolává »do výroku o vině«, avšak z celého obsahu provedení jde s naprostou bezpečností na jevo, že tu jde toliko o odvolání z výroku o vině; odvolatel brojí proti tomu, že prvý soud nedal plné víry svědkovi Františku. S-emu, že nevěřil svědkům K-ovi a S-ovi, že naopak uvěřil svědkům vývodním, ač jsou to osoby od obžalovaného odvislé, po případě s ním příbuzné, a žádá na konci výslovně, by rozsudek byl změněn a obviněný ve smyslu soukromé obžaloby uznán vinným. Již tímto konečným návrhem jest důvod odvolání jasně a zřetelně uveden a tím jest předpisu § 467 odst. druhý tr. ř. vyhověno. Poukaz odvolacího soudu na plenární rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského (čís. úř. sb. 2481) na tento případ. nepřiléhá, poněvadž tam šlo o pouhou opověď odvolání, jež vůbec nebylo provedeno, tu však jest podáno písemné provedení odvolání, o jehož obsahu nemůže vzejíti pochybnost; odvolací soud ovšem k obsahu provedení toho v odůvodnění svého rozhodnutí nepřihlížel. Bylo proto uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2862. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 575-576.