Čís. 2756.

Nebezpečná místa v lomech a jamách jest uzavříti a na vhodných místech opatřiti výstražnými tabulkami (§ 19 min. nař. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák.); takovým nebezpečným místem jest kolmá stěna v pískovišti.
Pro trestní zodpovědnost správce (prokuristy) podniku ve smyslu § 335 tr. zák. rozhoduje jeho skutečný vztah k podniku, nikoliv jeho právní postavení ve firmě.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1927, Zm II 358/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Viktora A-a a Hynka P-y do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 7. června 1926, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnost obžalovaného A-a namítá s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. především, že jako prokuristovi firmy A. a č. náleželo stěžovateli obstarávati pouze komerční stránku obchodů jak v cihelně tak zejména při prodeji písku a že nebylo prokázáno, že měl ze zákona nebo podle smlouvy povinnost vésti také technický provoz dobývání písku a naň dohlížeti, že byl tedy povinen činiti též potřebná technická opatření zejména ve smyslu min. nař. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák. Námitka jest neodůvodněná. V rozhodovacích důvodech praví se sice o obžalovaném A-ovi, který je v rozsudkovém výroku označen jako prokurista firmy A. a Č., že příkazem P-ovi, »by dával pozor,« se nezbavuje zodpovědnosti, poněvadž jako obchodní správce má povinnost, naň (na P-u) dohlížeti, zda příkaz jeho skutečně vykonává. Tento rozsudkový závěr, zdůrazňovaný, pokud je v něm o obžalovaném A-ovi řeč jako o obchodním správci podniku, také zmateční stížností, vztahuje se však podle svého doslovu pouze na jedno z oněch opomenutí tohoto obžalovaného, jež byla napadeným rozsudkem podřaděna skutkové podstatě přečinu podle § 335 tr. zák., že totiž na P-u nedohlížel, zda skutečně vykonává onen příkaz »by dával pozor«, zřejmě, by nikdo na nebezpečném místě písek nekopal, nepodkopával. Praví-li se v rozsudkových důvodech o obžalovaném A-ovi, že ho nutno v prvé řadě pokládati za zodpovědná za udržování bezpečnostních předpisů, je tím zřejmě míněna povinnost, kterou v posledním odstavci rozhodovacích důvodů ukládá rozsudek všem třem obžalovaným, by totiž, nedal-li se nebezpečný stav v pískovišti odstraniti jiným vhodným způsobem, nebezpečná místa opatřili tak, by přístup k nim byl třetím osobám znemožněn. Tím rozumí se povinnost, jež vyvěrá z §u 19 onoho ministerského nařízení, podle kteréhožto ustanovení jest nebezpečná místa v lomech a jámách uzavříti a na vhodných místech opatřiti výstražnými tabulkami. Tu pak jest řešiti otázku, zda-li tato povinnost stíhala obžalovaného A-a. Nejvyšší soud odpovídá na otázku tu ve shodě s napadeným rozsudkem kladně z těchto úvah. Nelze přehlížeti, že skutečné postavení obžalovaného A-a, jež měl v podniku a jež se projevovalo na venek jeho vlastním chováním, nevyčerpávalo jen obstarávání záležitostí spojených s jeho postavením jako prokuristy firmy, pokud se týče obchodního správce podniku, nýbrž že šlo dále a ve skutečnosti zasahovalo i do vedení technického provozu podniku. A tento skutečný vztah A-ův k podniku, nikoli jeho právní postavení ve firmě, jest s trestního stanoviska rozhodným; onen zavazoval ho, by pískoviště ve smyslu ustanovení §u 19 nařízení uzavřel a učinil je pro třetí osoby nepřípustným. Podle vlastních údajů A-ových, jak jsou v rozsudku uvedeny, dál A. svého času v pískovišti natáhnouti drátěné lano od jedné stěny ke druhé, které se později ztratilo, a dal na vzdálenější boudě připevniti výstražné tabulky. Nalézací soud zjistil dále, že A. do pískovny docházel, obžalovanému P-ovi dával příkazy, zejména, že mu dal onen příkaz, by dával pozor, tedy příkaz, směřující k vyvarování se možným úrazům. Z toho plyne, že A. ve skutečnosti zasahoval i do technické stánky provozu pískovny, že činil — ovšem nedostatečná — bezpečnostní opatření a že takto byl v takovém skutečném vztahu k podniku, jenž ho zavazoval, by v pískovišti učinil bezpečnostní opatření, vyhovující předpisům ministerského nařízení, zejména jeho §u 19.
