Čís. 2761.

Pojem lstivého uvedení v omyl (§ 197 tr. zák.) nepředpokládá klam takového rázu, že nemůže býti rozpoznán jako klam ani použitím všech prostředků vůbec možných; stačí, že nemůže býti rozpoznán jako klam použitím prostředků, které jsou klamané osobě v době klamu po ruce.
Skutková podstata zločinu podvodů podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. vyžaduje zlý úmysl, způsobiti škodu, které v době lstivého uvedení v omyl ještě tu nebylo, nýbrž měla nastati teprve dodatečně; předpokládá, že jednání se zlým úmyslem předsevzaté je povšechně způsobilé zamýšlenou škodu přivoditi; je-li to nemožno, nejde o podvod.
Podvod přihlášením a uznáním pohledávky, k jejímuž zaplacení byly věřiteli dány jiné věci než peníze ve vyrovnacím řízení; pokud tu z ujednání (odhlasování) určité vyrovnací kvóty nemůže nastati ona škoda, je-li stav jmění dlužníkova takový, že aktiva nestačí k zaplacení větší kvóty.
(Rozh. ze dne 3. května 1927, Zm II 465/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 1. října 1926, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Vývodům stížnosti, napadajícím důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. výrok nalézacího soudu o zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. nelze přisvědčiti, pokud popírají zákonný znak lstivého uvedení v omyl. Touto částí jich není uplatňovaný zmatek dolíčen po zákonu, tedy není dolíčen vůbec. Stížnost předpokládá, že zboží 27. května 1921 P-skému družstvu zaslané bylo dáno do komise; tento předpoklad příčí se skutkovému zjištění rozsudku. Předpokládá dále, že H. nevěděl o tom, že pohledávka P-ského družstva je zařaděna do dluhů B-ského družstva s celou původní částkou, pokud se týče, že jest vůbec uvedena v seznamu jmění, který byl přílohou návrhu na vyrovnací řízení; rozsudek však takového zjištění neobsahuje, naopak je z rozhodovacích důvodů nade vší pochybnost zřejmo, že nalézací soud předpokládal, že H. věděl o tom, že pohledávka P-ského družstva je v seznamu pasiv uvedena celým penízem. Posléze předpokládá stížnost, že vyrovnací správce P. věděl již v době vyrovnávacího roku o tom, že komisní zboží je zasláno do P.; pro tuto dobu však rozsudek vědomost P-y o zásilce zboží do P. nezjišťuje. Na vývody, které připojuje stížnost k těmto svémocným skutkovým předpokladům, netřeba odpověděti. Než ani se zbytkem příslušných vývodů nelze souhlasiti. Nezáleží na tom, že věřitelé mohli se — jakým způsobem, stížnost arciť neuvádí — přesvědčiti, zda pohledávka P-ským družstvem přihlášená jest — rozuměj celým přihlášeným penízem — po právu či nic. Pojem lstivého uvedení v omyl nepředpokládá klam takového rázu, že nemůže bytí rozpoznán jako klam ani použitím všech prostředků vůbec možných. Stačí, že nemůže býti rozpoznán jako klam použitím prostředků, které jsou klamané osobě v době klamu po ruce. A tu nelze pochybovati o tom, že takových prostředků věřitelé v době vyrovnacího roku neměli, nehledíc k tomu, že neměli příčiny pochybovati o správnosti přihlášky, když proti ní nečinili námitek přítomní zástupci dlužníka. Nezáleželo by ani na tom, že vyrovnací správce věděl, že pohledávka je částečně zaplacena, nebo že mohl skutečnost tu lehce z obchodních knih zjistili, nehledíc k tomu, že rozsudek neklade obžalovaným za vinu i oklamání vyrovnacího správce, nýbrž jen oklamání věřitelů, činila by okolnost, že ani vyrovnací správce vědomě neuplatňoval své pochybnosti po případě svou znalost pravé