Čís. 2941.»Škodou« po rozumu § 197 tr. zák. jest jen újma protiprávní, zejména jen takový úbytek, který stihne jmění jednáním pachatelovým dotčené bez právního důvodu. Nepoškozuje cizí jmění, komu se — byť v důsledku lstivého jednání (předstírání) nebo lstivého využití něčího omylu — dostane z jmění jiné osoby jedině toho, nač má proti vlastníku tohoto jmění právní nárok.Jde-li v jednání, které předsevzala osoba pachatelem oklamaná a jímž byl zmenšen majetek této nebo jiné osoby, o plnění smlouvy, ujednané mezi osobou, z jejíhož jmění byla věc vybavena, a osobou, do jejíhož jmění se věc ta dostala, jest úbytek na jmění oné osoby její škodou jen tehdy, nebyla-li ona osoba zavázána smlouvou převésti dotyčnou věc z vlastního jmění do jmění druhé osoby (nebyl-li smlouvou zjednán nárok této osoby na převod, o který jde). Množné pojištění, t, j. pojištění téhož zájmu proti témuž nebezpečí pro tutéž dobu u několika pojišťovatelů, není nezákonným ani nepřípustným; poškozovací zlý úmysl tu předpokládá, že si pachatel je vědom toho, že pojišťovny vyplatí na odškodném více, než k čemu jsou smlouvami zavázány (že získá nedovolený prospěch rovnající se škodě pojišťoven). Snaha dosíci nejvyššího odškodného není nutně vědomou snahou po odškodném, převyšujícím závazky toho, komu náležejí a nároky toho, komu příslušejí.(Rozh. ze dne 21. října 1927, Zm II 364/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 20. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Moravské Ostravě, by ji znovu projednal, a o ní rozhodl. Důvody: Zmateční stížnosti obžalovaného, která se dovolává důvodů zmatečnosti podle čís. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění, pokud dovozuje, že odůvodnění rozsudku jest jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní neúplné, jelikož nebylo vůbec zjištěno, jakou škodu měly pojišťovny jednáním stěžovatelovým utrpěti, a nebylo způsobem dostatečným zjištěno, že stěžovatel měl skutečně úmysl pojišťovny poškoditi. Ve spojení s dalšími větami, že by si byl musel stěžovatel býti vědom, že v důsledku jeho jednání by pojišťovny musely neprávem vyplatiti více, než k čemu byly podle pojišťovacích smluv zavázány, a že zamlčení množného pojištění bylo by trestným jedině tehdy, kdyby byl stěžovatel věděl, že tím získává prospěch nedovolený a současně pojišťovny poškozuje, poukazují ony vývody stížnosti zřetelně k důvodné námitce, že zákonné znaky poškozovací stránky souzeného skutku a poškozovacího úmyslu nedošly v rozsudku náležitého skutkového opodstatnění. »Škodou« po rozumu § 197 tr. zák. jest jen újma protiprávní, zejména jen takový úbytek, který stihne jmění jednáním pachatelovým dotčené bez právního důvodu. Nepoškozuje cizí jmění, komu se — byť důsledkem lstivého jednání (předstírání) nebo lstivého využití něčího omylu — dostane ze jmění jiné osoby jedině toho, nač má proti vlastníku tohoto jmění právní nárok. Jde-li v jednání, které předsevzala osoba pachatelem oklamaná a jímž byl zmenšen majetek této nebo jiné osoby, o plnění smlouvy ujednané mezi osobou, z jejíhož jmění byla věc vybavena, a osobou, do jejíhož jmění se věc ta dostala, jest úbytek na jmění oné osoby její škodou jen tehdy, nebyla-li ona osoba zavázána smlouvou převésti dotyčnou věc z vlastního jmění do jmění druhé osoby, jinými slovy — nebyl-li smlouvou zjednán nárok této osoby na převod, o který jde. Plnění smlouvy jest poškozením smluvní strany v celku, nebylo-li tu ani vzhledem ke smlouvě vůbec žádného závazku k plnění, protože smlouva byla od počátku neplatnou nebo protože později zanikly závazky jí ujednané, a jest poškozením smluvní strany částečně, když a pokud bylo plnění smlouvou založené rozsáhlejším, než byly závazky této strany a nároky druhé strany ze smlouvy vyplývající. Nezbytným předpokladem výroku, zda by bylo při likvidování smlouvy došlo k poškození jedné ze smluvních stran a zda úmysl pachatelův k její škodě směřoval, je tedy srovnání plnění, jehož se pachatel domáhal, s právním poměrem, vzhledem na předmět smlouvy stran, takže i v tomto případě, — jelikož skutečnosti »množného«, přesněji »dvojitého« pojištění a neoznámení jeho poukazovaly k případné neplatnosti smluv a k případnému zániku smluvních závazků pojišťoven, — bylo v úvahách o poškozovací stránce souzeného činu a o poškozovacím úmyslu stěžovatelově předem řešiti otázky, zda byly smlouvy pojišťovací, jichž