Čís. 2690.
»Nebezpečným člověkem« ve smyslu §u 93 tr. zák. jest, kdo podniká protiprávní útok na tělesnou bezpečnost, svobodu nebo jmění jiné osoby.
Otázka, zda lze uvězněného pokládati za zločince nebo míti ho za člověka škodlivého nebo nebezpečného, není povahy objektivní, nýbrž jest ji posuzovati podle bezelstnosti pachatelovy.
I jinak oprávněné omezování osobní svobody jest trestno, když buď co do trvání nebo intensity vědomě překročuje nezbytné hranice, by dosaženo bylo účelu zadržení, nebo nebylo-li úmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti.
(Rozh. ze dne 8. března 1927, Zm II 510/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Olomouci ze dne 3. května 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí bezprávným omezováním osobní svobody člověka ve smyslu §u 93 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém jeho rozsahu ohledně všech tří obžalovaných jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Pojem nebezpečného člověka ve smyslu §u 93 tr. zák. sluší vykládati v souvislosti s ustanovením §u 2 g) tr. zák. v ten smysl, že nebezpečným jest ten, kdo podniká protiprávní útok na tělesnou bezpečnost, svobodu nebo jmění jiné osoby. Použije-li ten, proti němuž útok byl podniknut, vhodných obranných prostředků, by útok odvrátil, stává se jednání, zakládající jinak skutkové znaky zločinu omezování osobní svobody, beztrestným. Při tom není otázka, zda uvězněného lze pokládati za zločince nebo míti ho za člověka škodlivého nebo nebezpečného, povahy objektivní, naopak jest již podle doslovu druhého trestního případu, upraveného v §u 93 tr. zák., týkajícího se provinění »při zdánlivě odůvodněné příčině«, nade vši pochybnost jasno, že tuto náležitost jest zkoumati podle bezelstnosti osoby, dopouštějící se omezování osobní svobody jiného. Názor ten sdílí zjevně i nalézací soud, jenž sice zjišťuje po objektivní stránce, »že Josef Sch. nevzal sekeru proti obžalovanému Josefu V-ovi, nýbrž jen, by jí udeřil do dveří, by tím docílil, dostati se z bytu a že nevyhrožoval V-ovi slovy: »ich werde dich um einen Kopf kürzer machen«, v dalších svých úvahách však zřejmě naráží na subjektivní vědomí všech tří obžalovaných, pokud zdůrazňuje rozdíl ve stáří a v poměru sil, poukazuje ke skutečnosti, že še Sch. po prvém uvěznění v mlýnici vyprostil a utekl a před obžalovaným se
12* schoval, a takto dochází k závěru, že všichni tři obžalovaní museli viděti, že mají co činiti s člověkem starým, nijak nebezpečným, ne však se zločincem, nebo jinak nebezpečným člověkem.
Tento výrok napadá zmateční stížnost všech tří obžalovaných výtkou neúplnosti s hlediska §u 281 čís. 5 tr. ř., a nelze jí upříti oprávnění. Celý výstup odehrál se ve dvou údobích. Nejprve došlo k výstupu mezi obžalovaným Josefem V-em a Josefem Sch-em samotným, při němž podle tvrzení Josefa V-a (jež ovšem soud označuje jako nesprávné) Sch., zdvihnuv proti němu sekeru, pronesl ony vyhrůžky. Přivolav manželku, obžalovanou Annu V-ovou, a pacholka, obžalovaného Bedřicha G-e, kteří nebyli očitými svědky původní roztržky, odvedl pak Josef V. s G-em Sch-a do mlýnice, kde ho Josef V. za činné pomoci ostatních dvou obžalovaných svázal provazem, a by provaz mohl lépe utáhnouti, stoupl mu botou na pravou stranu prsou tak, že Sch. cítil bolesti v žebrách. V tomto jednání spatřuje patrně soud pojmové znaky, »škody« a »jinakého zla«, což zavdalo pak příčinu k vyměření trestu podle vyšší sazby §u 94 tr. zák., u všech tří obžalovaných. Josef Sch. se pak vyprostil a utekl z mlýnice; V-ová uvědomila o tom; ihned ostatní dva obžalované, načež tito (nikoli též V-ová) uchopili Sch-a, jenž se byl schoval (jak udává G.) v silničním příkopě, a odvedli ho do sklepa, kde ho uvěznili a podle rozsudkového zjištění asi dvě hodiny nechali. Při tomto druhém uvěznění patrně nebylo již Sch-ovi trpěti ještě škodu neb jinou nepříjemnost; rozsudek alespoň neobsahuje takového, na