Čís. 2704.

Kupní cena za věc pachateli svěřenou a jím se souhlasem vlastníka prodanou vstupuje na místo prodané věci a jest statkem pachateli cizím; jde o zpronevěru (§ 183 tr. zák.), použil-li jí pro sebe, věda o protiprávnosti svého jednání; toto vědomí není rušeno případným úmyslem pachatelovým, že onu kupní cenu nahradí dodatečně z jiných příjmů.
(Rozh. ze dne 18. března 1927, Zm II 494/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 183 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se ustanovení §u 281 písm, a), patrně §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., namítá zmateční stížnost, že tu nejde o čin trestný, nýbrž jen o bezpráví civilní, protože předmětem konečné dohody stěžovatele s Drem U-em nebyl kočár s postroji, nýbrž jejich kupní cena 2400 Kč, Dr. U. povolil stěžovateli splátky. 50 Kč měsíčně, stěžovatel splácel a splácí, jen prozatímně odepřel splátky ze zlosti, že byl Drem U-em pro onen dluh stíhán exekucemi, že vyhořel a dům byl mu exekučně dražbou prodán a že jest ve velké finanční tísni jím nezaviněné a stupňované tím, že mu jeho dlužníci řádně nesplácejí. Námitka neobstojí. Lze ponechati stranou, zda nebylo shledati zpronevěru již v prodeji kočáru a postroje, když stěžovatel je prodal za pouhých 2400 Kč nebo dokonce 2300 Kč, ač mu bylo jako prodejní cena označeno 2800 Kč. Shledávat rozsudek soudu prvé stolice trestný čin v tom, že stěžovatel nevydal, ač to bylo jeho povinností, peníz 2300 Kč, který dostal jako kupní cenu za kočár a postroje. Dru U-ovi, nýbrž s částkou tou naložil ke svým účelům, použil jí pro sebe. Právní závěr ten vyhovuje správnému hodnocení právního významu skutečností zjištěných napadeným rozsudkem. Stěžovatel oznámil Dru U-ovi, že na kočár a postroj, jež byl před tím převzal jedině k dopravě z P, do Z., a jež proto i v stěžovatelově držení zůstaly vlastnictvím Dra U-a, má kupce za 2400 Kč a Dr. U. mu odvětil, že za 2400 Kč kočár s postroji nedá, nýbrž že žádá 2800 Kč. I když se (jak patrně učinil nalézací soud) v odpovědi té shledá zásadní souhlas Dra U-a s prodejem stěžovatelem zamýšleným a ohlášeným, bylo tím stěžovatelovo oprávnění — záležející dosud v pouhé držbě — rozšířeno toliko na právo, věci prodati. Stěžovatel se tím nestal majitelem věcí a proto, prodav je, ani majitelem kupní ceny. Prodávaje věci jemu cizí se souhlasem a z příkazu jejich vlastníka, přijal i kupní cenu jen z příkazu vlastníka za něho jako věc, která (vstoupivši na místo věcí prodaných) byla statkem proň cizím, s nímž nesměl — byť byl v jeho skutečné moci — nakládati jinak, než jak předpokládal vlastník prodaných věcí, uděliv souhlas a příkaz k prodeji, tedy jen vydáním kupní ceny Dru U-ovi. Byla tedy kupní cena věcí stěžovateli Drem U-em svěřenou. Nevydav Dru U-ovi stržený peníz ani po mimosoudní žádosti a po žalobě a použiv výtěžku pro sebe, zadržel stěžovatel částku jemu svěřenou za sebou a přivlastnil si ji. Že tak učinil, věda o protiprávnosti svého jednání, jest v rozsudku zjištěno, a vědomí to, jímž jest subjektivní stránka zpronevěry podle stálé judikatury zrušovacího soudu naplněna, není rušeno případným úmyslem stěžovatele, že dodatečně Dru U-ovi z jiných příjmů zaplatí tolik, kolik jako kupní cenu za kočár s postroji pro Dra U-a byl přijal. Proto neobstojí ani další část námitky, jíž asi stížnost uplatňuje, že tu nebyl a že není ani,v rozsudku zjištěn stěžovatelův úmysl, že Dru U-ovi vůbec nikdy neodvede, pokud se týče nezaplatí, co prodejem kočáru s postroji vytěžil, a že majetková škoda Dra U-a není výsledkem zlého úmyslu stěžovatelova, nýbrž různých nehod, které stihly stěžovatele a činily mu proti jeho vůli nemožným, by Dru U-ovi, najednou nebo ve splátkách nahradil to, co mu patřilo. Jelikož — jak uvedeno — tím, co rozsudek na skutečnostech zjistil, skutková podstata zločinu zpronevěry, jímž byl stěžovatel uznán vinným, je naplněna po stránce objektivní a subjektivní, jest lichou jediná námitka stížnosti, že šlo o pouhé bezpráví civilní; i bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 2704. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 229-231.