Čís. 3012.

Pro počátek promlčení jest rozhodnou doba, kdy byla ukončena trestná činnost. Záleží na době jednání, nikoli na době, kdy nastane výsledek. Za dobu spáchání deliktu jest pokládati okamžik, kdy byl proveden poslední úkon protizákonného činění, jehož předsevzetím jest podle vůle pachatelovy jednání dokončeno (okamžik onoho chování se pachatelova, které se jeví pro něho jako spáchání deliktu). Tímto okamžikem počíná běžeti promlčecí doba a jest nerozhodno, kdy nastal výsledek.
Při deliktech spáchaných opomenutím povinnosti k jednání jest pro počátek promlčení rozhodnou doba, kdy přestane povinnost jednati nebo kdy přestane možnost dostáti povinnosti, neboť v těchto případech jest pokládati delikt za spáchaný teprve tehdy, když vinníkovi nebylo již možno, by si dodatečným splněním povinného jednání opatřil beztrestnost; nejde tu sice o delikt trvalý, ona povinnost jednati však trvá po případě až do doby, kdy nastal úraz.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1927, Zm II 403/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústnim líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. srpna 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatek podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že obžalovanému nebyla přiznána beztrestnost z důvodu promlčení, a označuje za nesprávný názor soudu prvé stolice, že čin není promlčen proto, poněvadž nastal ve svém výsledku teprve dne 10. ledna 1927 (t, j. tehdy, kdy nastala smrt Antonína L-e). S právním názorem, jejž projevil nalézací soud v důvodech rozsudku, nelze souhlasiti potud, pokud klade důraz jedině na dobu, kdy nastal výsledek, jakožto na dobu rozhodující o tom, kdy se má počíti promlčení. Jest věcí positivní zákonné úpravy, jakým způsobem chce zákonodárce určiti počátek promlčení a trestní zákony různých států upravily tuto otázku různě. Tak na př. podle uherského trestního zákona čl. V. z roku 1878 jest pro počátek promlčení rozhodnou doba, kdy nastal výsledek, kdežto německý trestní zákon stanoví naopak v § 67 odst. čtvrtý výslovně, že se promlčení počíná dnem, kterého bylo spácháno jednání, nehledíc k době, kdy nastal výsledek. Trestní právo platné v území dříve rakouském vychází podle převážného mínění ze zásady, že pro počátek promlčení jest rozhodná doba, kdy byla ukončena trestná činnost. Záleží tedy na době jednání, nikoli na době, kdy nastane výsledek, a v tom se shoduje trestní zákon, platný na území dříve rakouském, v podstatě s trestním zákonem německým. Tomu nasvědčuje zejména doslov § 531 tr. zák., kde se mluví o době spáchání »trestného činu« (Zeitpunkt der begangenen strafbareji Handlung«tr. z., § 531) a také doslov § 232 tr. zák., kde se rovněž za rozhodnou pokládá doba, kdy byl spáchán čin (»zur Zeit, ais sie daran teilgeiiommen haben«tr. z., § 232), a není tomu na závadu, že v § 227 tr. zák. jest řeč o době spáchání »zločinu«, neboť zákon nechtěl tím zajisté stanoviti pro obor zločinů něco odchylného, než pro obor přečinů a přestupků. Za dobu spáchání deliktu jest pokládati okamžik, kdy byl proveden poslední úkon protizákonného činění, jehož předsevzetím jest podle vůle pachatelovy jednání dokončeno, okamžik onoho chování pachatelova, které se jeví pro něho jako spáchání deliktu. Tímto okamžikem počíná běžeti promlčecí doba a jest nerozhodno, kdy nastal výsledek. (Tak pro obor rak. práva: Miřička: Přednášky o trestním právu hmotném, část všeobecná, z r. 1925, str. 84, Milota: Učebnice obojího práva trestního, r. 1926, str. 42, Kallab: Nástin přednášek o trestním právu hmotném, str. 80, Lammasch-Rittler, Grundriss, str. 54, Finger: Das Strafrecht I. díl, 3. vyd., str. 841, 842, Herbst: I. díl, str. 463, a pro obor něm. práva: Ebermayer, Lobe, Rosenberg, str. 274 až 275, Liszt: 16.—17. vyd. str. 291. V tom smyslu i rozhodnutí býv. nejv. soudu vídeňského, číslo 3931 úř. sb.). V projednávaném případě naskýtá se však konkrétní otázka, která doba má býti pokládána za dobu, kdy byl spáchán trestný čin obžalovaným. Trestné zavinění obžalovaného bylo shledáno v tom, že, zřídiv elektrické vedení s neisolovaným drátem, neopatřil je bezpečnostním krytem, jak bylo jeho povinností. Z toho plyne, že se mu klade v podstatě za vinu delikt, spáchaný tím, že obžalovaný nedostál své povinnosti k určitému konání, t. j. k opatření neisolovaného drátu bezpečnostním krytem. Podle vytčené zásady, že se promlčení počíná dobou, kdy byla ukončena trestná činnost, jest při deliktech, spáchaných opomenutím povinnosti k jednání pro počátek promlčení rozhodnou doba, kdy přestane povinnost jednati nebo kdy přestane možnost dostáti povinnosti, neboť v těchto případech jest delikt pokládati za spáchaný teprve tehdy, když vinníkovi nebylo již možno, by si dodatečným splněním povinného jednání opatřil beztrestnost. (Miřička: str. 84, Milota: str. 42, Kallab: str. 80, Finger: I. str. 841, Herbst: II. str. 270, Liszt str. 292, Frank: str. 292, a »Odůvodnění přípravných osnov trestního zákona čsl.« str. 50). To se hodí zejména i na projednávaný případ, kde zaviněním obžalovaného bylo způsobeno ohrození právních statků v § 335 tr. zák. chráněných a kde obžalovaný zároveň opomenul splniti svou povinnost, postarati se o to, by ono jím způsobené ohrožení bylo odstraněno, ač mu to bylo stále možné, neboť by bylo stačilo, by dodatečně opatřil bezpečnostní kryt aneb aby aspoň nějak upozornil majitele sklepa na nutnost tohoto opatření. Nebylo by však správné mluviti tu o t. zv. deliktu trvalém (Dauer- delikt) snad proto, že zaviněním obžalovaného byl způsoben nebezpečný stav delší dobu automaticky trvající (jak nesprávně činí na př. rozhodnutí čís. 4066 vídeňské úřední sbírky), neboť tu nejde o udržování bezprávného stavu, tedy o trvalou trestnou činnost, kterou tak zvaný trvalý delikt předpokládá (na př. při omezení osobní svobody podle § 93 tr. zák.). Posuzuje-li se věc s hlediska právě vyloženého, nemůže býti řeč o tom, že nastala pro promlčení beztrestnost obžalovaného, neboť jeho povinnost, jednati, nepřestala a nebyla splněna až do té doby, kdy nastal smrtelný úraz. Zmateční stížnost obžalovaného byla proto zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 3012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 943-946.