vyšší sazbu §u 94 tr. zák. poukazujícího zjištění. Vše to se stalo, jak Josef V. tvrdí, proto, poněvadž chtěl Sch-a pro jeho jednání předati četnictvu. Poukaz ke stáří uvězněného a k nepoměru sil oproti útočícím mohl by býti, pokud jde o prvý útok, postačitelným, by na tomto podkladě vyloučena byla bezelstnost obžalovaného Josefa V-a v příčině okolnosti, zda mohl důvodně pokládati Sch-a za člověka nebezpečného, a bylo by proto pokládati vývody stížnosti, pokud na tomto podkladě se snaží vyvozovati opačný závěr, za pouhé nepřípustné brojení proti volnému hodnocení průvodů a na nich založenému volnému přesvědčení nalézacího soudu. Leč stížnost poukazuje k další důležité skutečnosti, jež byla rozsudkem pominuta mlčením, že totiž Sch., když ho chtěli V. a G. odvésti do mlýna, hledal ve svých kapsách nůž, otevřel jej a bodal jím po V-ovi tak, že mu prořízl kabát a vestu; a že pak Sch. v mlýnici na dotaz V-ův po noži sice řekl, že nože nemá, že však mu otevřený nůž vypadl z pravého rukávu. Této skutečnosti, již nalézací soud nevzal v okruh svých úvah, nelze beze všeho upříti významu, vždyť není za všech okolností vyloučeno, že by byl soud, kdyby byl o této skutečnosti uvažoval, a kdyby byl zjistil, že se skutečně vše tak stalo, jak tvrdí obžalovaný V., po případě přece dospěl k jinému závěru ohledně subjektivního nazírání obžalovaného V-a o nebezpečnosti a škodlivosti Josefa Sch-a, vždyť by takové počínání člověka, třebas starého a poměrně slabšího, užívajícího zbraně (nože), způsobem tělesnou bezpečnost přímo ohrožujícím a v tomto násilném jednání tak houževnatě setrvávajícího, mohlo ospravedlniti subjektivní mínění obžalovaného Josefa V-a, že Sch. přes své stáří a slabší konstituci je nebez- pečným a škodlivým člověkem. Je tedy na snadě, že soud, pominuv tuto důležitou okolnost, neřešil otázku bezelstnosti obžalovaného V-a způsobem s hlediska §u 270 čís. 5 a 281 čís. 5 tr. ř. vyčerpávajícím a úplným.
A ještě choulostivěji má se věc se zjištěním nalézacího soudu, pokud vylučuje bezelstnost obžalovaných Bedřicha G-e a Anny V-ové, jež byli Josefem V-em teprve dodatečně přivoláni, stejně (co do prvého výstupu) pouze poukazem ke stáří a slabší konstituci Josefa Sch-a. Právem tu poukazuje stížnost k tomu, že tito obžalovaní vůbec nebyli očitými svědky původního výstupu u bytu Josefa Sch-a; že z vlastního postřehu vůbec nevěděli, jak se Sch. předem vůči V-ovi choval, a že tedy v prvé řadě při posuzování jejich bezelstnosti musí býti rozhodným to, co jim Josef V. o tomto předchozím jednání Sch-a byl sdělil. Majíc tu zjevně na mysli obsah četnického oznámení při hlavním přelíčení přečteného, poukazuje stížnost k tomu, že těmto obžalovaným V. sdělil, když přišli k bytu Sch-ovu, že mu tento vyhrožoval, že ho chtěl sekerou zabíti, by si dali pozor, že má nůž v ruce, k čemuž ještě dodala Anna V-ová, že manžel jí dal onu sekeru a Bedřich G. shodně s Annou V-ovou, že skutečně vypadl Sch-ovi otevřený nůž z rukávu. Bylo povinností soudu, by se podle §u 3 tr. ř. touto obhajobou obžalovaných zabýval, přesně se vyjádřil o tom, zda pokládá ji za věrohodnou, neboť pouze na takovémto podkladě lze bezpečně a zevrubně usuzovati, jakou představu si tito obžalovaní utvořili o předchozím chování se Josefa Sch-a vůči Josefu V-ovi, a nelze pak beze všeho odmítnouti možnost, že by byl soud, kdyby byl zkoumal věc na podkladě veškerých těchto rozhodných skutečností, po případě dospěl přes onu rozsudkem zdůrazněnou (i těmto obžalovaným známou) okolnost o poměru sil a rozdílu stáří k jinému závěru ohledně bezelstnosti těchto dvou obžalovaných vzhledem na obsah sdělení, obžalovaným Josefem V-em jim učiněného. Tyto veškeré rozhodné formální vady, týkající se rozsudkového výroku co do prvé události, jak ohledně Josefa V-a, tak i ohledně ostatních dvou obžalovaných, mají pak důležitý význam i pro další odsuzující výrok ve příčině uvěznění Josefa Sch-a