Čís. 2727.Všeobecným trestním ustanovením § 87 tr. zák. mají býti postižena ona neurčitá ohrožení tělesné neporušenosti lidí (cizího majetku ve větším rozsahu), která jsou způsobena jakýmkoli ze zlomyslnosti předsevzatým jednáním nepřímo, avšak úmyslně, při čemž se po subjektivní stránce nežádá zvláštní kvalifikovaný zlý úmysl, nýbrž stačí vědomí pachatelovo, že svou činností způsobuje ono nebezpečí; spadá sem úder do střechy jedoucího automobilu.(Rozh. ze dne 2. dubna 1927, Zm I 762/26.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 87 tr. zák., mimo jiné z těchtodůvodů:Stížnost uplatňuje zmatek podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. v tom směru, že prý obžalovaný si nemohl býti vědom možnosti nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí, ježto neměl kdy uvažovati, že prý mohl nejvýše tušiti možnost nepatrné škody na majetku, a že tu onoho nebezpečí ani nebylo. Stížnosti nelze přisvědčiti. Všeobecným trestním ustanovením §u 87 tr. zák. mají býti postižena ona neurčitá ohrožení tělesné neporušeností lidí (pokud se týče cizího majetku ve větším rozsahu), která jsou způsobena jakýmkoli ze zlomyslnosti předsevzatým jednáním nepřímo, avšak úmyslně, při čemž se po subjektivní stránce nežádá zvláštní kvalifikovaný zlý úmysl, nýbrž stačí vědomí pachatelovo, že svou činností způsobuje ono nebezpečí. Nalézací soud zjistil po subjektivní stránce, že, když řidič auta na vzdálenost asi 10 kroků na stěžovatele a jeho průvodce zahoukal, ustoupil stěžovatel poněkud stranou a vytrhnuv vojínu z ruky motyku a vyvléknuv ji z ucha nůše rozehnal se jí po automobilu, a s nadávkou: »Vy holoto zatracená, já vám tady dám jezditi,« udeřil vzadu auta do složené kožené střechy automobilu, že rána dopadla jen nejvýše půl metru od hlavy Augusty S-ové, sedící v automobilu, že však »bohudíky k zranění nedošlo.« Po subjekt, stránce zjistil soud, že obžalovaný jednal sice v jistém okamžitém rozrušení, přece však vědomě, a to ve smyslu své řečené vyhrůžky v úmyslu zlém, tudíž zlomyslně, ač jako člověk zralého věku mohl a musel si býti vědom, že s jeho činem jest spojena možnost, že některou z osob sedících v autu zasáhne a zraní, zejména když nemířil, nýbrž uhodil motykou jen nazdařbůh. Uznal-li nalézací soud na tomto zjištěném podkladě obžalovaného vinným zločinem veřejného násilí podle §u 87 tr. zák., nemůže podle toho, co shora řečeno o náležitostech tohoto zločinu, obstáti tvrzení zmateční stížnosti, že byl výrokem tím, porušen zákon, nebo že ho bylo nesprávně použito, pokud jde o otázku, zda je skutek obžalovanému za vinu kladený zločinem podle §u 87 tr. zák. Tomu-li tak, dlužno označiti za bezdůvodnou i výtku uplatňovanou zmateční stížností s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 10 §u 281 tr. ř. v ten rozum, že pro nedostatek zlého úmyslu, potřebného k skutkové podstatě zločinu podle §u 87 tr. zák., by se prý mohlo jednati toliko o přestupek podle § 468 tr. zák., který ostatně nalézací soud výslovně vyloučil, nevzav za prokázáno, že obžalovaný měl úmysl, poškoditi automobil,, tedy cizí majetek Pokud posléze zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 b) tr. ř., tvrdíc, že stěžovatel, nemaje ani tušení, že by mohl polní cestou, kudy nikdy automobily nejezdí, jeti automobil, a zpozorovav jej teprve v posledním okamžiku, byl hrozícím mu nebezpečím tak vyděšen, že jako v nesmyslné obraně proti tomuto nebezpečí v nepříčetnosti se bránil úderem do ohrožujícího jej automobilu, že tedy čin spáchal v okamžiku zatemnění mysli, — není provedena po zákonu, brojíc svým tvrzením nepřípustným způsobem proti zjištění nalézacího soudu, že stěžovatel sice jednal v jistém okamžitém rozrušení, přece však docela vědomě, a to ve smyslu své vyhrůžky ve zlém úmyslu. Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného jednak jako bezdůvodnou, jednak jako po zákonu, neprovedenou zavrhnouti.