Čís. 2768.

Zločin podvodu vůbec (§ 197 tr. zák.) i podle § 201 d) tr. zák. vyžaduje, by lstivé předstíráni nebo jednání, směřující k vyvolání nebo k využitkování omylu nebo nevědomosti jiné osoby, bylo způsobilé, by vedlo k poškození, a by pachatel měl také úmysl někoho poškoditi.
Přiměl-li agent někoho ke koupi losů na splátky lstivým předstíráním (nepravdivými údaji), jednal v úmyslu poškoditi, nešlo-li mu o skutečné uzavření obchodu, nýbrž jen o to, by zákazníka poškodili vylákáním prvních splátek a získal tak provisi, ač již předem věděl nebo musel s tím počítati, že kupující nebude vůbec s to platiti další splátky, a že proto utrpí (při stornování obchodu) škodu ztrátou první splátky.
(Rozh. ze dne 7. května 1927, Zm II 480/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 11. října 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ů 197, 200, 201 d) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost jest odůvodněna, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9a) §u 281 tr. ř. napadenému rozsudku vytýká, že použil nesprávně zákona, pokud jde o podstatnou složku skutkové podstaty zločinu podvodu, totiž o škodu obžalovanými zamýšlenou a jimi způsobenou. Jako zločin podvodu vůbec, vyžaduje ovšem i zvláštní druh zločinu podvodu podle §u 201 d) tr. zák., jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými, by lstivé předstírání nebo jednání, směřující k vyvolání nebo k využitkování omylu nebo nevědomosti jiné osoby, bylo způsobilé, by vedlo k poškození, a by pachatel měl také úmysl někoho poškoditi. Nalézací soud zjistil, že obžalovaní, kteří byli zaměstnáni jako agenti s losy u »Úvěrního ústavu K.« v Brně, nabízeli Václavu B-ovi, Františku K-ovi a Matěji I-mu ke koupi losy na splátky, předstírajíce jim mimo jiné, že výhra je jista, ježto některý z nabízených losů musí býti v 13 měsících rozhodně tažen a kdyby nebyl tažen, že dostanou složené splátky i s 2% úroky zpět, že řečení uvěřili těmto nepravdivým tvrzením obžalovaných a koupili si losy na splátky, při čemž vyplatili B. a K. obžalovaným ihned první splátku každý po 300 Kč, I. pak dvě první splátky penízem 200 Kč. Nalézací soud pak dovozuje, že se zřetelem na to, že řečení tři smluvníci pak seznali, že podstatné podmínky, za nichž uzavřeli smlouvy s obžalovanými, neodpovídají smlouvám, jež s nimi hodlala uzavříti podle obsahu prospektu druhá smluvní strana — totiž firma K. —, nepovažovali se ujednáním s obžalovanými vázanými a nedostáli vinou obžalovaných své smluvní povinnosti, nezaplativše firmě dalších splátek, čímž pozbyli proti firmě svých nároků. Tím utrpěli prý ve skutečnosti škodu ztrátou složených jimi splátek a to zaviněním obžalovaných. S jiného hlediska spatřuje nalézací soud efektivní hmotnou škodu zákazníků, způsobenou prý jedině klamným předstíráním obžalovaných, v tom, že neměli proti firmě K. —, jež se nepovažovala za vázánu sliby obžalovaných, pokud nebyly odůvodněny obsahem prospektu —, nároku, by jim v případě, že by po splacení všech splátek nehodlali losy ty podržeti, vrátila složené splátky s 2% úroky. Po subjektivní stránce dovozuje napadený rozsudek, že obžalovaní musili vzhledem k chudobě zákazníků předpokládati, že jsou pro ně smluvené měsíční splátky při nejmenším tíživým hmotným břemenem, ne-li nemožností a že tedy bude pro ně uzavření kupní smlouvy skutečné, t. j. ve smyslu prospektu, činem škodlivým. V případě Václava B-y vyjadřuje pak rozsudek své stanovisko v příčině subjektivního zavinění obžalovaných ještě zvláště poukazem na to, že, jestliže obžalovaní přes to, že je B. žádal, by ho neuvrhli v bídu, a že museli seznati, že jen jejich klamná a nepravdivá ujišťování byla příčinou, proč se B. odhodlal k uzavření obchodu, — setrvali na nucení B-y, aby obchod uzavřel, přiměli ho tím vědomě ke škodlivému činu, vědouce, že B. nebude s to smlouvě dostáli, aneb, že mu to bude možno jen se značným uškozením sobě a své rodině.
