Čís. 2840.

Zrušovací soud smí za základ svého rozhodnutí položiti jen ty skutečnosti, které soud prvé stolice zjistil, nepřekročiv obžalobu; nelze mu přihlížeti ani k porušení zásady »ne bis in idem«, uplatňovanému jako zmatek čís. 9 b) §u 281 tr. ř., neobsahuje-li rozsudek výroku v tomto směru.
Zásada »ne bis in idem« v trestním řízení. (Rozh. ze dne 30. června 1927, Zm II 186/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 10. prosince 1926, pokud jím byl obžalovaný Arnošt Sch. uznán vinným přestupkem podle §u 477 tr. zák., byl porušen zákon v zásadě »ne bis in idem«; rozsudek ten se ve výroku, týkajícím se obžalovaného Arnošta Sch-a zrušuje a tento obžalovaný se z obžaloby podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sprošťuje.
Důvody:
Arnošt Sch. byl rozsudkem okresního soudu ve Sl. Ostravě ze dne 8. ledna 1926, v němž jest omylem jmenován »Alois«, osvobozen od obžaloby, že koncem roku 1925 ve S. O. koupil od neznámých lidí a za příliš nízkou cenu litinovou rouru a železná mřížová dvířka, tedy za takových okolností, které u něho mohly vzbuditi podezření, že tyto věci pocházejí z krádeže a že tím spáchal přestupek podezřelého nákupu podle §u 477 tr. zák. Pokud jde o litinovou rouru, uvádí se v důvodech rozsudku, že tato byla odcizena hostinskému Rudolfu T-ovi ve S. O., a béře soud podle výpovědi svědka Stanislava P-o za prokázáno, že on spolu s Rudolfem P-em posekali rouru na drobné kousky a tyto pak obžalovanému Arnoštu Sch-ovi prodali. Obžalovaný doznal, že kousky litinové roury koupil za 72 Kč a soud uvěřil jeho obhajobě, že měl za to, že P-o a P. našli po případě nasbírali litinové kousky na haldě a že si je přivlastnili jako věc bezcennou a opuštěnou. Poněvadž soud nemohl zcela spolehlivě zjistili, že obžalovaný litinové kousky koupil za takových okolností, ze kterých mohl poznati, že kousků těch bylo nabyto způsobem nepoctivým, sprostil ho podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby. Tento rozsudek, nebyv veřejným obžalobcem napaden, nabyl moci práva. Rozsudkem krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 10. února 1926 byl však vedle Rudolfa P-a, odsouzeného pro zločin krádeže litinové roury v ceně nejméně 500 Kč ku škodě Rudolfa T-y, uznán vinným také Arnošt Sch. přestupkem podle §u 477 tr. zák. proto, že dne 21. října 1925 ve S. O. koupil roztlučené kousky litinové roury, které podle své povahy proti nabízejícímu vzbudily podezření. Z odůvodnění rozsudku vychází s naprostou nepochybností na jevo, že jde o tutéž litinovou rouru, pokud se týče tytéž litinové kousky, které byly předmětem jednání a rozhodování okresního soudu ve S. O. Neboť i krajský soud v Mor. Ostravě béře za prokázáno, že litinová roura v ceně nejméně 500 Kč byla 20. října 1925 Rudolfem P-em a Stanislavem P-em ve společnosti ještě jiného spoluzloděje odcizena Rudolfu T-ovi, že byla jimi rozbita na kousky a tyto pak prodány obžalovanému Arnoštu Sch-ovi za 72 Kč. Proti onomu rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě podal Arnošt Sch. zmateční stížnost a odvolání a uplatňoval mimo jiné důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. z té příčiny, že stěžovatel byl z obžaloby pro týž čin sproštěn rozsudkem Okresního soudu ve Sl. Ostravě ze dne 8. ledna 1926 a že proto rozsudek krajského soudu v Mor. Ostravě je zmatečným, poněvadž jím byla porušena stěžejní zásada