Čís. 2750.Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.) Zodpovědný redaktor jest s hlediska § 42 zákona povinen sám osobním čtením článku a bedlivými úvahami o smyslu, významu, dosahu a směru myšlenek v něm projevených, zkoumati, zda, článek nezakládá trestný čin a, pak-li ano, zabrániti, by nebyl vytištěn; onu povinnost nemůže přesunovati na jinou osobu (pisatele článku); nevyviňuje ho ani okolnost, že článek nebyl zabaven, ani omyl ohledně trestné povahy článku (§ 3 tr. zák.); není třeba, by trestnost článku byla zjevně patrná (již na první pohled a komukoliv poznatelná); pokud je tu vyloučena trestnost stavem nouze (§ 2 g) tr. zák.).Pouhé ohrožování důvěry , jednotlivců ve státní moc nestačí k pobuřování proti demokraticko-republikánské formě státu ve smyslu § 14 čís. 1 zákona.Rozdíl mezi skutkovými podstatami § 2 a § 17 zákona jest v tom, že § 2 má na zřeteli přípravu určitého konkrétního úkladného podniku, § 17 však zjednání lidského materiálu, jehož má býti použito k případným dosud neurčitým úkladům.(Rozh. ze dne 22. dubna 1927, Zm I 60/27.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. prosince 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle článku III. čís. 1 zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. a §u 42 odstavec třetí zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle §u 281 čís. 5, 9 a), i 9 b) tr. ř., nelze upříti důvodnost. Předpokládaje, že obsah závadného článku zakládá objektivní skutkovou podstatu ne sice (jak tvrdila obžaloba) zločinu §u 15 čís. 3, nýbrž přečinu §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, sprošťuje rozsudek obžalovaného z obžaloby pro přečin zanedbání povinné péče redaktorovy proto, 1. že článek, přesněji tiskopis, obsahující článek ten, nebyl, ač byl předložen k censuře, vůbec zabaven, takže obžalovaný zodpovědný redaktor neměl povinnosti zabrániti rozšiřování časopisu s článkem, jehož obsah zakládá trestný čin; 2. že článek obsahoval projev, schválený ústřední organisační komisi, takže obžalovanému, kdyby byl odepřel vytištění, hrozilo propuštění. Právem napadá stížnost onen důvod zmatkem čís. 9 a), namítajíc, že okolnost ,že článek prošel bez závady tiskovou censurou, nemůže obžalovaného vyviniti. Povinnost, uložená zákonem zodpovědnému redaktoru, nespočívá, jak patrně míní nalézací soud, jen v tom, by zabránil rozšíření tiskopisu, o němž z rozhodnutí a projevu tiskového úřadu ví neb alespoň věděti může, že obsahuje článek, zakládající trestný čin, a nenastává teprve v okamžiku, kdy (po onom rozhodnutí tiskového úřadu, po případě bez něho) jest se redaktoru rozhodnouti, zda má tiskopis býti rozšířen čili nic. Náleží mu naopak taková pozornost a péče, by při povinném jejím použití nebyl článek s hlediska trestního zákona závadný do tiskopisu pojat. Povinnost redaktorova nastává tedy již v okamžiku, kdy jde o to, zda má v jeho časopise býti určitý článek vytištěn, a obsahuje jednak povinnost pečovati o to, by nebylo v časopise tom nic vytištěno bez jeho vědomí a schválení, jednak povinnost, by sám — osobním čtením článku a bedlivými úvahami o smyslu, významu, dosahu a směru myšlenek v článku projevených — zkoumal, zda článek nezakládá trestný čin, a, pak-li ano, zabránil, by článek nebyl do tiskopisu pojat (v něm vytištěn). Jelikož i povinnost, zkoumati právní význam obsahu článku, jest zákonem uložena osobě zodpovědného redaktora, nemůže redaktor povinnost tu přesunovati na jinou osobu, tudíž ani na osobu, která článek psala nebo kterou byl článek zaslán redakci nebo tiskárně, ani — předložením kartáčových otisků a sečkáním s rozšiřováním tiskopisu až do projevu tiskového úřadu o zabavení nebo nezabavení — na tiskový úřad; nehledíc ani k tomu, že, nezabavil-li tiskový úřad tiskopis, není to spolehlivým poznatkem, že úřad ten neshledal v obsahu tiskopisu činu trestného, ježto zabavení tiskopisu předpokládá podle §u 487 tr. ř. netoliko, že obsah zakládá trestný čin, nýbrž i že jest tiskopis pro jeho obsah stíhati v zájmu veřejném. Myšlenky článkem projevené musí redaktor po právní stránce hodnotiti bedlivě a přirozeně jen s hlediska správného výkladu zákona. Není třeba, by byla trestnost obsahu článku zjevně patrná, t. j. již na první pohled a komukoliv poznatelná. Stačí, mohly-li k poznání, že se článkem útočí způsobem, trestním zákonem zakázaným, na právní statek, chráněný proti takovým útokům, vésti