plnění se domáhal stěžovatel, vůbec platný a zda nepozbyly pozdější skutečností své účinnosti, zejména ve prospěch pojišťoven, a po záporné odpovědi v těchto směrech řešiti otázku, kolik byly pojišťovny povinny platiti, pokud se týče kolik byl stěžovatel oprávněn požadovati. Množné pojištění, t. j. pojištění téhož zájmu proti témuž nebezpečí pro tutéž dobu u několika pojišťovatelů, není — jak snad měl nalézací soud na zřeteli ve větě rozhodovacích důvodů, že byl stěžovatel výslovně upozorněn na »nezákonnost« množného pojištění — nezákonným anebo nepřípustným, neboť ho vzpomíná a je upravuje i čl. 12. všeobecných pojišťovacích podmínek pro požární pojištění, k oběma smlouvám stěžovatelovým jako jejich součást připojených a souhlasných. Množné pojištění jest arciť podle čl. 12 odst. prvý všeob. poj. podm. oznámiti neprodleně pojištěncem každému z více pojišťovatelů, takže bylo povinností i stěžovatele, by sdělil pojišťovně M. ihned při ujednání smlouvy, že jest již pojištěn u V-né pojišťovny, a by jí oznámil bez průtahu po ujednání oné smlouvy, že se dále pojistil i u pojišťovny M.; smlouvy stěžovatelem ujednané, pokud se týče pro jejích výklad závazné povšechné podmínky pojišťovací vyslovují v čl. 12. odst. druhý, že pojištěnec má ztratiti právo na plnění pojišťovatelovo, poruší-li řečenou povinnost oznamovací, avšak nalézacím soudem nebylo vůbec zjištěno, že by pojišťovny — nebo některá z nich — byly skutečně použily smluvního práva z toho pro ně plynoucího, a proto nelze bez výhrady souhlasiti s povšechnou větou rozsudkových důvodů, že (při znalosti množného pojištění) byly by pojišťovny odepřely vůbec platiti odškodné ve smyslu článku 12. všeobecných pojišťovacích podmínek. V pouhém opomenutí smluvní povinnosti o sobě nebylo by ovšem lze v souzeném případě spatřovati skutkovou povahu podvodu. Jestliže smlouvy byly platný a jestliže závazky pojišťoven smlouvami založené nezanikly tím, že pojišťovny — po případě některá z nich — použily práva plynoucího pro ně z neoznámení množného pojištění, záležela by škoda pojišťoven v nesouladu toho, co by byly stěžovateli poskytly, s tím, k čemu byly podle smluv povinny, v nadměrnosti onoho plnění oproti rozsahu smluvních závazků pojišťoven a smluvních nároků stěžovatelových. Nemůžeť pojištěnec ani při množném pojištění celkem žádati více než peníz škody, a k náhradě škody přispívají jednotliví pojišťovatelé podle poměru pojistných částek. Celková škoda obou pojišťoven rovnala by se částce, o kterou by byl součet částek, jež by byl stěžovatel obdržel od obou pojišťoven, t. j. podle bezvadného a stížností nenapadeného zjištění částek 7371 Kč (od V-né pojišťovny) a 15087 Kč 19 h (od společnosti M.), dohromady 22458 Kč 19 h, větší než odškodné, na které měl stěžovatel celkem nárok a ke kterému celkem byly obě pojišťovny povinny. A ta která z obou pojišťoven byla by poškozena o částku, o kterou by byl peníz 7371 Kč (15087 Kč 19 h) vyšší než peníz, který by na ni připadl z celkového odškodného podle smluv stěžovateli příslušejícího a oběma pojišťovnám náležejícího. Rozsah toho odškodného nelze —|ak tomu chce stížnost — určití s hlediska pojistného zájmu, který si stížnost sama sestrojuje (nedbajíc příslušných ustanovení pojišťovacích smluv) v ten smysl, že bude náhrada, které se mu dostane, dostatečná, by si jí znovuzřídil stavení požárem zničená, že dostane od pojišťoven náhradu všech nákladů s opětným vystavením budov těch spojených. Rozsah odškodnění jest naopak určití podle článku 20. ujednaných smluv, který vyslovuje, že za pojistnou hodnotu, jíž jest právě odškodné, pokud není pojistná částka nižší než pojistná hodnota (srovn. článek 21. čís. 2.), pokládá se při budovách částka v místě obvyklých nákladů znovuzřízení po srážce úbytku hodnoty způsobeného stářím, opotřebením anebo jinými příčinami. Jaké bylo podle toho odškodné stěžovateli příslušející a pojišťovnám náležející, není v rozsudku bezvadně zjištěno. Patrně si soud neuvědomil dosti jasně ani, že spolehlivým podkladem pro určení rozsahu nároků jedné a závazků druhé ze smluvních stran není projev strany povinné, jak vysoká je podle šetření jí provedeného škoda, jejíž náhrada jí podle smlouvy náleží (srovnej i ustanovený čl. 22 o rozhodčím soudě). Než, nehledíc k tomu, vyslovují rozsudkové důvody, že komise V-né pojišťovny zjistila Škodu požárem vzniklou na 7371 