Čís. 2741.

Ke skutkové podstatě zločinu rušení míru domovního podle druhé věty § 83 tr. zák. stačí, bylo-li násilí vykonáno na jediné osobě (na oprávněném nebo na někom z jeho lidí domácích); zločin může býti spáchán také neozbrojeným pachatelem »s více lidmi sebranými.«
»Lidmi domácími« jsou také ti, kdož jsou, třebas jen přechodně pod ochranou osoby přímo oprávněné (majitele domu nebo držitele bytu), zejména i osoby, jimž oprávněný poskytl útočiště ve svém domě, do něhož se utekli před hrozícím jim nebezpečím; v subjektivním směru se předpokládá, že pachatel věděl nebo mohl důvodně předpokládati, že jde o některý z oněch případů.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1927, Zm I 14/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 27. října 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., dále ve výroku o trestu a výrocích s ním souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a o ní rozhodl. Rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti těla podle §u 411 tr. zák., zůstal nedotčen.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek pouze potud, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 83 tr. zák. Dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 8, 9 a), 9 c) a 10 §u 281 tr. ř., z nichž však důvodu čís. 9 c) svými vývody vůbec neuplatňuje, kdežto vývody, jimiž provádí námitku domnělého důvodu zmatečnosti čís. 10, přicházejí v úvahu jako dovolávání se důvodu zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Veřejnou obžalobou stíhán jest obžalovaný pro zločin podle §u 83 tr. zák., kladený mu podle obžalovacího spisu za vinu proto, že »s obejitím vrchnosti s více sebranými lidmi násilím vtrhl do domu Jindřicha E-a a tam vykonal násilí na jeho domácích lidech.« Jak patrno, obžalovací spis přes to, že se nekryje zcela přesně s doslovem předpisu §u 83 tr. zák., podřaďuje čin obžalovaného skutkové podstatě podle druhé vety tohoto předpisu (rušení míru domovního). Rozsudek spatřuje naproti tomu skutkovou podstatu zločinu ve smyslu §u 83 tr. zák. podle svého výroku v tom, že obžalovaný »s opomenutím vrchnosti s více sebranými lidmi porušil násilným vpádem pokojné držení pozemku a půdy a že tam vykonal násilí na lidech domácích«, a zmateční stížnost není v neprávu, namítajíc, že takto smíseny jsou v rozsudkovém výroku skutkové podstaty podle obou vět §u 83 tr. zák. (rušení míru pozemního i domovního). Na prvou z nich poukazují slova »porušil násilným vpádem pokojné držení pozemku a půdy«, druhá dochází výrazu další větou »a tam vykonal násilí na lidech domácích«, tak, že podle celkového doslovu rozsudkového výroku mohlo by se dokonce zdáti, že čin obžalovaného byl napadeným rozsudkem podřaděn oběma skutkovým podstatám §u 83 tr. zák., zvláště, když i jeho rozhodovací důvody ponechávají otázku, co zavdalo nalézacímu soudu podnět k oné úchylce rozsudku od obžalovacího spisu, nevysvětlenou ba vůbec nezodpověděnou. Přes to nelze zmateční stížnosti přiznati oprávnění potud, pokud, vycházejíc z předpokladu, že napadeným jí výrokem rozsudkovým byl obžalovaný uznán vinným zločinem podle první věty §u 83 tr. zák. (rušením míru pozemního), spatřuje v tom zmatečnost podle čís. 8 §u 281 tr. ř., překročení obžaloby, která zněla na zločin podle druhé věty §u 83 tr. zák. (rušení míru domovního). Zníť sice také jeden ze závěrů rozsudkových důvodů v ten rozum, že obžalovaný s opomenutím vrchnosti rušil s více sebranými lidmi násilným vpádem Rudolfa A-a v jeho pokojném držení, než jako předmět tohoto držení je tu uvedeno obydlí řečeného, což by jíž samo sebou mohlo nasvědčovati tornu, že rozsudkové důvody mají tu na zřeteli skutkovou