trestního řádu »ne bis in idem«. Leč zrušovací soud nebyl s to, by zmateční stížnosti vyhověl ani pokud se dovolávala zmatku podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř., neboť rozsudek neobsahoval, jak to důvody zmatečnosti čís. 9 a), 9 b) a 9 c) předpokládají, vůbec výroku o přiznání nebo nepřiznání některého z důvodů trestnost činu vylučujících nebo rušících, takže scházel již po formelní stránce potřebný skutkový podklad pro uplatňování onoho důvodu zmatečnosti. Avšak i předpisy §u 258, odst. prvý a § 288 čís. 3 tr. ř. bránily zrušovacímu soudu, by v rámci pravidelného řízení zrušovacího vzal zřetel na onu okolnost teprve ve zmateční stížnosti uplatňovanou; neboť ve smyslu §u 288 čís. 3 tr. ř. smí zrušovací soud za základ svého rozhodnutí položiti jen ty skutečnosti, které sborový soud prvé stolice zjistil, nepřekročiv obžalobu.
Nezbývá proto než cestou mimořádného prostředku opravného, totiž cestou zmateční stížnosti na záštitu zákona ve smyslu §u 33 tr. ř. zjednati nápravu. Trestní řád jest ovládán zásadou, že nikdo nesmí pro určitý trestný čin poháněn býti ku trestní zodpovědnosti opětovně. Zásada »ne bis in idem« není sice v žádném místě trestního řádu vyjádřena výslovně. Nicméně tvoří jednu z nejdůležitějších předpokladů spořádaného řízení trestního a dochází výrazu v četných ustanoveních trestního řádu. Tak slouží zásada ta jmenovitě za podklad ustanovením o obnově trestního řízení (§§ 352 a násl.). Neboť, připouští-li trestní řád obnovu ukončeného trestního řízení a obnovu obžaloby jen za zcela určitých předpokladů, dokazuje to, že každá jiná obnova trestního řízení je nepřípustná. Avšak i ustanovení §§ 57, 207, 213, 259, 260, 262, 263, 267, 281 čís. 7 a 8, 318, 320 atd. tr. ř. sledují hlavně účel, by se předešlo opětnému stihání pachatele pro týž čin. Tato ustanovení a zejména ustanovení §§ 262, 263 a 281 čís. 7 a 8 tr. ř. spočívají na zásadě, že obžaloba vznesená pro určitý čin, má v trestním řízení o ní zahájeném dojíti svého úplného, ale zároveň také konečného vyřízení jak v ohledu skutkovém, tak i právním; to má ten účel, by o předmětu obžaloby vyšlo jen jedno rozhodnutí a by odňata byla možnost, by věc — vyjma případy obnovy — byla znovu zkoumána a souzena. Neboť z toho, že soudce jest oprávněn a povinen věc a sice v těch mezích, jak byla dána v obžalobu původně nebo následkem rozšíření obžaloby, objasniti se všech možných stran a rozebrati vyčerpávajícím způsobem jakož i uvážiti všechny při hlavním přelíčení na jevo vyšlé okolnosti skutkové a trestně právní hlediska, plyne nutně, že rozhodnutí vyšedší o obžalobě, to jest rozsudek, musí se jeviti jakožto konečné vyřízení obžaloby a že ku předmětu této obžaloby nelze se již po druhé vraceti. Poněvadž pak rozsudkem okresního soudu ve Sl. Ostravě bylo o činu, obžalovanému Arnoštu Sch-ovi za vinu kladeném, rozhodnuto pravoplatně ve smyslu osvobozujícím a ježto stíhací právo ve směru tom bylo již spotřebováno, neměla, kdyžtě tu nešlo o případ obnovy řízení trestního pro týž čin vznesena býti nová obžaloba a vydán opětný rozsudek, obžalovaného odsuzující. Rozsudkem krajského soudu v Mor. Ostravě byl proto porušen zákon ve své stěžejní zásadě »ne bis in idem«. Bylo proto k návrhu generální prokuratury podle §u 33 a 292 tr. ř. uznati právem jak se stalo.

Citace:

č. 2840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 532-535.