Čís. 2856.

Pro skutkovou podstatu zločinu podvodu (§ 197 tr. zák.) není třeba zvláštní slovy projevené lstivosti, stačí oklamání důvěry v životě obvyklé, jež se může státi i zamlčením skutečností, jímž byly u poškozeného vyvolány mylné představy, zavdávající pak příčiny k takovému jednání, jimž mohl někdo trpěti škodu na svém majetku.
Spadá sem, uzavřel-li kdo služební smlouvu s pojišťovnou, zamlčev, že jest vázán ještě smluvně pracovati pro jiný ústav stejného druhu; jde-li o akvisitéra na provisi, předpokládá se úmysl pro ony ústavy vůbec nepracovati, nebo pracovati měrou tak nepatrnou, že by poskytnuté zálohy nebyly kryty provisemi, by bylo lze mluviti o jednání úmyslném, nesoucím se k poškozování ústavů v příčině oněch záloh.
(Rozh. ze dne 3. srpna 1927, Zm I 457/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Plzni ze dne 23. května 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu ve smyslu §§ 197, 200, 203 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil do prvé stolice, by ji znova projednala a rozhodla.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze ovšem přisvědčiti, pokud nepokládá činnost obžalovaného za způsobilou, by naplnila pojem lstivého jednání. Nalézací soud stojí na správném, i judikaturou schváleném právním stanovisku, že netřeba zvláštní, najmě i slovy projevené lstivosti, že stačí i oklamání důvěry v životě obvyklé, jež se může státi i toliko zamlčením jistých skutečností, jímž u poškozené osoby vyvolány byly mylné představy, zavdávající příčinu k takovému jejímu jednání, jímž mohl někdo trpěti škodu na svém majetku. S tohoto hlediska odpovídá pojmu lstivosti počínání si obžalovaného, pokud, uzavřev s pojišťovnou »P.« dne 15. května 1926 a dne 25. května 1926 se »S-skou pojišťovnou« smlouvu služební, zamlčel, že jest ještě smluvně vázán pracovati pro jiný ústav stejného druhu, věda, že by nároku na zaměstnání jakož i obzvláště na vyplácení záloh nedosáhl, kdyby tento pravý stav činitelům oněch pojišťoven byl sdělil. Právě v tomto případě mohl stěžovatel podle zvyklostí obchodního života počítati s tím, že činitelé pojišťoven, do jichž služeb se přihlásil, důvěřují v jeho poctivost, ježto ze spisů nevychází na jevo a ani stížnost netvrdí, že by v, takovýchto případech bylo snad obchodním zvykem před přijetím provisorního zástupce do služeb zahájiti zvláštní pátrání o tom, zda snad není ještě ve službách jiné pojišťovny, a nelze proto podřadění tohoto jednání pod pojem lstivosti ve smyslu § 197 tr. zák. vytknouti právní mylnost. Než zmateční stížnost poukazuje dále k tomu, že obžalovaný nebyl do služeb obou pojišťoven přijat za úředníka na pevný plat, nýbrž za akvisitéra na provisi, a že částky pojišťovacími ústavy mu poskytnuté byly toliko zálohami, které měly býti pro visemi odpracovány, a že tu tedy jde o poměr čistě soukromoprávní, a vytýká takto zjevným poukazem rozsudku mylný výklad po případě naprostý nedostatek důvodů ve příčině otázky, zda obžalovaný též jednal v úmyslu, oněm pojišťovnám způsobiti škodu na jejich majetku. Námitce té nelze upříti oprávnění. Důležitým znakem skutkové podstaty zločinu podvodu jest totiž kromě lstivosti shora již vytčené též úmysl pachatelův, přivoditi škodu zmíněného rázu a tu skutečně soud pochybil, neuvědomiv si náležitě právní význam oněch záloh, stěžovatelem ovšem lstivě vylákaných a, pokud neobsahuje rozsudek odůvodnění právě ve příčině druhé důležité zákonné náležitosti, zda pachatel předsevzal lstivý skutek v úmyslu poškozovacím. Nelze přehlížeti, že v souzeném případě nešlo snad o přijetí úředníka do služeb pojišťoven na pevný plat, nezávislý na počtu obchodů jím sprostředkovaných, v kterémžto případě zajisté by mohlo jíti již o úmyslné poškozování, pokud zaměstnanec nevěnoval celou svou pracovní sílu bezvýhradně toliko ústavu, poskytujícímu mu pevný plat bez ohledu na výsledky jeho činnosti.
Ve případě, o nějž tu jde, nebyl však stěžovateli vyplacen pevný plat, nýbrž poskytnuty mu toliko zálohy, jež měly býti odpracovány a vyúčtovány podle výše provisi, příslušejících stěžovateli proti pojišťovnám podle obchodů jím sprostředkovaných. Aby tu bylo lze mluviti o jednání úmyslném, nesoucím se k poškozování ústavů právě ve příčině oněch záloh lstivě vylákaných, muselo by a to k okamžiku uzavření dotyčných služebních smluv býti zjištěno, že stěžovatel neměl vážného úmyslu, pro dotyčné ústavy vůbec pracovati, nebo, že měl v úmyslu pracovali toliko měrou tak nepatrnou, že by jistá část, v souzeném případě 2000 Kč převyšující část poskytnutých záloh nebyla provisemi kryta. Tento úmysl stěžovatelův soud nezjišťuje; nevysvítá to z obratu důvodů rozsudečných, že »byl již předem odhodlán smlouvy neplniti«; ani z další věty, že »stěžovatel vyvíjeje pro jednu pojišťovnu činnost akvisitérskou poškozoval druhou«, neboť toto zjištění nese se vždy pouze k otázce lstivosti pozastaveného jednání, nevystihujíc jádro věci, příčinnou spojitost mezi tímto lstivým jednáním a dalším skutkovým znakem zločinu tu v úvahu přicházejícím, totiž úmyslem stěžovatelovým pojišťovnám způsobiti i hmotnou škodu právě ve příčině záloh, jemu poskytnutých. Nelzeť tu ponechali mimo úvahu možnost, že čilý akvisitér, byť i pracoval protismluvně, ba lstivě, pro dva různé ústavy, při horlivé činnosti mohl by získali tolik pojištění, že by jeho příslušnými protipohledávkami na pro visích byly kryty zálohy jemu vyplacené. Počítal-li a mohl-li též důvodně počítati obžalovaný s takovým výsledkem své činnosti, a byla-li takováto činnost jím při uzavření oněch služebních smluv také vážně zamýšlena, pak by ovšem nebylo lze v jeho třebas i lstivém jednání při přijetí do služeb řečených ústavů spatřovati jednání spadající pod trestní sankci § 197 tr. zák. Ježto napadený rozsudek v této příčině zjištění neobsahuje, ba o této otázce vůbec neuvažoval, bylo jej, ježto spočívá na podkladě právně nedostatečném, tedy mylném zrušiti jako zmatečný a za podmínek §u 5 novely k trestnímu řádu uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2856. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 561-563.