Budiž tu především poznamenáno, že koupě losů již sama o sobě jest vždy obchodem více méně odvážným, jehož risiko, jak již také podotkl nalézací soud, nese kupitel, a že aleatorní povaha každého takového obchodu má v zápětí, že bude vždy velká část účastníků nebo hráčů loterie poškozena o celou nebo částečnou kupní cenu zakoupených losů nebo aspoň na úrocích z této ceny, při čemž ekvivalent za tuto hrozící majetkovou újmu spočívá v naději na výhru někdy velice značnou, kterážto naděje je pro hráče právě pobídkou k zakoupení losů, třebaže je to někdy pro ně spojeno s nemalými oběťmi. To platí tím více o koupích losů na splátky, k nimž se odhodlávají z touhy po zbohatnutí neb aspoň po snadném majetk. zisku zpravidla osoby nezámožné, hospodářsky méně dobře situované. Jest pochopitelno, že pro takové osoby jest pravidelné placení splátek, někdy — jako na př. i v souzeném případě — dosti značných, vždy tíživým břemenem, zatěžujícím snad někdy hospodářskou nosnost oněch osob až do krajnosti. Odhodlá-li se však někdo k takové koupi losů na splátky, byť i uveden byv v omyl prodávajícím, jenž mu předstíral nepravdivé, ba nemožné výhody obchodu. a nedodrží-li pak, seznav pravý stav věci, ujednání o splátkách, nelže ještě podle toho, co shora řečeno, v každém případě a bez výhrady říci, že škodu vzniklou kupujícímu ztrátou složených splátek způsobil mu alespoň v celém rozsahu rovnajícím se výši zaplacených splátek jedině prodávající svým lstivým předstíráním, neboli že celá tato škoda kupujícího je vždy v příčinné, souvislosti s tímto lstivým předstíráním prodávajícího. Tomu tak bude zejména, je-li pravidelné zapravování splátek kupujícímu podle jeho hospodářských poměrů sice tíživým, ne však nemožným. Vždyť má, zůstane-li smlouva v platnosti i jen v rozsahu prospektu, v právech podle tohoto nabytých do jisté míry ekvivalent za přinesené oběti. Bude proto v takových případech vždy nutno zabývati se i otázkou, zda a pokud si kupující nezavinil tuto škodu sám tím, že nezaplatil, ať již z té neb z oné příčiny, dalších smluvených splátek a pokud lze vůbec tvrditi, že škoda pachateli způsobená přesahuje zločinnou hranici.
Po subjektivní stránce pak lze v takovém případě lstivého předstírání mluviti na straně prodávajícího neb agenta o podvodu jen tehdy, měl-li skutečně úmysl poškoditi. Tento zlý úmysl bude tu ovšem vždy tenkráte, nejde-li pachateli o skutečné uzavření obchodu, nýbrž jen o to, by zákazníka poškodil vylákáním prvních splátek a získal tak přislíbenou provisi, ač již předem ví nebo musí s tím počítati, že kupující nebude vůbec s to platiti další splátky a že proto utrpí škodu ztrátou složené jím první splátky. Tento úmysl bude však třeba v každém jednotlivém případě bezpečně zjistiti, neboť nelze přehlédnouti, že odměna agenta je v případě dodržení smlouvy nepoměrně vyšší a proto jeho zájem na bíledni, by uzavíral obchody, jež dojdou také skutečně realisace. Naproti tomu stojí ovšem často zájem kupitelův, by se z tíživého závazku, jejž ukvapeným uzavřením koupě na se vzal, a jehož tíživost pak teprve v celém rozsahu si uvědomil, vyvlékl. V souzeném případě nalézací soud pouze zjistil, že obžalovaní musili předpokládati, že pro poškozené B-u a I-ho jsou měsíční splátky, k nimž se uvolili, při nejmenším tíživým hmotným břemenem, ne-li nemožností, pokud se týče, že věděli, že B. nebude s to smlouvě dostáti anebo že mu to bude lze jen se značným uškozením sobě a své rodině. Na jiném místě pak soud v podobném smyslu zjišťuje, že obžalovaní musili předpokládati, že L a K. vzhledem ku své nemajetnosti seženou splátky jen s obtíží, případně s jinou majetkovou újmou — bude-li jim vůbec lze splátky ty pravidelně dodržovati. Nezjistil tedy nalézací soud zlého úmyslu obžalovaných podle správných směrnic, jak byly shora vytčeny, nezjistiv zejména, že obžalovaní již předem věděli nebo museli s tím počítati, že řečení zákazníci nebudou vůbec s to platiti další splátky a že tak utrpí Škodu shora již blíže vyznačenou. Rozsudek sice, jak patrno z jeho citovaných vývodů, na dvou místech téměř již učinil potřebné zjištění, seslabil je však zmínkou o pouhém »tíživém hmotném břemenu« a o »obtížích« při shánění splátek tak, že je nelze pokládati s vytčeného hlediska za dostatečné. Z těchto úvah a pouze v naznačených směrech bylo zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek nalézacího soudu jako zmatečný zrušiti, ježto pak pro nedostatek potřebných skutkových zjištění, jež sluší při správném použití a výkladu zákona položiti rozhodnutí za základ, pokud jde o onu složku skutkové podstaty zločinu podvodu, nelze zrušovacímu soudu rozhodnouti ihned ve věci samé, bylo podle §u 288 čís. 3 tr. ř. uznati dále, jak se stalo.

Citace:

č. 2768. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 373-376.