podstatu zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák. Z předchozích skutkových zjištěni a k nim připojených úvah rozhodovacích důvodů vychází však bezpečně na jevo, že jako obžalovací spis i rozsudek spatřuje skutkovou podstatu zločinu podle §u 83 tr. zák. jen v tom, že podle jeho zjištění obžalovaný vnikl s jinými demonstranty, v nichž rozsudek zřejmě spatřuje lidi sebrané, do domu, v němž bydlí Rudolf A., že ho tam uhodil pěstí do očí a že ho, když byl A. svalen k zemi, dále tloukl. V posléz uvedeném jednání obžalovaného shledává rozsudek zcela nepochybně výkon násilí, jehož se obžalovaný dopustil podle výroku rozsudkového na lidech domácích, podle zmíněného již závěru rozhodovacích důvodů arci jen na Rudolfu A-ovi samotném, což však ke skutkové podstatě zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák. stačí, neboť tato je dána i tehdy, bylo-li násilí vykonáno i jen na jediné osobě, na oprávněném nebo na někom z jeho lidí domácích. Obžalovaný byl podle rozsudkového zjištění v čele a vůdcem zástupu, vniknuvšího do domu, toto vniknutí (vpád) označují rozsudkové důvody jako násilné vzhledem k tomu, že odpor, jímž se A. snažil jemu zabrániti tím, že podle předchozího zjištění rozsudkového chtěl, spěchaje do domu, zavříti za sebou domovní dveře, byl obžalovaným zlomen. Rozsudkové důvody dospívají posléze k závěru, že úmyslem obžalovaného bylo zjednati si zadostiučinění za bezpráví, způsobené mu podle jeho mínění A-em, a že v úmyslu, vymoci si toto své domnělé právo vůči A-ovi, vnikl také do domu. jak patrpo, zjišťují takto rozsudkové důvody vesměs pojmové znaky objektivní i subjektivní skutkové podstaty téhož zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák., pro nějž byla na obžalovaného vznesena obžaloba, tím méně důvodně lze tudíž přes onen nepřesný a nevysvětlitelný doslov rozsudkového výroku říci, že napadeným rozsudkem byl obžalovaný s porušením předpisů §§ 262, 267 tr. ř. uznán vinným jiným skutkem, než který tvoří podklad obžaloby.
Jako právně mylný dlužno dále označiti názor zmateční stížnosti, že pojmovým znakem skutkové podstaty zločinu podle druhé věty §u 83 tr. zák. jest pouze vniknutí se zbraní, že tudíž k jejímu založení nestačí vniknutí s více sebranými lidmi, k němuž došlo podle rozsudku v souzeném případě. Již z doslovu zákona, z úvodních slov k druhé větě §u 83 tr. zák.: »aneb když se byť i bez pomocníků vnikne . . .« vychází zřejmě na jevo, že zločin rušení míru domovního může býti spáchán netoliko třebas i jen jediným pachatelem ozbrojeným, nýbrž stejně jako zločin rušení míru pozemního také pachatelem neozbrojeným, vnikne-li ve společnosti s více lidmi sebranými. Ostatní vývody, jimiž zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., nejsou než zjevným, podle §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným brojením proti postupu nalézacího soudu při oceňování jednotlivých důkazů a proti výsledkům této jeho činnosti, soudcovskému přesvědčení, zejména pokud jde o rozsudkové zjištění, že obžalovaný nebyl do domu zatlačen zástupem, jak zněla obhajoba, nýbrž do něho vnikl s více sebranými lidmi a to v čele zástupu vniknuvšího do domu a jako jeho vůdce. V neprávu je posléze zmateční stížnost také potud, pokud se v rámci oněch svých vývodů, jimiž uplatňuje důvody zmatečnosti jednak podle čís. 8 jednak podle čís. 9 c) §u 281 tr. ř., opětně pozastavuje nad tím, že v rozsudkovém výroku není vůbec označena osoba toho, jehož pokojné držení »pozemku a půdy bylo podle nebo porušeno činem obžalovaného, neboť ze zjištění rozsudkových jest zjevno, že tu šlo o nemovitost — nikoli arci o »pozemek a půdu«, nýbrž o dům Jindřicha E-a, v