Čís. 2876.Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.). Zákon nevylučuje povolení podmíněného odsouzení cizím státním příslušníkům, třebaže snad zamýšlejí ve zkušební době odstěhovati se do ciziny.(Rozh. ze dne 25. srpna 1927, Zm I 461/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím krajského soudu v Táboře jako soudu odvolacího ze dne 19. března 1927, jímž byl obžalovanému odepřen podmíněný odklad výkonu trestu jemu rozsudkem okresního soudu ve Veselí n. L. ze dne 1. března 1927 uloženého, byl porušen zákon v ustanovení § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., rozhodnutí to se zrušuje a krajskému soudu v Táboře jako soudu odvolacímu se ukládá, by o podmíněném odkladu výkonu trestu znovu rozhodl, řídě se při tom právním názorem níže uvedeným. Důvody: Rozsudkem okresního soudu ve Veselí n. Luž. ze dne 1. března 1927 odsouzen byl obžalovaný pro přestupek podvodu podle §§ 197, 461 tr. zák. a § 9 zák. ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. a čl. 1. zák. z 21. prosince 1925, čís. 257 Sb. z. a n. do tuhého vězení na 14 dní a ku ztrátě volebního práva podmíněně na jeden rok. K odvolání veřejného obžalobce rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Táboře ze dne 19. března 1927 bylo uznáno, že se obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu nepovoluje, z důvodu, že jde o cizího příslušníka státního, který při hlavním přelíčení prohlásil, že, jak to poměry dovolí, vrátí se zase do Ruska, takže není tu záruky, že na obžalovaném, kdyby se neosvědčil, mohl by býti trest skutečně vykonán. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákon. Zda jsou po ruce podmínky pro přiznání podmíněného odsouzení, jest posuzovati jedině podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. V § 1 tohoto zákona jest vysloveno, že soud může odložiti výkon trestu (doby pokud se týče výše tam stanovené), má-li z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život, a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí; jest tedy vůdčím motivem soudu pro povolení podmíněného odkladu výkonu trestu přesvědčení soudu, že výkonu trestu nebude zapotřebí, poněvadž z podstatných důvodů lze očekávati, že odsouzený povede pořádný život. Z toho plyne jasně vztah k osobnosti vinníkově, z níž jediné, přihlížeje při tom ovšem k povaze trestného činu a ke vnějším okolnostem s činem souvisejícím, má soud čerpati důvody pro přesvědčení, že odsouzený i bez výkonu trestu povede pořádný život. Zda odsouzený povede pořádný život na území zdejšího státu či mimo jeho hranice, není rozhodným, a nelze ani v úmyslu odsouzeného, odebrali se před uplynutím zkušební doby do ciziny, shledávali okolnost, poukazující k tomu, že naděje na pořádný život odsouzeného se nesplní; nelze proto v úmyslu, odebrali se do ciziny, shledávali překážku povolení podmíněného odkladu výkonu trestu. Obava, že by v tom případě, kdyby se obviněný neosvědčil, trest na něm nemohl býti vykonán, nemůže býti důvodem pro odepření podmíněného odsouzení, to tím méně, poněvadž zákon o podmíněném odsouzení nestanoví, že podmíněný odklad výkonu trestu nelze povoliti cizím státním příslušníkům, ač u nich není záruky, že by se odchodem do ciziny (své vlasti) mohli vyhnouti případnému výkonu trestu. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež odpírá odsouzenému podmíněný odklad výkonu trestu jedině proto, že jest cizím státním příslušníkem a že není proto záruky, že na něm, kdyby se neosvědčil, bude moci býti trest vykonán, spočívá na mylném výkladu § 1 zák. o podm. odsouzení. Bylo proto vyhověti zmateční stížnosti podle § 33 tr. ř. a vzhledem k tomu, že odvolací soud se nevyslovil, zda jsou tu i ostatní podmínky pro povolení podmíněného odkladu výkonu trestu, takže nelze nejvyššímu jako zrušovacímu soudu rozhodnouti ihned ve věci samé, podle §§ 292 a 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.