ve sklepě po jeho uniknutí z mlýnice. Tu přichází jako další důvod, vylučující podle názoru nalézacího soudu bezelstnost co do škodlivosti a nebezpečnosti uvězněného, v úvahu okolnost, že Sch-a našli schovaného v příkopě. Tu především nelze přehlédnouti, že soud tuto skutečnost vlastně zjišťuje pouze ve směru objektivním, neuvažuje však — ačkoli se tak podle zásad v úvodu tohoto nálezu zdůrazňovaných mělo státi s ohledem na důležitost subjektivního pojímání jednotlivých úkonů Josefa Sch-a obžalovanými ve příčině jejich bezelstnosti — o tom, jaký význam onomu schování se Sch-ovu přičítali obžalovaní, vždyť je mohli pojímati ve smyslu asi rozsudkem míněném, ovšem nevyřknutém, že člověk, jenž se schová v příkopě, tak činí ze strachu před svými útočníky, a že takového starého, bázlivého člověka nelze pokládati za nebezpečného a škodlivého; není však též vyloučen závěr, že si stěžovatelé vykládali toto počínání si zcela jinak, třeba jako pokus onoho člověka, jenž si (aspoň podle jejich subjektivního nazírání) již před tím počínal tak násilně a nebezpečně, a ohro- žoval Josefa V-a sekyrou a nožem, vysvoboditi se z původního uvěznění za tím účelem, by ve svém násilném jednání pokračoval i nadále a jim znemožnil, oznámiti věc četnictvu.
Nevyjádřil-li se rozsudek ani v tom ani v onom směru přesně a zřetelně, dlužno jej i po této stránce označiti jako neúplný a nejasný. Nelze tu dále ani pominouti, že v rozsudku není vlastně vůbec zřetelně uvedeno, v čem spatřuje soud spolučinnost obžalované Anny V-ové na onom druhém uvěznění ve sklepě; rozsudek se omezuje na kusé zjištění, že tato obžalovaná sdělila svému manželu a G-ovi, že se Sch. vysvobodil a utekl; zdali a pokud však pouhým tímto sdělením nebo snad i jiným nezjištěným způsobem úmyslně přispěla k tomu, by znova byl uvězněn, z rozsudku seznati nelze. Stejně nebude bezvýznamným, by byla úmyslná spolučinnost ohledně toho kterého obžalovaného jak při prvém, tak při druhém uvěznění přesně zjištěna, ježto vyšší trestní sazba §u 94 tr. zák. podle rozsudkových důvodů přichází v úvahu zřejmě pouze ohledně prvuvedené činnosti. Nelze posléze nechati nepovšimnutou další výtku stížnosti, týkající se okolnosti, že po onom druhém uvěznění Josef V. skutečně učinil trestní oznámení četnictvu. V rozsudku se prostě uvádí, že ono uvěznění ve sklepě trvalo asi dvě hodiny, a že chtěl Josef V. Sch-a pro jeho jednání předati četnictvu a tam jeti na kole; kdy však k četnictvu zajel nebo zašel, zdali se tak stalo bez zbytečného průtahu, jak daleká jest cesta k četnictvu a zpět do mlýna, a zdali pak Sch. bez odkladu byl ze sklepa propuštěn, vše to z rozsudku nevysvítá. A přece měla i těmto okolnostem býti věnována soudem náležitá péče, a to nikoli snad pouze s hlediska stížností ve prospěch obžalovaných uplatňovaného, nýbrž i z toho důvodu, poněvadž podle §u 93 tr. zák. nastává v případech, kde zadržení bylo ať již objektivně ať subjektivně-oprávněno, povinnost, ohlásiti je neprodleně řádné vrchnosti; zákon totiž ohrožuje trestem i jinak oprávněné omezování osobní svobody, když buď co do trvání anebo, což tu dlužno stejně zdůrazniti, co do intensity vědomě překročovalo nezbytné hranice, by dosaženo bylo účelu zadržení, nebo nebylo-li úmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti. I kdyby tedy soud dospěl k přesvědčení, že obžalovaní zadrželi Sch-a v dobré víře, že jest člověkem nebezpečným nebo škodlivým, bude mu dále uvažovati o tom, zdali způsob, jakým bylo se Sch-em nakládáno, nepřesahoval míry omezování osobní svobody, za daných okolností přípustné a to jak co do intensity, tak i co do trvání onoho omezování. Aniž proto je třeba zabývati se dalšími zmateční stížností uplatňovanými námitkami, bylo již pro ony vady stížnosti vyhověti, napadený rozsudek v celém jeho rozsahu za podmínek §u 5 novely k tr. ř. jako zmatečný zrušiti, a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.