podstaty (výše dotyčné pohledávky), sice po případě vyrovnávacího správce spoluzodpovědným za přispění k oklamání věřitelů, nezprostila by však obžalované zodpovědnosti za to, co sami za účelem klamu předsevzali. Nezáleží dále na tom, že pouhé ohlášení a uznání pohledávky ve vyrovnacím řízení nedává exekučního titulu a neznamená, že dotyčný věřitel musí dostati povšechně ujednanou kvótu z celé této pohledávky. S hlediska zákonného znaku lstivého uvedení v omyl je rozhodným jen, že přihlášením a uznáním pohledávky neexistující vůbec nebo neexistující v udané výši může býti, pokud se týče jest v ostatních věřitelích vyvolána mylná představa, že pohledávka jest v celém rozsahu přihlášky (uznání) právem, a že věřitelé mohou býti po případě jsou mylnou představou tou vedeni k jednání neb opomenutí, k němuž by se bez tohoto omylu, tedy bez klamu, spočívajícího v přihlášce a jejím uznání, nerozhodli. Klamné povahy nepozbývá přihlášení (uznání) pohledávky, k jejímuž zapravení byly věřiteli dány jiné věci než peníze, v celém původním rozsahu ani tím, že nebyla určena cena, již má věřitel věci na místě placení daní na svou pohledávku započísti. Neurčitost ceny té má za následek jedině neurčitost částky, kterou jest pohledávka po právu, nemění však ničeho na skutečnosti samé, že pohledávka není po právu celým penízem, kterým byla přihlášena a, uznána. Pravdivým a klamu prostým bylo by přihlášení (uznání) pohledávky v takovém případě jen, kdyby bylo současně sděleno, že byly na místě placení dány věci, jichž cena však dosud nebyla nebo nemohla býti z těch neb oněch důvodů určena, a že v důsledku toho nelze ještě tvrditi, ve kterém rozsahu jest pohledávka po právu. Proto nelze shledati právní omyl v tom, že nalézací soud měl za to, že předstírání, přesněji přihlášení a uznání pohledávky při vyrovnávacím roku ve větší výši, než skutečné, — totiž pohledávky v celé původní výši bez ohledu a bez poukazu na to, že za účelem jejího při nejmenším částečného uspokojení bylo dáno zboží na místo placení — bylo způsobilým uvésti věřitele, přesněji ostatní věřitele, v omyl, a že omyl ten přijetím vyrovnání, případně odhlasováním vyrovnání, přesněji řečeno před těmito úkony, skutečně nastal.
Avšak stížnost uplatňuje dále, že není pochyby o tom, že vyrovnání nebylo by ani, kdyby pohledávka P-ského družstva nebyla bývala přihlášena, skončilo jinak než ujednáním 30% kvóty, že tato kvóta byla daleko větší, než B-ské družstvo podle stavu svého jmění mohlo zaplatiti a že by ani při vyřazení pohledávky P-ského družstva se nedostalo věřitelům ani 30% jejich pohledávek. Uplatňování těchto skutkových okolností, jež nejsou v napadeném rozsudku zjištěny, poukazuje stížnost zřetelně k námitce, že se v rozsudku zákonné známce škody, pokud se týče zákonným pojmům poškozovacího směru lstivého uvedení v omyl a tímto směrem útoku podmíněného poškozovacího úmyslu nedostalo skutkového opodstatnění, které by vyhovovalo správnému výkladu zákona, protože nalézací soud ponechal stranou poměr jmění dlužníkova k jeho dluhům, ač poměr ten jest rozhodným pro posouzení, zda utrpěli věřitelé újmu na svých právech a zda mohli zejména utrpěti škodu na jmění tím, že se uvolili v 30% kvótu. S námitkou tou je stížnost v právu. Rozhodovací důvody výslovují, že škoda — podle souvislosti jest jí nalézacím soudem i tu míněna škoda přivoděná skutkem podřaděným pod pojem podvodu — nastala již tím, že činovníci B-ského družstva znemožnili