Čís. 2718.

Okolnost, že pachatel ponechal nalezené věci spoluobžalovanému, může poukazovati k tomu, že nemá z trestného činu užitku v rukou (§ 531 druhý odstavec písm. a) tr. zák.).
S hlediska § 531 druhý odstavec písm. b) tr. zák. stačí, stala-li se náhrada pachatelem až do vynesení rozsudku, a nelze pachateli (tomu kterému z více pachatelů) vytknouti, že tak neučinil ani po zahájení trestního řízení, když náhrada byla z jeho strany nemožnou, protože se stala již bez jeho přičinění.
(Rozh. ze dne 29. března 1927, Zm II 440/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání za souhlasu generální prokuratury zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 3. září 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 461 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a přikázal věc okresnímu soudu ve Fryštátě k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti důvodnosti, pokud větou, že bylo (nalézacím soudem) přehlédnuto, že trestný čin jest již dávno promlčen, a připojenými úvahami o zmatku čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. poukazuje zřetelně k výtce, že výrok nalézacího soudu o rozhodných skutečnostech jest neúplným a podle čís. 5 §u 281 tr. ř. zmatečným, jelikož nalézací soud opomenul v rozhodovacích důvodech výsledky hlavního přelíčení poukazující k zániku trestnosti souzeného skutku promlčením. Podle rozsudečného zjištění byl souzený skutek spáchán koncem roku 1921 nebo začátkem roku 1922. Podle spisů nařídil soudce obeslání stěžovatele k výslechu jako obviněného dne 30. ledna 1926. Do času tohoto podle spisů prvního stíhacího úkonu dávno uplynula doba, určená pro promlčení přestupku §u 461 tr. zák., který byl v onom skutku shledán, neboť na tento trestný čin jest v §§ 461, 460 tr. zák. jako nejvyšší trest stanoveno tuhé vězení, takže promlčecí lhůta činí podle §u 532 tr. zák. nikoliv, jak stížnost předpokládá, šest měsíců, nýbrž celý rok. Rozsudečný předpoklad, že stěžovatel ponechal věci jím nalezené spoluobžalovanému W-ovi, může ve spojení s nedostatkem dalších zjištěni a spisových poukazů, že se dostalo stěžovateli se strany W-a nebo jiné osoby za ponechání věcí těch nějaké náhrady neb odměny, poukazovati k tomu, že stěžovatel nemá z činu mu za vinu daného žádného užitku v rukou, tedy k podmínce promlčení stanovené v §u 531 odst. druhý písm. a) tr. zák. K další podmínce, stanovené tamtéž pod písm. c) poukazuje dosavadní zachovalost stěžovatelova, již uvádí napadený rozsudek v úvahách o trestu jako polehčující okolnost. Pokud jde o poslední podmínku promlčení, že totiž pachatel dal, pokud toho povaha trestného činu připouští, náhradu (§ 531 tr. zák. druhý odst. písm. b), je v trestním oznámení, jež bylo při hlavním přelíčení čteno a jež došlo k soudu 5. prosince 1925, tedy před prvým stíhacím úkonem, soudem proti stěžovateli předsevzatým, uvedeno, že stroj a 22 koleček, ku kterýmžto věcem se skutek stěžovatelův vztahoval, byly (u Adolfa G-a) zabaveny a závodu K. (vlastníku jich) vráceny. Arciť jest při tom uvedeno dále, že dvě kolečka scházejí; že některé součástky stroje scházely, (v době spáchání souzeného skutku). Řádné přihlížení k oné částí trestního oznámení mohlo proto vésti k závěru, že škoda souzeným skutkem nastavší byla napravena ještě před zahájením soudního řízení proti stěžovateli. Tomuto pak není na újmu, že se tak stalo bez jeho přičinění. Podle judikatury, nyní ustálené, stačí, stala-li se náhrada pachatelem až do vynesení rozsudku, a pachateli, pokud se týče tomu kterému z více pachatelů nelze vytknouti, že tak neučinil ani po zahájení trestního řízení, když náhrada byla s jeho strany nemožnou, protože se stala již bez jeho přičinění. Náhrada škody není — a tomu svědčí též omezení této podmínky na určité druhy trestných činů — jenom příznakem účinné lítosti, nýbrž a to spíše prostředkem; k odčinění újmy jiné osobě skutkem nastavší a, není-li již tu oné újmy, není třeba ani použiti onoho prostředku, jehož předpokladem má býti náprava na zdráhajícím se pachateli vynucena. Neúplnost výroku nalézacího soudu, která nastala obzvláště opomenutím oné části trestního oznámení, dotýká se — jak z hořejších úvah vyplývá — skutečností rozhodných a činí rozsudek zmatečným podle čís. 5 §u 281 tr. ř., takže jest za podmínek §u 5 zákona čís. 3 ř. zák. z roku 1878 již v zasedání neveřejném uznati, jak se stalo. Tím odpadá nutnost zabývati se ostatními vývody stížnosti, k nimž budiž podotknuto jen, že není tu dostatečného podkladu k úvahám o zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., protože se v rozsudku nedostává přesných, jasných zjištění zda jde v souzeném skutku stěžovatelově o pouhé nezabránění trestného skutku spoluobžalovaného W-a neb o positivní činnosti přenechání (odevzdání) nálezu tomuto obžalovanému, a zda jednal stěžovatel v tomto případě v úmyslu, by vybavil věc z dosahu případného postihu vlastníka nálezu. K současnému zrušení rozsudku podle §u 290 tr. ř. i ohledně spoluobžalovaného W-a není příčiny; rozsudek zjišťuje, že prodal nalezené věci za 400 Kč a není poukazu na to, že neměl v době vynesení rozsudku z přestupku) již žádného užitku v rukou.

Citace:

č. 2718. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 262-263.