Čís. 2935.

Volná kritika sama o sobě není omezena předpisy XII. hlavy trestního zákona o trestných činech proti bezpečnosti cti; naopak právo kritiky jest nezbytnou složkou veřejného života, jsouc jako takové zaručeno v § 117 ústavní listiny. Leč v každém případě jest třeba zkoumati, zda kritika nevybočuje z mezí zákonem vytýčených, a bedlivě uvažovati o tom, zda urážlivá povaha kritiky nevyplývá z formy, jakou byla pronesena, nebo z okolností, za jakých se tak stalo.
Jde-li o kritiku znaleckého posudku, jest vzhledem k úzkému vzájemnému vztahu mezi věcí (obsahem posudku) a osobností (znalcem) pečlivě uvažovati o tom, zda se kritika skutečně veskrze a výlučně pohybuje na poli věcném a nevybočuje svými vývody z věcného rozboru tou měrou, že se dotýká i osoby podavší rozsudek.
(Rozh. ze dne 17. října 1927, Zm II 104/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Mor. Ostravě ze dne 18. prosince 1926, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., pokud se týče pro přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 cit. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromého obžalobce, dovolávající se důvodu zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti úspěchu. Východiskem pozastaveného článku jest civilní spor, týkající se žaloby o náhradu škody na poli vzniklé dolováním. V tomto sporu byl soukromý obžalobce slyšen jako znalec o výnosu pozemku; o výsledek tohoto sporu jevila veřejnost, zejména z kruhů zemědělských, veliký zájem a následkem toho byl v čís. 20. periodického tiskopisu »O-ský kraj«« uveřejněn článek, jehož prvý odstavec pojednává o naprosté neudržitelnosti posudku, ježto jeho výpočet o výnosu pozemku jest prý přehnaný a prakticky nemožný. V druhém odstavci — soukromou obžalobou pozastaveném — se přivádí onen posudek takřka ad absurdum tvrzením, že by pan profesor — soukromý obžalobce — kdyby bylo pravdou, co vypočítává, mohl zanechati namáhavé práce na vysokých školách a zkusiti to s těmi vysokými zisky při zelinářství; že jistý majitel pozemků na O-sku je ochoten, pronajati mu celý hektar pouze za 20000 Kč, ostatek by si mohl pan profesor ponechati pro sebe, a končí se tento pozastavený odstavec větou, že z toho je viděti, že někdy od vážného k směšnému bývá pouze krok. V této stati nespatřuje kmetský soud skutkové podstaty přečinu proti bezpečnosti cti ve smyslu § 488 neb 491 tr. zák. a sprostil obžalovaného z obžaloby, pokládaje stať toliko za kritiku, byť i stěžovateli nepříjemnou, přece však nepřekročující zákonem dovolené meze. Ohledně poznámky na konci pozastavené stati, — že od vážného k směšnému bývá někdy pouze krok, — v níž prvý soud právem spatřuje těžisko celé této věci, zjišťuje napadený rozsudek obzvláště ještě, že jest to pouhé rčení a kritika nepřesahující meze dovolené, která se zabývá rozdíly mezi teorií a praksí, aniž by snad bylo soukromému obžalobci vytýkáno; že jeho teoretické výpočty jsou nesprávné. Těmito úvahami nevyčerpává však rozsudek otázku, kterou jest mu řešiti, ve všech, v právním směru rozhodných složkách. V četných rozhodnutích nejvyššího soudu bylo již zdůrazněno, že volná kritika sama o sobě neměla býti předpisy XII. hlavy trestního zákona o trestných činech proti bezpečnosti cti omezována; že naopak právo kritiky jest nezbytnou složkou veřejného života a zaručeno jest jako takové dokonce v § 117 ústavní listiny. Leč v každém případě jest třeba zkoumati, zda kritika nevybočuje z mezí zákonem vytýčených, a bedlivě uvažovati o tom, zda urážlivá povaha kritiky nevyplývá z formy, jakou byla pronesena nebo z okolností, za jakých se tak stalo. A právě po této stránce sluší napadenému rozsudku právem vytknouti. že neuvažuje o tom, zdali onen »rozpor mezi teorií a praksí«, jejž v pozastaveném článku spatřuje, vybočuje co do své formy, a co do okolností, za nichž byl pronesen, z rámce zákonem dovolené kritiky. Vždyť pouhým konstatováním, že tu jde toliko o jakési »rčení«, nezjišťuje nalézací soud vůbec, zda jsou tu vyloučeny složky podmiňující skutkovou podstatu některého z trestných činů v §§ 487 a násl. tr. zák. uvedených, a úvaha, že tu jde toliko o »výklad rozdílu mezi teorií a praksí« stejně nevylučuje, že se tento »výklad« stal ve formě dotýkající se cti soukromého obžalobce způsobem zákonem zapovězeným.