placení kvóty z valné části tím, že odeslali 11. května 1921 zemiskému úřadu v B. zboží v ceně 201956 Kč 70 h a 27. května 1921 zboží v ceně kolem 200000 Kč P-skému družstvu, nehledě ani ke zboží Š-ovu v ceně prý 80000 Kč. Avšak je zřejmé, že zmenšení aktiv těmito zásilkami u jmění B-ského družstva na úkor jeho věřitelů nastavší není, ježto se stalo před skutkem jako podvod souzeným, následkem (účinkem) tohoto skutku, a že ho proto nemůže býti použito k opodstatnění znaku škody po případě poškozovacího směru a poškozovacího úmyslu při zločinu podvodu, nehledíc ani k tomu, že tímto zločinem byl uznán vinným i stěžovatel V., který na řečených zásilkách vůbec, a stěžovatel U., který na zásilce Š-ově nebyl súčastněn. Před oním výrokem, zřejmě pochybeným, vyslovují rozhodovací důvody, že zločin podvodu byl dokonán již přijetím vyrovnání, případně jeho odhlasováním a že jest lhostejnou okolnost, zda škoda skutečně nastala nebo zda následkem toho, že B-ské družstvo ani povolené kvóty nezaplatilo, celé vyrovnání bylo pro ostatní věřitelé bez praktického významu. Z této části rozhodovacích důvodů lze přes řečený mylný výrok usouditi, že se nalézací soud řídil správným názorem, že pro skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ů 197, 200, 203 tr. zák. stačí, že se však také vyžaduje zlý úmysl způsobiti škodu, které v době uskutečňování tohoto úmyslu, t. j. v době lstivého uvedení v omyl ještě tu nebylo, nýbrž měla teprve dodatečně nastati. Přičítání zlého úmyslu způsobiti škodu, však podle všeobecných zásad trestního práva, došedších výrazu zejména v § 8 tr. zák. stanovením předpokladu jednání vedoucího ke skutečnému vykonání trestného činu, t. j. způsobení zla zákonem zapovězeného, předpokládá, že jednání se zlým úmyslem předsevzaté je povšechně způsobilé přivoditi zamýšlené zlo (zamýšlenou škodu). Kde jest naprosto nemožno, by zamýšlená škoda vzešla z jednání, byť za účelem tím zlomyslně předsevzatého, nedostává se ani abstraktně způsobilého předmětu zlého úmyslu a úmysl ten se netrestce, ježto trestní zákon stíhá jen poškození a ohrožení právních statků, která tu skutečně jsou. I zločin podvodu předpokládá tedy, že z jednání třetí osoby, z něhož měla podle zlého úmyslu pachatelova nastati škoda jí neb osobě jiné, a k němuž přiměl osobu tu za účelem této škody lstivým klamen, může podle povšechné povahy jeho zamýšlená škoda nastati. Jednáním tím byl nalézacímu soudu, třebaže to v rozsudku přesně vysloveno není, souhlas věřitelů po případě potřebné k tomu jich většiny s 30% kvotou, neboli závazný pro všechny věřitele projev, že se vzdávají 70% nominální hodnoty svých pohledávek a spokojí se s tím, že jim ku zapravení celých pohledávek bude zaplaceno 30%. Pro posouzení, zda bylo toto jednání pro ostatní věřitele škodlivým, jest lhostejno, že podle něho mohlo činiti nárok na zaplacení 30% celé přihlášené pohledávky i družstvo P-ské, přesněji řečeno, že i toto družstvo muselo se při případném pozdějším uplatňování své pohledávky omeziti na 30% přihlášeného peníze, a nelze proto rovnati výši zamýšlené škody 30% oné části této pohledávky, které po právu nebylo. Přes tuto možnost byli by ostatní věřitelé zkráceni jen v případě, že nezapočítání pohledávky nebo části pohledávky P-ského družstva po právu nepozůstávající do stavu dluhů umožnilo větší než 30%ní kvotu. Byl-li stav jmění dlužníka v době vyrovnacího roku takový, že aktiva nestačila k zaplacení větší než 30%ní kvóty na