Čís. 2947.

Podstatou zpronevěry a důvodem její trestnosti jest oklamání důvěry, kterou vkládá v poctivost pachatelovu osoba, jež mu dala věc v neomezenou skutečnou moc (zmaření účelu, za kterým mu onu moc zjednala).
Pojmy »zadržení« a »přivlastnění« věci; trvalost stavu jím přivoděného předpokládá pouze pojem »zadržení«, nikoliv »přivlastnění«.
Zastavení věci prodané na splátky s výhradou vlastnictví jest trestnou zpronevěrou, třebas nebyla prodateli (vlastníku) odňata disposice věcí (pachatel je v držení zástavního lístku).
Zrušovací řízení jest omeziti na čin obžalobou stihaný. (Rozh. ze dne 24. října 1927, Zm II 325/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 3. června 1927, pokud jím byl obžalovaný sproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin zpronevěry podle § 183 tr. zák., zrušil rozsudek soudu prvé stolice, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry, spáchaný v lednu 1925, jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Po skutkových zjištěních, opodstatňujících zákonný znak svěřené věci, uvádějí rozhodovací důvody, že se obžalovaný přiznal, že kolo zastavil v městské zastavárně v M. O., že však kolo zase vyzvedl a před dvěma měsíci dal je znovu do zástavy na dobu tří měsíců, poněvadž mu onemocněla žena a on nemohl sehnati peníze, že však zástavní list má doma. V tomto jednání obžalovaného neshledal prvý soud podle dalších rozhodovacích důvodů zločin zpronevěry, neboť tím, že má v držení zástavní list, jest prý obžalovaný, pokud zástavní lhůta nevypršela, s to, by kdykoliv zastavenou,věc vyzvedl, takže vlastnické právo majitele (svěřené věci) není ohroženo. Právem napadá stížnost tyto právní úvahy důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř. Ovšem dlužno, ač to protivývody obžalovaného neuplatňují, předem připomenouti, že se druhé zastavení věci, o němž rozsudek mluví, stalo dva měsíce před jeho vynesením, tedy po podání obžalovacího spisu ze dne 27. prosince 1926, a že obžaloba nebyla na tento nový skutek rozšířena, takže neměl býti předmětem jednání nalézacího soudu a nemůže býti předmětem ani řízení zrušovacího, které sluší naopak omeziti na skutek obžalobou stíhaný, totiž na první zastavení kola v lednu 1925 nebo v prosinci 1924. Avšak stížnost napadá rozsudek i ohledně tohoto skutku, jakž plyne z povšechného doslovu její věty, že se zpronevěry dopouští i ten, kdo svěřenou věc třebas na krátký čas zastaví v úmyslu, že ji včas vyplatí a oprávněnému vrátí. Co do tohoto skutku dlužno pokládati stížnost za odůvodněnou. Podstatou zpronevěry a důvodem její trestnosti jest oklamání důvěry, kterou vkládá v poctivost pachatelovu osoba, jež dala mu věc v neomezenou skutečnou moc, neboli maření účelu, za kterým zjednala tato osoba pachateli tuto skutečnou moc, předpokládajíc, že pachatel nezneužije neomezené skutečné moci, s věcí libovolně nakládati, k jinakému nakládání s ní, než ku kterému byl zmocněn, obzvláště že nezneužije ji k takovému nakládání s věci, které mu bylo výslovně zakázáno. S tohoto základního hlediska dlužno vycházeti při vymezeni zákonných známek zadržení svěřené věci za sebou a přivlastnění sobě svěřené věci, které zákon uvádí střídavě, takže stačí skutečnosti opodstatňující jednu z obou známek. Zadržení věci za sebou, t. j. pouhé nenakládání s věci podle přikážu svěřitelova, zejména nevráceni ji svěřiteli nebo nevydání ji třetí osobě svěřitelem určené není samo o sobě způsobem nakládáni, k němuž pachatel nebyl zmocněn, a není samo o sobě mařením účelu svěřeni, který měl určitou disposici pachatele s věci býti uskutečněn. Jest v podstatě jen prodlužováním skutečné moci pachatelovy nad věci, tedy zachováváním (ovšem svémocným) onoho stavu, který byl samým svěřitelem zjednán, nepříčí se samo o sobě onomu předpokladu svěřitelovu a nemaří samo o sobě účel svěření, jenž i na dále může beze všeho kdykoliv býti uskutečněn. Rozpor s oním předpokladem svěřitelovým nastane a účel svěřeni se maří teprve trvalosti stavu zadržením věci nastavšího, neboť trvalosti skutečné moci pachatelovy nad věci je vyloučeno, že bude lze naložiti s ni jiným určitým způsobem, na příklad vrácením ji svěřiteli, vydáním ji určenému příjemci a pod. Proto žádá i stálá judikatura pro pojem zadrženi věci za sebou trvalost protiprávního stavu pachatelem přivoděného. Podstatně jinak má se věc při přivlastněni sobě svěřené věci, jimž jest rozuměti jakékoliv nakládáni s věci, které jest výkonem práva vlastnického, oprávněni z tohoto práva vyplývajících, arciť pro obor § 183 tr. zák. s tím omezením, že přivlastněním není ono nakládáni s věci, k jehož výkonu a v jehož směru svěřitel pachatele zmocnil.