Právě ve případech, jako v projednávaném, bude třeba vzhledem na úzký vzájemný vztah, jenž tu zpravidla bude mezi věcí — obsahem posudku — a osobností — pisatelem posudku pečlivě uvažovati o tom, zda se kritika skutečně veskrze a výlučně pohybuje na poli věcném a nevybočuje svými vývody z věcného rozboru tou měrou, že se dotýká i osoby podavší posudek. A tu nelze upříti zmateční stížnosti oprávnění, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. vytýká rozsudku neúplnost, ježto pomíjí okolnost, že se v článku stále hovoří o »panu profesorovi«, z čehož zřejmě prý vysvítá, že článek je namířen proti stěžovateli a jeho posudku a že se nehovoří toliko všeobecně o »teorii a praksi«. Skutečně objevuje se v článku a to v jeho pozastavené části takřka v každé větě obrat o »panu profesorovi« a bylo proto povinností soudu, pokud již spatřoval v obsahu článku toliko jakýsi věcný rozbor neudržitelnosti teoretických vývodů posudku v životě praktickém, vypořádati se s touto nápadnou okolností, jež by přece mohla poukazovati k tomu, že pisateli snad nešlo jen o to, by zcela věcně a pouze věcně vyvozoval z teoretických úvah posudku následky pro praksi, nýbrž že obsah článku vlastně směřoval proti osobě, jež tento posudek podala, jinak by přece bylo těžce vysvětlitelno, proč stále mluví o »panu profesorovi«, od něhož posudek pochází. Příznačnou pro způsob, jak se ona zdánlivá aplikace teoretických úvah posudku na praktický život v článku děje, mohla by pak obzvláště býti druhá věta pozastavené stati, v níž se radí soukromému obžalobci, by zanechal namáhavou práci na vysokých školách a zkusil to s těmi vysokými zisky při zelinářství. Je na snadě, že, kdyby byl nalézací soud věnoval všem těmto výrazům a projevům náležitou pozornost, byl by. snad dospěl k jinému závěru o významu, smyslu a dosahu oné domnělé věcné a nezávadné kritiky a že by pak byl přikládal konečné větě pozastavené stati, počínající příznačnými slovy »Z toho je viděti, že...« smysl docela jiný, než se v napadeném rozsudku stalo; vždyť lze se stěží ubrániti dojmu, že se podle formy a způsobu, jak se vykládá onen »rozdíl mezi teorií a praksí« čtenářům, sesměšňuje vlastně celý posudek, a že oněmi různými útoky, směřujícími, jak stížnost správně vytýká, přímo proti »panu profesorovi«, ve skutečnosti soukromému obžalobci, mělo býti vytýkáno, že on svým posudkem učinil onen »krok od vážného k směšnému«. Kritika takového druhu, dotýkající se osoby soukromého obžalobce a jeho postavení na vysoké škole, byla by však s to, by jí byl v očích veřejnosti snížen v úctě a vážnosti, čímž by pak ovšem mohla býti splněna za ostatních zákonných náležitostí závadným článkem skutková podstata podle § 491 tr. zák., vydávání u veřejný posměch. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti soukromého obžalobce vyhověti, napadený rozsudek v celém obsahu zrušiti jako zmatečný a, ježto tu schází potřebná zjištění, kteráž by, kdyby se zákona náležitě užilo, měla býti základem rozhodnutí, a ježto rozsudek též nezjišťoval dalších skutkových okolností rozhodných pro posouzení toho, zda se obžalovaný dopustil přečinu urážky na cti (§ 491 tr. zák.) spáchané uveřejněním závadného článku, či jen přestupku zanedbání povinné péče při uveřejnění závadného článku podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., bylo věc vrátiti nalézacímu sondu, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2935. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 755-758.