Čís. 2836.

Nejde o účinnou lítost (§ 187 tr. zák.), byly-li odcizené věci pachateli poškozeným odňaty.
(Rozh. ze dne 27. června 1927, Zm I 89/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 11. ledna 1927, jímž byla obžalovaná podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin krádeže podle §§ 171, 173, 176 II c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství, napadající sprošťující rozsudek důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 b) §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. S hlediska čís. 5 §u 281 tr. ř, napadá stížnost jako formelně vadné zjištění rozsudku: »Na to podle udání svědka Č-a obdržel (sc. Č.) od obžalované P-ové 1550 Kč, o kterých prohlásila, že je odcizila.« Zmateční stížnost uplatňuje předně právem, že svědek Václav Č. ve svých výpověděch nikde neuvedl, že odcizených 1550 Kč obdržel teprve potom, když obžalovaná se byla ke krádeži přiznala a že proto předpoklad soudu: »N a to podle udání svědka Č-a obdržel.. .« je v rozporu s výpovědí tohoto svědka, z níž nevychází, že k »obdržení« správně k přijetí peněz Václavem Č-em došlo až po přiznání se obžalovanou. Stížnost vytýká však důvodně, že nesprávným je ono rozsudkové zjištění i v tom ohledu, že Č. odcizených 1550 Kč od obžalované obdržel. Svědek Václav Č. vylíčil podle dotyčných protokolů nejprve, jak došlo k prohlídce věcí obžalované jeho manželkou Annou Č-ovou, pak uvedl, že jeho manželka nalezla v šatníku obžalované v jedné škatulce 1000 Kč a ve druhé 550 Kč; po té vylíčil, jak bylo vyjednáváno s obžalovanou o tom, zda se chce přiznati ke krádeži peněz či nikoliv, a jak vyjednávání to skončilo přiznáním obžalované ke krádeži; ku konci uvedl Č., že obdržel dne 25. června 1926 dopis od Dra Sch-y, v němž mu tento jménem obžalované sděluje, že svědek spolu se svou manželkou nařkl Marii P-ovou z krádeže a odňal jí 1550 Kč, a že v důsledku tohoto dopisu činí svědek trestní oznámení na obžalovanou, že mu odcizila 1550 Kč, k čemuž se mu doznala a které od ní obdržel. Pravda je, že svědek Č. se vyjádřil v ten smysl, že peníze od obžalované obdržel. Leč tato výpověď v souvislosti s ostatními výsledky průvodními neopravňuje k tomuto předpokladu a nasvědčuje spíše tomu, že užito výrazu neodpovídajícího pravému sběhu věci. Sama obžalovaná uvedla, že Anna Č-ová nalezla v její skříni 1550 Kč. V dopise pak Dra Sch-y na manžele Č-ovy se praví, že odňali obžalované částku 1550 Kč a žádá se za vrácení jí. Již to opravňuje k úsudku, že Anna Č-ová 1550 Kč, ve věcech obžalované nalezených, obžalované vůbec nevrátila, nýbrž zadržela je u sebe neb odevzdala svému manželi Václavu Č-ovi, by si tak zajistili úhradu své škody a, že pak vyjednávali s obžalovanou, zda uzná bez policejního a soudního řízení, že jsou to peníze jim odcizené a jim patřící, či zda žádá, by tato věc byla vyřízena policií a soudem. Podle toho nemá předpoklad rozsudku, že Václav Č. peníze od obžalované obdržel, opory ve výsledcích průvodních, naopak je s nimi v rozporu; při nejmenším nejsou zjištění rozsudková jasná a určitá v tom směru, jakým způsobem přešly odcizené peníze 1550 Kč z držení pachatelky zpět do držení poškozeného a kdy se tak stalo.
Přesné zjištění těchto okolností je však rozhodné pro právní posouzení, zda byly splněny podmínky účinné lítosti ve smyslu §u 187 tr. zák., zejména zda obžalovaná napravila škodu sama a dobrovolně. Neboť, kdyby peníze obžalovanou odcizené byly jí poškozenými odňaty, sotva by se mohlo mluviti o náhradě škody pachatelkou samou, tím méně o dobrovolné náhradě škody. Za takové situace nebyla by měla obžalovaná na vybranou, s penězi uprchnouti nebo je poškozenému dobrovolně odevzdati, naopak nezbývalo jí nic jiného než trpěti, by si poškozený nalezené peníze, které proti vůli obžalované již ve svých rukou a moci opět měl, ponechal (viz rozhod. zrušovacího soudu ve Vídni č. 3577, 3884 a sb. n. s. č. 276). Zmateční stížnost uplatňuje dále důvodně, že se nalézací soud neobíral blíže okolnostmi při hlavním přelíčení na jevo vyšlými a majícími význam pro otázku dobrovolnosti náhrady škody. Obžalovaná přiznala se totiž pod tlakem usvědčujících důkazů ke krádeži a poškozeného odprosila, což on si vykládal jako její konečný souhlas, by si ponechal oněch 1550 Kč u ní nalezených a považoval peníze ty jako nazpět »obdržené«. Ve skutečnosti však to konečný souhlas nebyl, neboť obžalovaná žádala po čase prostřednictvím advokáta Dra Sch-y velmi energicky od poškozeného peníze zpět, tvrdíc, že jí náležely a byly jí neprávem odňaty. To měl soud vzíti v okruh svých úvah, poněvadž to opravňuje k předpokladu, že obžalovaná nepovažovala věc náhrady škody za skončenou, že naopak škodu nahraditi nechtěla a nechce, zvláště když při svém zodpovědném výslechu prohlásila, že peníze byly jejím majetkem a když tak vyloučila, že by byla poškozenému škodu nahradila z účinné lítosti. Nepřiblížení k oněm okolnostem zakládá neúplnost výroku soudcovského podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Odůvodněné zmateční stížnosti bylo proto vyhověti, rozsudek jako zmatečný zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 2836. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 528-530.