Skutková podstata trestného činu ve smyslu § 183 tr. zák. vyžaduje, by způsob, jak pachatel naložil s věci mu svěřenou, sám o sobě příčil se účelu svěřeni a důvěře svěřitelově, jenž pachateli svěřil věc předpokládaje, že náloži s ni ve smyslu oprávněni mu daného, pokud se týče ve směru svěřitelem mu přikázaném. Proto ani stálá prakse nepožaduje pro pojem přivlastněni trvalost stavu jím přivoděného, řídíc se další zásadou, že zpronevěra nepředpokládá poškozeni svěřitele na majetku a že přivlastnění věci není vyloučeno tím, že majiteli (svěřiteli) škoda na majetku nehrozila, protože protiprávní stav měl a mohl býti po nějaké době napraven. Poukaz nalézacího soudu na přechodnou povahu souzeného skutku, poukaz, že obžalovaný zastavené kolo zase vyzvedl, jest tudíž pochybeným, dlužno-li v zastaveni shledati přivlastněni sobě kola obžalovaným. Po stránce té dlužno arciť ponechati stranou, že podle objednacího listu bylo obžalovanému výslovně zakázáno i pouhé zastaveni kola; neboť stížnost okolnosti té neuplatňuje a není ani ze spisů vidno, zda byla právě ona listina při hlavním přelíčení čtena. Než tohoto dokladu není třeba. Podle rozsudečných zjištěni bylo zastavené kolo prodáno obžalovanému na splátky s výhradou vlastnictví pro prodatele až do úplného zaplaceni kupní ceny. Vyhradiv si vlastnictví (veškerá ostatní práva z něho plynoucí), zmocnil prodatel obžalovaného jedině k tomu, by kolo držel a k jízdě ho používal. Tím, že kolo dal v zástavu, vykonal obžalovaný jiné oprávněni vlastníka, než k jehož výkonu byl zmocněn. Nezáleží na okolnosti, protivývody obžalovaného arciť bez opory v rozsudečných zjištěních namítané, že prodateli (vlastníku) kola nebyla disposice nad kolem odňata, jelikož byl obžalovaný v držení zástavního lístku. Nehledě k tomu, že obžalovaný zatajil prodateli podle seznání tohoto zastavení kola a že si prodatel mohl disposici nad kolem podle § 456 obč. zák. zjednati jedině s jakousi újmou na svém majetku, jest rozhodným jen, že obžalovaný — dávaje kolo v zástavu — nakládal se svěřenou věcí způsobem, který byl výkonem práva, příslušejícího výhradně vlastníku, jenž ho obžalovanému nepostoupil. Dlužno proto ve zjištěném zastavení kola, byť jen přechodném, shledati přivlastnění sobe věci svěřené, kterýžto skutek byl by se stal beztrestným toliko za předpokladů § 187 tr. zák., které však v rozsudku nejsou zjištěny. K dalším rozhodovacím důvodům prvé stolice budiž, třebaže patrně se vztahují jen k druhému případu zastavení, podotčeno, že pouhé držení zástavního lístku neumožňuje dlužníku vyzvednutí zástavy, nýbrž jest nezbytným i, že má po ruce dostatečné prostředky, by zaplatil věřiteli dluh, k jehož zajištění byla věc dána v zástavu. Neshledav v zastavení kola přivlastnění si a důsledkem toho nespatřiv v souzeném skutku zpronevěru, řídil se nalézací soud nesprávným výkladem zákona, takže jest rozsudek v dotčené části zmatečným podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. a bylo jej k důvodné stížnosti veřejného obžalobce v části té zrušiti. Pro nedostatek skutkových zjištění obzvláště po stránce subjektivní nelze rozhodnouti ihned ve věci samé a bylo ji vrátiti prvé stolici k opětnému projednání a rozhodnutí, při němž bude důkladněji, než se stalo, přezkoumati zejména pravdivost údajů, jimiž se obžalovaným hájil, kdyžtě k nesprávnosti těchto údajů může poukazovati jeho seznání, že kolo prodal.

Citace:

č. 2947. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 781-784.