Čís. 2879.

Správce zaopatřovacího ústavu hlav. města Prahy jest úředníkem ve smyslu § 181 odstavec druhý tr. zák.
Předmětem zpronevěry mohou býti i věci zastupitelné (peníze), leč by si byl vlastník vyhradil pouze obligační nárok na vrácení téhož množství.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1927, Zm I 33/27.) ' 594
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 13. prosince 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 181, 182 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Pokud jde o věcné námitky, uplatňované ve zmateční stížnosti s hlediska čís. 9 a), 10 a 11 § 281 tr. ř., budiž uvedeno toto: Mylný jest názor stěžovatelův, že předmětem zpronevěry mohou býti hotové peníze jen po smísení s vlastními penězi pachatelovými, což prý tu rozsudek nezjišťuje, takže prý není způsobilého předmětu zločinu podle § 181 tr. zák. a může se prý jednati buď o krádež neb o zneužití úřední moci. Nehledíc k tomu, že zločiny krádeže a zneužití úřední moci jsou ohroženy těžším trestem než zpronevěra, takže by se stěžovatel dovolával změny rozsudku ve svůj neprospěch, což se příčí základnímu předpokladu opravného prostředku podaného ve prospěch odsouzeného — jest námitka lichá proto, že předmětem zpronevěry mohou býti i věci zastupitelné, tudíž peníze, leč by si byl vlastník vyhradil pouze obligační nárok na vrácení téhož množství. Pokud se písemné vyhotovení zmateční stížnosti dovolávalo v této příčině rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni č. 4377 sb., opravil obhájce obžalovaného při veřejném líčení o zmateční stížnosti její vývody v ten rozum, že se tohoto rozhodnutí nedovolává. V souzeném případě jest zjištěno formálně bezvadně, že peněžní zálohy byly obžalovanému vypláceny, by z nich podle zvláštního příkazu obecního úřadu (magistrátu hlavního města Prahy) stravoval chovance zaopatřovacího ústavu hlavního města Prahy. Byly tedy pro něho statkem svěřeným, t. j. odevzdaným mu se závazkem, by s ním určitým způsobem naložil, a jsou způsobilým předmětem zpronevěry.
Neobstojí ani další věcná námitka, že jest právně mylným názor, že žalobní čin obžalovaného dlužno kvalifikovati jako úřední zpronevěru. Zmateční stížnost uplatňuje tuto námitku i s hlediska čís. 5, vytýkajíc, že rozsudek neodůvodňuje názoru, že jde o zpronevěru v úřadě; přehlíží, že nedostatek právního odůvodnění rozsudku zakládá hmotně- právní zmatek (čís. 10 § 281 tr. ř.), kdežto o formální zmatek nedostatku důvodu se může jednati jen ve skutkových předpokladech rozsudku. Věc je zpronevěřena v úřadě, byla-li pachateli svěřena z příčiny jeho veřejného úřadu ať státního ať samosprávného. Tento předpoklad jest tu splněn, ježto jest zjištěno, že obžalovaný byl v době činu jaká vrchní účetní rada pražského magistrátu úředníkem pražské obce a jako takový ustanoven správcem zaopatřovacího ústavu hl. města Prahy. Tento obecní ústav, k jehož působnosti náleží podle úřední zprávy presidia rady a magistrátu hlav. města Prahy, jednak činnost chudinská (poskytování zaopatření pražským příslušníkům bez zaměstnání, přístřeší a peněžních prostředků), jednak policejní (internování t. zv. policejních zjištěnců, než se zjistí jejich domovská neb státní příslušnost, jakož i hnanců, dodaných buď policejním ředitelstvím nebo hnaneckými stanicemi), jednak sociální (stravování osob cestujících a majících nárok na nocleh a stravu v okresních stravovnách). Ve všech těchto směrech vykonává ústav činnost v zájmu veřejného dobra a blaha, není podnikem výdělečným, nýbrž jest úřadem ve smyslu § 101 odst. druhý tr. zák. a osoba ústav vedoucí úředníkem, poněvadž z veřejného příkazu vykonává »práce vládní«, t. j. vyvíjí činnost, jež se podniká podmětem veřejnoprávním v zájmu veřejném. Z toho plyne, že obžalovaný jest způsobilým podmětem zločinu úřední zpronevěry.

Citace:

č. 2879. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 611-613.