Ve zodpovídání se obžalovaného A-a, jakož i v jeho dalším údaji, v rozsudkových důvodech výslovně uvedeném, podle něhož byly v pískovišti také tabulky s textem »Podkopávání a kopání jest zakázáno,« shledal však nalézací soud zároveň také vším právem podklad pro své přesvědčení, došedší výrazu rozsudkovým zjištěním, že obžalovaný věděl jak o nebezpečnosti místa, tak o dávném zákazu kopání na oněch místech, směřujícím k uvarování úrazu. Zmateční stížnost počíná si tudíž způsobem, příčícím se předpisu §u 288 čís. 3 tr. ř., popírá-li ono rozsudkem zjištěné stěžovatelovo vědomí o nebezpečnosti místa a dovozuje-li na jiném místě svých vývodů, že, pozoroval-li obžalovaný P., že pahorek je nebezpečný, bylo jeho povinností, jej uzavříti a obžalovanému A-ovi nebo firmě hlásiti, co pozoruje a co zařídil. Stejně je tomu, tvrdí-li zmateční stížnost, že stěžovatel dal místo kolem pahorku, z něhož Antonín G. kopal osudného dne písek, uzavříti nikoli z obavy před zřícením, nýbrž proto, že chtěl zabrániti, by jednak tam cizí povozy neskládaly rum ze staveb, jednak by tam nepovstala služebnost jízdy. Ocitáť se zmateční stížnost tímto svým tvrzením v nepřípustném rozporu s rozsudkovým zjištěním, podle něhož zejména ono lano, jímž bylo místo uzavřeno, sloužilo k tomu, by byl zabráněn, znemožněn přístup k oněm nebezpečnými místům. Nebezpečnými shledává pak rozsudek místa ta vzhledem k tomu, že hrozilo sřícení, sesutí se oněch kolmých, svislých, místy i převislých stěn pískoviště, k jakému dne 3. listopadu 1925 také skutečně došlo. Ve zmateční stížností uvádí se ostatně ač ovšem v jiné spojitosti výslovně, že právě nad pískem byla vrstva hlíny, jejíž sesutí, kdyby se pod ní kopalo, musil předvídati každý člověk s obyčejnými duševními schopnostmi. Rozsudek zjišťuje, že ono lano bylo později — neznámo kým — odstraněno, že tabulky s výstražným nápisem »Podkopávati jest zakázáno« nebyly upevněny v pískovišti, nýbrž na boudě, poněkud vzdálené od pískoviště, a že byly určeny pouze pro dělníky podniku, tedy nikoli též pro cizí osoby, zejména odběratele, kteří dojížděli do pískoviště pro písek. Že obžalovaný A. o této skutečnosti věděl, v řízení v prvé stolici nepopíral a opaku netvrdí ani zmateční stížnost. Rozsudek zjišťuje však dále. že v osudné době nebylo v pískovišti vůbec ničeho, čím by ve skutek byly uvedeny bezpečnostní předpisy ministerského nařízení, zejména jeho § 19. Obžalovanému A-ovi ukládá rozsudek právem za povinnost postará ti se o to, by místo, kde se stěna sesula, a Rudolf G. byl jí usmrcen, bylo i v osudné době uzavřeno tak, by přístup třetím osobám byl znemožněn. Dovolávajíc se předpisu §u 55 min. nař. namítá zmateční stížnost rovněž neprávem, že výstražné tabulky jsou podle svého obsahu určeny zřejmě pouze pro dělníky, zaměstnané v podniku, tedy nikoli pro kupitele zboží, kteří prý nemají sami co vykopávati. Především nevztahujie se předpis §u 55 nař. na výstražné tabulky ve smyslu jeho §u 19. nýbrž podle svého doslovu pouze na krátký výtah, obsahující nejdůležitější ustanovení tohoto nařízení (mezi nimi arci i ustanovení §u 19) a nařízení, citovaných v jeho §u 22, který přibiti dlužno na několika vhodných a lehce přístupných místech závodu, již z tohoto ustanovení je však zřejmo, že také tento výtah je určen nejen pro dělníky závodu, nýbrž pro každého, kdo do podniku vkročí, na čemž ničeho nemění ani předpis poslední věty téhož §u, podle níž má každý dělník, jakmile vstoupí do práce, býti na tuto vyhlášku upozorněn. Právem odmítají tudíž rozsudkové důvody také obhajobu téhož obžalovaného, že svou povinnost splnil a se zároveň sprostil zodpovědnosti příkazem obžalovanému P-ovi, »by dával pozor (by nikdo na onom místě písek nekopal, nepodkopával).« Nehledíc k tornu, že mu rozsudek právem ukládá v téže spojitosti také povinnost, by na P-u dohlížel, zda jeho příkaz také skutečně vykonává, je v něm obžalovaný A. neméně správně v prvé řadě osobně a přímo činěn zodpovědným za ono další opomenutí, příčící se předpisu §u 19 ministerského nařízení, by nebezpečná místa pískoviště byla opatřena tak, by přístup k nim byl třetím cizím osobám znemožněn, by ona místa byla jednak uzavřena jednak opatřena na vhodných místech výstražnými tabulkami. Za tohoto stavu věci popírá zmateční stížnost neprávem příčinnou souvislost mezi odstraněním: lana a opomenutím, opatřiti pískoviště výstražnými tabulkami, na jedné straně a smrtí Rudolfa G-a na straně druhé, dovozujíc, že ke sřícení stěny došlo jen proto, že oba G-ové vykopali několik vozů písku ze spodu pod vrstvou hlíny, čímž prý řetěz příčinné souvislosti byl přerušen. Rozsudek, který zaujímá stanovisko, že by k smrti řečeného nebylo došlo mimo jiné tehdy, kdyby nebezpečné pískoviště bylo bývalo opatřeno (uzavřeno) tak, by přístup k němu. byl cizím osobám vůbec znemožněn, což učiniti bylo podle rozsudku v prvé řadě povinností obžalovaného A-a, pokládá onu příčinnou souvislost zejména i ohledně něho vším právem za prokázánu.

Citace:

č. 2756. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 345-348.