Čís. 2772.

Subjektivní skutková podstata přestupku § 491 tr. zák. a přečinu § 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky.
I opilost, nedosahující stupně § 2 c) tr. zák., může následkem zkaleni vědomí s ní spojeného, při verbálních deliktech s ohledem na jejich zvláštní povahu, kde uvážení a provedení činu může spadati v týž okamžik, vyloučiti zlý úmysl k takovým deliktům předpokládaný.
(Rozh. ze dne 10. května 1927, Zm I 187/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 15. února 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru ve smyslu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a přestupkem proti bezpečnosti cti ve smyslu §u 491 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný v celém rozsahu a věc vrátil do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze upříti oprávněni, pokud napadá odsuzující výrok nalézacího soudu po stránce subjektivní pro neúplnost rozsudku, poněvadž pomíjí obsah obhajoby obžalovaného jakož i svědeckých výpovědi tuto obhajobu podporujících, a pokud na tomto podkladě vytýká vadnost rozsudku netoliko v příčině omluvného důvodu opilosti podle §u 2 c) tr. zák., nýbrž v příčině řešeni zlého úmyslu s hlediska §u 1 tr. zák. vůbec, kteroužto otázku, jak stížnost právem zdůrazňuje, tu bylo zvláště bedlivě zkoumati. Jde tu o delikty verbální, směřující jednak proti obecnému míru v republice, jednak dotýkající se cti samostatného oddílu armády čsl., o nichž stěžovatel důsledně tvrdil, že se nedají uvésti v soulad s celým jeho smýšlením vůči státu a dotyčným jeho chováním se, a jež si proto nemůže jinak vysvětliti, než že je musel spáchati ve stavu úplného opilství. Skutečně nezabýval se napadený rozsudek touto nikterak bezvýznamnou obhajobou, ani svědeckými výpovědmi Antonína P-ého, Karla T-a a Karla K-a, potvrzujícími v četných směrech tuto obhajobu: ba rozsudek neobsahuje ve směru subjektivním vůbec žádných úvah; omezuje se na prosté objektivní zjištěni doslovu pozastavených výroků a na řešeni otázky opilství, které vylučuje větou, že »obžalovaný si byl plně vědom svých výroků«, čímž přirozeně ještě nezjišťuje subjektivních složek, vyhledávaných k trestným skutkům stěžovateli za vinu daným, totiž ani v příčině přestupku, urážky na cti, zda si byl stěžovatel vědom urážlivé povahy svého projevu, ani v přičině přečinu podle §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky úmysl pachatelův, hanobiti republiku, ani vědomi o způsobilosti jeho projevu, snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice. Již z těchto úvah bylo zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti, napadený rozsudek za podmínek §u 5 novely k trestnímu řádu zrušiti jako zmatečný a věc vrátiti do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla. Při novém hlavním přelíčení bude na soudu nalézacím, by se, pokud se týče obzvláště stránky subjektivní zabýval otázkou omluvného důvodu podle §u 2 c) tr. zák. způsobem důkladnějším, než se stalo až doposud, uvažuje též o obhajobě obžalovaného a údajích svědků vývodních, kteří vypovídali o dosavadním jeho smyšlení a jeho činnosti v Sokolu, avšak i o stupni jeho opilosti samotné — viz v tomto směru důležité údaje svědka Karla T-a a Karla K-a, poněvadž skutečnostem těm nelze upříti již předem významu stěžovateli příznivého. Pokud by pak soud dospěl k přesvědčení, že stěžovatel úplně opilým nebyl, bylo by mu pak uvažovati o tom, že i opilost, nedosahující stupně § 2 c) tr. zák. může následkem zkalení vědomí s ní spojeného, při verbálních deliktech s ohledem na jejich zvláštní povahu, kde uvážení a provedení činu mohou spadati v týž okamžik, vyloučiti k takovýmto deliktům předpokládaný zlý (úmysl. Nelze posléze pominouti, že rozsudek vykazuje i v příčině objektivní skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky vadnost, pokud se omezuje na zjištění, že výroky obžalovaného vyvolaly »pohoršení« u lidí ve vozu sedících, čímž se nedostává patřičného rozboru náležitosti zákonem předpokládané, že tu musí jíti o takový výrok, jenž může snížiti vážnost republiky aneb ohrozili obecný mír v republice.

Citace:

č. 2772. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 384-386.