přesné zkoumání obsahu článku a bedlivé úvahy o něm s hlediska správného výkladu příslušných ustanovení trestního zákona. Názor redaktora, že článek, jehož smysl, význam, dosah a směr správně vystihl aneb alespoň vystihnouti mohl, nezakládá skutečně v něm obsaženého trestného útoku na právní statek, nebyl by než výsledkem nesprávného výkladu, tedy neznalosti zákona, jež trestní zodpovědnosti nesprošťuje (§§ 3, 233 tr. zák.). Časový a věcný rozsah povinností zodpovědného redaktora je tudíž podstatně širším, než předpokládá nalézací soud v prvém z obou výroků , jimiž jest sprošťující závěr odůvodněn, takže jest výrok ten výsledkem nesprávného výkladu zákona.Napadený rozsudek buduje dále sprošťující výrok na úvaze, že šlo v pozastaveném článku o projev, schválený ústřední organisační komisí, takže obžalovanému, kdyby byl odepřel vytištění, hrozilo propuštění, čímž patrně nalézací soud má na mysli, přiznati obžalovanému beztrestnost s hlediska §u 2 g) tr. zák. Než i tento výrok je vadný; neboť, třebas nelze přisvědčiti názoru zmateční stížnosti, že by předpoklad neodolatelného donucení byl vyloučen nedbalou povahou souzeného skutku vůbec, sluší přece uvažovati, že stav nouze podle §u 2 g) tr. zák. předpokládá, že výsledky trestního řízení a obzvlášť i obhajobou obžalovaného alespoň napovězeny byly skutečnosti, naplňující pojem stavu nouze ve smyslu zákona, totiž skutečnosti, ohrožující život pachatele neb osob jemu blízkých bezprostředně a přímo takovým způsobem, že není jiného východiska, než spáchání trestného činu. Po této stránce neposkytují však výsledky trestního řízení opory; obžalovaný sice udal, »že nečetl článek vzhledem k tomu, že vypracován byl prvním krajem a schválen ústřední organisační komisí«, k čemuž pak ještě dodal, že »on jako zaměstnaná síla neměl možnosti, takový článek pozastaviti, ježto by mu jinak hrozilo propuštění ze služby«; než obžalovaný netvrdil, že článek nečetl z toho důvodu, poněvadž již před tím mu bylo pohroženo propuštěním, nebo poněvadž z jiných určitých skutečností alespoň důvodně s propuštěním — roz. »propuštěním jeho existenci přímo a bezprostředně ohrožujícím« — musel počítati a padá proto tím předpoklad pro sprošťující výrok s hlediska neodolatelného donucení podle § 2 g) tr. zák. Již tyto úvahy nutkají k tomu, by napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena do prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí.Tím vstupuje věc do té míry, v níž byla před hlavním přelíčením, a jest na nalézacím soudě, by se po novém hlavním přelíčení — zcela samostatně a nejsa v žádném směru vázán skutkovými závěry zrušeného rozsudku — podjal výkladu závadného článku a zjišťování, jaký byl smysl, význam, dosah a směr, pokud se týče účel myšlenek jím projevených. Proto není na místě, ba nemožno, by se zrušovací soud již nyní zabýval právním hodnotěním toho, co zrušený rozsudek zjistil výkladem článku a co bude po případě nahrazeno jinakým, obzvláště jiným nebo širším jeho výkladem, takže není třeba odpovídati na vývody zrna teční stížnosti a odvodního spisu o správnosti závěru zrušeného rozsudku, že obsah článku nezakládá zločinu podle §u 15 čís. 3, nýbrž zakládá přečin podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Budiž jen podotčeno, že pouhé ohrožování důvěry jednotlivců ve státní moc ovšem nestačí k naplnění pojmu pobuřování proti demokraticko-republikánské formě státu, že však není vyloučen takový — ve zrušeném rozsudku ani kladně, ani záporně neučiněný — výklad článku, že směřoval k tomu, by byl v dělnictvu vyvolán předpoklad, že netečnost úřadů vůči organisování bojovných čet buržoasních, z nichž hrozí proletariátu nebezpečí zostřeného náporu buržoasie, má svou příčinu v demokraticko-republikánské soustavě státu, a tímto předpokladem nenávist a opovržení proti státu pro tuto formu jeho ústavy. Při novém rozhodnutí nelze ponechati mimo úvahu ani ustanovení §u 17 zák. na ochr. rep. S hlediska tohoto §u a stejně i s hlediska §u 2 nezáleží na tom, jaký účel jest v článku výslovně uveden, nýbrž na tom, jaký jest skutečný, třebas po případě udáním jiného účelu zastřený účel organisace, o níž článek mluví. Rozdíl mezi oběma skutkovými podstatami pak jest shledati v tom, že § 2 má na zřeteli přípravu určitého konkrétního úkladného podniku, § 17 však zjednání lidského materiálu, jehož má býti použito k případným dosud neurčitým, úkladům.