Čís. 2738.

Ustanovení §§ 187 a 188 b) tr. zák. jsou ustanovení výjimečná a dlužno je proto vykládati přísně. Beztrestnost jest závislá na skutečné náhradě škody; poskytnutí zástavy má význam podružným sloužíc jen k zabezpečení narovnání.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1927, Zm I 743/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 30. října 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 9 a), 9 b) a 10 §u 281 tr. ř., v pravdě však jen čís. 9 b). Uplatňujeť, že nalézací soud měl obžalovanému přiznati beztrestnost pro účinnou lítost ve smyslu §u 187 tr. zák., ježto obžalovaný učinil s poškozeným narovnání, že mu škodu do dvou měsíců nahradí, a dal mu jako jistotu pojistku na dožití vídeňské pojišťovny U., znějící na 5000 Kč, kteroužto bezpečnou zástavou bylo prý plně vyhověno podmínkám §u 187 tr. zák. Stížnost je bezdůvodná. Přehlíží, že nalézací soud nepovažuje danou jistotu za bezpečnou, naopak právem ji pokládá za nedostatečnou, poněvadž splatnost pojistky má nastati teprve za 12 až 13 roků to za předpokladu, že budou řádně placeny premie pojišťovací. Přehlíží dále, že podle rozsudkového zjištění dal obžalovaný pojistku jako záruku z toho důvodu, že dostojí svému slibu, že škodu krádeží způsobenou do čtrnácti dnů nahradí, že však slibu toho nedodržel. Nehledíc k tomu neuvědomuje si zmateční stížnost, že ona zástava, i kdyby byla bezpečnou, nevyhovovala by podmínkami §u 187 a 188 b) tr. zák. Ustanovení ta jsou ustanovení výjimečná a dlužno je proto vykládati přísně. Vyslovují, že krádež přestává býti trestnou teprve tehdy, když pachatel s účinné lítosti, dříve než soud nebo jiná vrchnost o jeho zavinění zví, nahradí veškerou škodu z jeho činu vzešlou. Dle jasného doslovu zákona je proto beztrestnost krádeže závislá na skutečné náhradě škody, takže náhrada, škody je tu pojímána jakožto znak objektivní. Předpokládá se proto, že škoda byla skutečně odčiněna vrácením věcí (ukradené nebo zpronevěřené) nebo, není-li to možno, poskytnutím rovnocenné náhrady v penězích anebo jiných věcech. V souzeném případě byly odcizeny peníze a obžalovaný po dvakráte slíbil, že nahradí poškozenému škodu 1870 Kč do čtrnácti dnů. Šlo tu o narovnání ve smyslu §u 188 b) tr. zák., podle něhož se obžalovaný zavázal, že dá poškozenému v určité době náhradu. Tohoto narovnání nedodržel však obžalovaný po dvakráte a byť pak poškozeným udán, takže tím pominuly účinky účinné lítosti. Stížnost je proto na omylu, pokud v dání zástavy spatřuje již konečnou náhradu škody, kdežto těžisko spočívá v závazku stěžovatele, že nahradí určitý peníz v určité lhůtě. Poskytnutí zástavy má význam jen podružný, sloužící jen k zabezpečení narovnání (sb. n. s. č. 1789, 2014). O náhradě též; proto nelze mluviti, že nejde o náhradu, která jest rovnocennou náhradě, poskytnuté v penězích, naopak jest to náhrada nejisté ceny a splatnosti: a tudíž náhrada patrně nedostatečná a v důsledku toho zákonu nevyhovující.

Citace:

č. 2738. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 308-309.