Čís. 21 dis.

Proti usnesení kárné rady advokátní komory, jímž bylo odmítnuto zavésti kárné řízení pro přečin proti cti a vážnosti stavu, nepřísluší třetím osobám právo stížnosti (§ 53 kárn. stat.).
(Rozh. ze dne 16. února 1927, Ds I 13/26.) Nejvyšší soud odmítl v kárné věci proti Dru Bertholdu T-ovi, advokátu v P., stížnost Dra S-a, advokáta ve V., do usnesení kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 11. října 1926, jímž bylo vysloveno, že není důvodů ke kárnému stihání Dr. Bertholda T-a.
Odůvodnění:
Dr. Siegfried K. stěžuje si proti usnesení kárné rady, jímž bylo vysloveno, že není důvodů ke kárnému stihání Dra Bertholda T-a, protože proti příkazu kolegiality a advokátních mravů s obejitím Dr. K-a jako zástupce Otona K-a jednal přímo se zmocněncem K-ovým Emilem H-em a že Dr. K-a v dopise ze dne 16. října 1919 urazil. Než jeho stížnost bylo odmítnouti. Podle § 53 kárn. stat. mohou si sice do usnesení kárné rady, odmítajícího zavedení kárného řízení, kromě zástupce komory a vrchního státního zástupce stěžovati též osoby třetí, ale jen, byly-li kárným přečinem v nějakém svém právu zkráceny. Takové zkrácení může nastati u přečinů proti povinnostem povolání, nikoli u přečinů proti cti a vážnosti stavu. Co se těchto týče, přísluší je stíhati kárné radě pokud se týče zástupci komory (§ 23 a 29 kárn. stat.), neboť jsou orgány povolanými hájiti čest a vážnost stavu, a zakročovati proti jejich porušení. Třetí osoby, pokud mají na stihání poklesku proti cti a vážnosti advokátního stavu zájem, mohou skutečnosti čest a vážnost ohrožující advokátní komoře nebo kárné radě sice oznámiti, avšak nárok na kárné zakročení pro prohřešení se proti cti a vážnosti stavu jim nepřísluší. Proto, neshledá-li kárná rada důvodu ku stihání pro poklesek proti cti a vážnosti stavu, musí, spokojí-li se s tím zástupce komory, při tom zůstati. Že tomu tak, vyplývá též z § 47 kárn. stat., podle něhož nepřísluší odvolání z nálezu kárné rady, jímž byl obviněný z obžaloby pro přečin porušení cti a vážnosti stavu sproštěn, ani vrchnímu státnímu zástupci ani třetím osobám, nýbrž jedině a výhradně zástupci komory. Ony udánlivé činy Dra Bertholda T-a mohou přijíti s kárného hlediska v úvahu pouze jako poklesky proti cti a vážnosti stavu. Stěžovatel shledává sice v nich též činy proti povinnostem povolání, v tom však mu přisvědčiti nelze. Hledíc ke shora uvedenému, nemá Dr. Siegfried K. oprávnění ke stížnosti do odmítavého usnesení kárné rady a jeho stížnost bylo odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 21 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 984-985.