Kč, že společností M. byla požární škoda odhadnuta na 15087 Kč 19 h, a že podle dobrozdání znalce F-a dlužno škodu stěžovateli požárem stodoly vzešlou odhadnouti asi na 12000 Kč. Třebas v těchto různých projevech o výši škody nelze spatřovati stížností vytýkaný vnitřní rozpor rozsudku, jest jimi přece dána nejasnost soudního výroku o výši škody požární a tím i o jsoucnosti a rozsahu škody pojišťoven. Přesného výroku, arciť i náležitého odůvodnění jeho, bylo by tím více třeba, ježto se odhad znalce F-a vztahoval jedině ke stodole, a odhad společnosti M. jen ke stodole a kůlně s krmníky, kdežto odhad V-né pojišťovny vztahoval se i k hospodářskému nářadí se stodolou shořelému a rovněž pojištěnému, a, ježto jest nápadné, že sama pojišťovna M. odhadla požární škodu značně výše než znalec, ač byl v jejím; zájmu spíše odhad nižší. Proto nelze bezpečně vyloučiti ani, že vlastní a řádné úvahy o výši požární škody byly by po případě vedly soud ke zjištění ještě vyšší požární škody a vyššího odškodného, než jsou napovězeny odhadem M-u, takže nelze ani tento (nejvyšší) odhad považovati za vhodný a bezpečný podklad úvah, zdali a v jaké výši hrozila z jednání stěžovatelova škoda pojišťovnám. Rozsudkové důvody uvádějí ovšem, dále, že při správném postupu » stěžovatelově — kdyby totiž byl druhé pojištění hlásil nejpozději při likvidování požární škody komisí V-né pojišťovny, — byl by odpadl odhad škody společností M., takže náhrada škody byla by bývala stěžovateli vyměřena jen 7371 Kč, o které by se byly dělily poměrně obě pojišťovny. Avšak výrok ten není — jak stížnost právem vytýká — odůvodněn a zejména nejsou uvedeny předpoklady, z nichž dospěl soud — chtěl-li vůbec uvedeným výrokem projeviti takový názor — k závěru, že vylíčený postup pojišťoven vyhověl by jejich smluvním závazkům. Nedostává se tedy v rozsudku ani s hlediska § 281 čís. 5 tr. ř. bezvadných zjištění, jichž by bylo třeba k posouzení, zda odškodnění pojišťovateli povolované (7371 Kč a 15087 Kč 19 h) bylo větší a pokud bylo větší než odškodnění, jež by bylo pojišťovnám jako závazek náleželo a stěžovateli jako nárok příslušelo, takže by byly pojišťovny vyplacením jich na svém majetku poškozeny.Vylíčená vratkost objektivního výroku o poškozovací stránce souzeného činu činí sama o sobě vratkým i subjektivní výrok o poškozovacím úmyslu stěžovatelově. Než, nehledíc k tomu, namítá stížnost — podle toho, co úvodem podotčeno — právem, že zlý úmysl poškozovací předpokládá, že si stěžovatel byl vědom toho, že pojišťovny vyplatí v povolovaných odškodněních více, než k čemu byly smlouvami zavázány, že stěžovatel získá nedovolený prospěch rovnající se škodě pojišťoven. Toto vědomí stěžovatelovo není zjištěno ani větou rozsudkových důvodů, že úmysl stěžovatelův směřoval k opatření si nejvyššího odškodného, ani větou, že si stěžovatel byl plně vědom důsledků v předchozí větě rozsudkových důvodů vylíčených, totiž toho, že při povinném oznámení množného pojištění byl by odpadl odhad M-u, že by byla stěžovateli vyměřena náhrada škody 7371 Kč, a že by byly případně pojišťovny vůbec odepřely platiti odškodné. Poslednější částí rozsudkových důvodů jest zjištěno toliko vědomí stěžovatelovo o postupu pojišťoven, nikoliv i vědomí, že tento postup je v souladě se smlouvami. A snaha dosíci nejvyššího odškodného není nutně vědomou snahou po odškodném, převyšujícím závazky toho, komu náležejí, a nároky toho, komu příslušejí. Podle toho, co uvedeno, je v rozsudku prvé stolice zákonný znak škody jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní odvozen z předpokladů, které jsou jednak právně pochybeny, jednak zjednány způsobem formálně vadným. Rozsudek je tedy stižen zmatky čís. 9 písm. a), čís. 5 § 281 tr. ř., i bylo jej k důvodné stížnosti obžalovaného zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody stížnosti, jež neprovádí námitky shora nedotčené, zejména námitku naprosté nezpůsobilosti použitého klamu po zákonu, nevycházejíc v nich výhradně a z celku příslušných skutkových zjištění rozsudku. Vylíčená nedostatečnost a vadnost skutkových zjištění, k známce »škoda« se vztahujících, činí nezbytným provedení nového hlavního přelíčení ve stolici prvé. Bylo proto za podmínek § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. žák. z roku 1878 odůvodněné zmateční stížnosti vyhověno hned v neveřejné poradě a uznáno právem, jak se stalo.