všechny pohledávky po právu pozůstávající, nemohla z ujednání 30%ní kvóty ostatním věřitelům (mimo P-ské družstvo) z odhlasování této kvóty nastati škoda, protože větší úhrada ani jinak (nucenou realisací majetku dlužníkova) jimi docílena býti nemohla. Za tohoto předpokladu bylo by jednání klamem přivoděné naprosto nezpůsobilé, způsobiti škodu, k jejímuž způsobení úmysl obžalovaných podle rozsudečného zjištění směřoval, a úmysl ten by jim pak nemohl býti přičítán. Naznačených právně závažných hledisek nalézací soud nedbal a nezabýval se stavem jmění družstva B-ského v době vyrovnávacího roku, omeziv se na stručnou reprodukci bilance družstvem k návrhu na vyrovnací řízení připojené, ačkoliv poměr aktiv a pasiv v ní uvedených ve spojení s okolností, že nemohlo býti zjištěno, že pohledávka P-ského družstva vůbec po právu nepozůstávala, přímo nutila k úvahám, zda stačilo v době vyrovnacího roku jmění dlužníka na zaplacení 30% kvóty. Důsledkem toho není v rozsudku zjištěno, kolik činily v době vyrovnacího roku pravé dluhy a aktiva dlužníka, kolik se dalo při řádném zpeněžení podle obchodnických zásad v oné době předpokládati jako výtěžek ze jmění dlužníkova a fond ku zaplacení dluhů, a která kvóta by podle poměrů v době vyrovnacího roku tu jsoucích byla vypadla na dluhy, pokud byly po právu. Uznal-li nalézací soud stěžovatele H-a, V-a a U-a vinnými zločinem podvodu, nezjistiv skutečností, které by opodstatnily povšechnou způsobilost klamu přivodili zamýšlenou při něm škodu a tím i přičítatelnost úmyslu způsobiti škodu, spočívá výrok ten na nesprávném použití zákona i sluší jej z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. zrušiti, aniž třeba zabývali se ostatními, obzvláště formálními vývody stížnosti k této části rozsudku se vztahujícími. Důsledkem zrušení části výroku o vině jest zrušiti též výrok o trestech obžalovaných, jichž se ono opatření týče, a výroky s tím související. Zrušení stalo se podle §u 5 zákona čís. 3 ř. zák. z roku 1878 ihned v zasedání neveřejném, ježto podle toho, co shora uvedeno, nedostává se ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech všech skutkových zjištění, jichž jest pro rozhodnutí ve věci samé třeba, takže se nelze obejiti bez nového hlavního přelíčení a dlužno vrátiti věc nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.
Nalézacímu soudu se připomíná toto: Zjistí-li se za správného výkladu zákona úmysl obžalovaných, způsobiti části věřitelů škodu nebo při nejmenším zkrátili jejich uspokojení, bude mu o skutku uvažovali předně s hlediska pokusu zločinu §u 205 a) tr. zák. a spoluviny na tomto pokusu. Neshledá-li tuto kvalifikaci dánu a zamýšlí-li za předpokladu řečeného zjištění podřaditi skutek pod ustanovení §§ů 197, 200, 203 tr. zák., bude mu rozvésti zákonnou známku uvedení v omyl ve skutkové okolnosti s ní se srovnávající i po stránce té, zda se zástupci P-ského družstva súčastnili hlasování o vyrovnání, zda měl jejich hlas vliv na výsledek tohoto hlasování a jaký a zda bylo přihlášení a uznání pohledávky P-ského družstva (po případě i uvedení této pohledávky v seznamu dluhů jako příloze návrhu na vyrovnací řízení) důvodem po případě jedním z důvodů, z nichž byl vyrovnací návrh věřiteli přijat. Nebude-li shora řečený úmysl zjištěn, bude nalézacímu, soudu uvažovati O skutku s hlediska §u 486 b) tr. zák. a spoluviny na přečinu tam stanoveném.

Citace:

č. 2761. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 356-361.