němž podle dalšího rozsudkového zjištěni A. bydlí. Důraz, který klade zmateční stížnost na onu mezeru v rozsudkovém výroku, není tudíž na místě a výtka neúplnosti rozsudku, která by snad mohla býti spatřována v dotyčné poznámce zmateční stížnosti, jevila by se i s hlediska důvodu zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř. bezdůvodnou. Naproti tomu nelze upříti oprávnění zmateční stížnosti potud, pokud v rámci oněch svých vývodů, jimiž provádí důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jednak namítá, že obžalovaný do bytu A-ova vůbec nevkročil, jednak vytýká, že nebylo ani zjištěno, že obžalovaný a ostatní zástup věděli, že A. bydlí v domě, do něhož bylo vniknuto. Že obžalovaný s více sebranými lidmi vnikl až do bytu A-ova, se v rozsudku nezjišťuje a zůstává nejasným (číš. 5 §u 281 tr. ř.), kterou část jeho bytu neb aspoň součást domu, na jejíž užívání (spoluužívání) by jako nájemník měl právo, má na zřeteli onen závěr rozhodovacích důvodů, praví-li se v něm, že obžalovaný rušil svým činem A-a v pokojném držení jeho obydlí. Vratkým jeví se tudíž již samo objektivní rozsudkové zjištění, že obžalovaný, dopustiv se násilí na A-ovi, vykonal takto zároveň násilí na lidech domácích (osobě domácí) ve smyslu §u 83 tr. zák. . . Zejména pak zjištění oné další skutečnosti, rozhodné pro řešení otázky subjektivního zavinění obžalovaného, postrádá zmateční stížnost v rozsudku vším právem. Její zjištění bylo nezbytným již vzhledem k tomu, že rozsudek nezjišťuje, že A. a jeho osobní poměry byly obžalovanému již z dřívější doby známy. Mimo to došlo k událostem, jichž součástí byly skutky obžalovaného, podle rozsudkového zjištění kolem 10. hodiny večerní za průvodu, na němž účast bral zástup lidí, A. pak, zastaviv se před domem, v němž arci podle onoho objektivního zjištění rozsudkového bydlí, spěchal do domu a chtěl za sebou zavříti (nikoli snad zamknouti) dveře hned po té, kdy obžalovaný, míněn tím A., byl zvolal: »Tu přece stojí ten pes«. Rozsudek zjišťuje dále, že obžalovaný již před tím udeřil A-a dvakráte do obličeje, po druhé, pronásleduje ho na jeho útěku do kamenného lomu v B., odkud pak A. odešel k domu, v něm bydlí, a zastavil se u něho. K lidem domácím ve smyslu §u 83 tr. zák. náležejí sice také ti, kdož, třeba jen přechodně, jsou pod ochranou osoby přímo oprávněné (majitele domu nebo držitele bytu), zejména i osoby, jimž oprávněný poskytl útočiště ve svém domě, do něhož se byli utekli před nebezpečími jim hrozícím. Nezjišťuje-li však rozsudek, že obžalovaný věděl, že A. v dotyčném domě bydlí, bylo nutno zjistiti aspoň, zda obžalovaný věděl nebo mohl důvodně před pokládali, že jde o některý z případů právě nastíněných, či zda nemohl se vzhledem na situaci, zjištěnou rozsudkem, spíše domnívati, že A. po řečených slovech obžalovaného v obavě před novým zlým nakládáním nebo jiným útokem se strany obžalovaného utekl se do nejbližšího domu bez ohledu na to, zda v něm bydlí nebo zda mu bude v něm oprávněným útočiště skutečně poskytnuto. Bylo proto odůvodněné v obou těchto směrech zmateční stížnosti vyhověti a napadený jí rozsudkový výrok zrušiti jako zmatečný jednak podle čís. 5, jednak podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., zrušiti v důsledku toho i výrok o trestu, a výroky s ním související a odkázati věc podle §u 288 čís. 1. tr. ř. na soud prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl. Zmateční stížností nenapadený výrok rozsudkový, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti tělesné bezpečnosti podle §u 411 tr. zák., bylo ponechati nedotčeným.

Citace:

č. 2741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 312-316.