Čís. 2922.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Podněcovati k násilné změně statků chráněných v § 1 a tím k úkladům o republiku (§ 15 čís. 3 zákona) lze nejen přímo, nýbrž i zakrytě, doporučováním výhodnosti, potřeby a oprávněnosti násilné změny ústavy ve směrech v § 1 uvedených.
Zodpovědný redaktor jest s hlediska čl. III. zák. čís. 142/68 (§ 42 zák. na ochr. rep.) povinen učiniti vhodná opatření, která jsou s to bezpečně zabrániti, by do tisku nebyl pojat článek, jehož obsahu nezná a jehož neschválil; jak dalece má tato povinnost jíti, řídí se okolnostmi případu.
Peněžitý trest podle druhé věty třetího odstavce § 42 zák. na ochr. rep. jest uložiti, bylo-li v závadném článku podněcováno ke zločinům zvláště nebezpečným.
(Rozh. ze dne 8. října 1927, Zm II 256/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 18. března 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem a přestupkem zanedbání povinné péče podle čl. III. zák. ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. v doslovu §u 42 zákona na ochranu republiky, vyhověl však v zasedání neveřejném odvolání státního zastupitelství z toho, že nebyla obžalovanému uložena peněžitá pokuta, a uložil mu podle druhé věty třetího odstávce § 42 zákona na ochranu republiky peněžitý trest 200 Kč, v případě nedobytnosti další čtyři dny tuhého vězení.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř. Po stránce formální (čís. 5 § 281 tr. ř.) vytýká rozsudku, 1. že jest nejasným, poněvadž prý nevyslovuje zřetelně, ve kterých větách závadného článku shledává skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Z oné části důvodů, v níž rozsudek praví, že již z nadpisu článku (který prý ani nebyl žalován) vyplývá, že pisatel vyzývá dělnictvo k zostřenému boji proti vládě atd., zdálo by se prý, že vidí skutkovou podstatu zločinu v druhé části závadného článku, kdežto z dalšího odůvodněni rozsudku prý zase vysvítá, že spatřuje zločin v části prvé. Než tato výtka jest lichá, ježto rozsudek praví zcela zřetelně, že pachatel vyzývá (v prvé části závadného článku) přímo k násilným činům majícím za účel nejen boj proti clům, kongrui a dočasné vládě, nýbrž i k násilnému smetení demokraticko-republikánské formy státu, kterou pisatel označuje jako »stavbu vybudovanou mezinárodní buržoasií Československa«, kdežto teprve v dalším obsahu článku shledává veřejné všeobecné podněcování k zločinům individuelně neurčitým (§§ 81, 68, 73, 153 atd.). K výtce zmateční stížnosti budiž zdůrazněno, že předmětem obžaloby byl celý článek i s nadpisem, jak patrno ze žalobní věty i její důvodů (článek pod nadpisem .... jehož obsah, zejména v místech a t. d.), b) že rozsudek odůvodňuje vadně, neúplně a neudržitelně výrok, že pisatel článku podněcoval k násilné změně demokraticko-republikánské formy státní. Z obratu, jehož článek použil, »stavba, vybudovaná mezinárodní buržoasií«, lze prý naopak souditi, že pisateli nešlo o násilnou změnu ústavy republiky Československé, která byla vybudována českým národem a nikoliv mezinárodní buržoasií Československa, nýbrž že se jednalo jen o boj proti agrárním clům, kongrui a nové vládě republiky Československé. Než ani tato výtka neobstojí, ježto soud odůvodňuje své přesvědčení, že pisatel článku podněcuje k násilné změně republikánsko-demokratické formy státní, logicky správnou úvahou, že pisatel článku označuje právě tuto formu obratem »stavba vybudovaná mezinárodní buržoasií Československa«, maje na mysli ústavu, spočívající na zásadě soukromého vlastnictví, jež je společné všem státům s ústavou buď monarchistickou nebo republikánsko-demokratickou, což právě podle přesvědčení soudu naznačuje pisatel slovy »mezinárodní buržoasie«. Proti libovolnému výkladu stěžovatelovu mluví sám doslov článku, v němž se proti stavbě (ústavě) jako protiklad uvádějí její pilíře (vláda Černého), z čehož plyne, že obratem »stavba« nemohl pisatel míniti dočasnou vládu (srov. »protestní dělnické akce ... jež musí býti svedeny v jediný ohromný celek, v jediný ohromný proud, jenž jako rozpoutané přírodní živly nejenom zalomcuje onou stavbou, která byla vybudována mezinárodní buržoasií čs. k většímu ještě zotročení a vyhladovění všeho pracujícího lidu, nýbrž jenž smete tuto stavbu i její pilíře — vládu Černého«). Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel: 1. že nelze mluviti o skutkové podstatě zločinu podle § 15 čís. 3 (a tudíž ani o přečinu podle § 42 zák. na ochr. rep.), není-li závadný článek namířen přímo proti ústavě republiky, t. j. nenabádá-li pisatel přímo k její násilné změně. Proto by prý mohla prvá část závadného článku zakládati pouze skutkovou podstatu přečinu podle § 15 čís. 2 (čís. 10 § 281 tr. ř.), avšak v tom směru prý nebylo prokázáno, že pisatel vůbec podněcoval k násilnostem, spíše prý se mu jednalo o parlamentární boj. První námitka jest mylná, druhá nevychází ze skutkových předpokladů rozsudku. Podněcovati k násilné změně statků chráněných v § 1 a tím k úkladům o republiku lze nejen přímo, nýbrž i zakrytě, na př. doporučováním výhodnosti, potřeby a oprávněnosti násilné změny ústavy ve směrech, v § 1 uvedených. Ostatně tu jde o přímý útok, i když výzva k násilnému odstranění, »smetení« republikánsko-demokratické formy státní mluví obrazně o »stavbě vybudované mezinárodní buržoasií,« nikoliv o ústavě Československé republiky, kterou má svým obratem na mysli. Poněvadž soud zjistil formálně bezvadně, že pisatel článku v prvé části podněcoval k násilné změně ústavy čs. státu, pokud jde o jeho demokraticko-republikánskou formu, uznal správně, že tato část naplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. K libovolnému tvrzení zmateční stížnosti, že šlo o pouhou výzvu k boji parlamentárnímu, nelze přihlížeti, poněvadž není vzata z obsahu rozsudku (§ 258, 288 tr. ř.). Pokud jde o druhou část článku, vytýká zmateční stížnost, že rozsudek řádně neodůvodnil, proč shledává v této části podněcování k násilnostem naplňujícím skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 2 zák. na ochr. rep. Nestačí prý pouhý poukaz na zprávu policejního ředitelství v Praze, že tam došlo při komunistických táborech k násilnostem, kdyžtě pisatel poukazoval také na tábor na Kladně, který prý měl klidný průběh, a není prokázáno, že věděl o tom, že došlo v Praze k násilnostem. Než výtka jest bezpodstatná. Soud odůvodňuje své zjištění, že obžalovaný všeobecně podněcoval ke zločinu podle § 81, 68, 73, 153 tr. zák. jednak poukazem na doslov článku, jehož mluva jest tak jasná, že nepřipouští pochybností, dále na to, že pisatel dává svým čtenářům za vzor ty akce, jež již byly provedeny — vyzývaje je právě ještě k ostřejším prostředkům —- a z nichž akce pražská skončila násilnostmi ve svrchu uvedených směrech. Jest tu tedy formální odůvodnění stěžovatelem postrádané a to logicky správné. Co proti němu zmateční stížnost uvádí, jest v podstatě jen brojením proti náležitě odůvodněnému přesvědčení soudu ve směru skutkovém.
K vyvrácení konečné námitky stěžovatelovy, že nelze ho odsouditi pro přečin pokud se týče přestupek podle § 42 zák. na ochr. rep., dokud není dokázáno, že by byl v případě, kdyby byl článek četl, viděl v něm něco závadného, pokud se týče že nelze mluviti o zanedbání povinné péče v případech, jako je souzený, v němž prý by žádný zodpovědný redaktor nenašel nic závadného ani při nejbedlivějším prozkoumání, pří čemž zejména poukazuje na to, že není vůbec prokázáno, že v den, kdy článek vyšel, věděl, že tábor lidu v Praze neskončil klidně — stačí uvésti, že zmateční stížnost vykládá pojem povinné péče zcela mylně. Zákon ukládá v čl. III. zák. čís. 142/68 redaktoru povinnost, bdíti nad tím, by obsah tiskopisu jím redigovaného byl s hlediska trestního práva nezávadným, tudíž by nebyl do tiskopisu pojat článek s obsahem trestným, Této povinnosti může zodpovědný redaktor dostáti jen tenkráte, učiní-li vhodná opatření, která jsou s to bezpečně zabrániti, by do tiskopisu nebyl pojat článek, jehož obsahu nezná a jehož neschválil; jak dalece má tato péče jíti, bude se říditi okolnostmi případu. Tuto povinnou péči obžalovaný zanedbal právě již tím, že se o obsah článku vůbec nestaral, ježto jej sám nečetl a také neučinil jiných opatření, která by zabránila uveřejnění. Jakmile článek vůbec nečetl, nemůže vůbec nastati otázka, zda by byl zamezil jeho uveřejnění, kdyby ho byl četl, stačí, že obsah článku naplňuje skutkovou podstatu zločinu (přečinu), a že obžalovaný vzhledem k tomuto článku zanedbal povinnou péči ve smyslu právě uvedeném. Náleželo tudíž bezdůvodnou zmateční stížnost zavrhnouti.
Odvolání státního zastupitelství, jež vytýká, že měla býti obžalovanému uložena i peněžitá pokuta, dlužno přisvědčiti. Poněvadž podle druhé věty třetího odstavce § 42 zák. na ochr. rep. se soud všeobecně zmocňuje, by podle tohoto zákonného ustanovení uznal vedle trestu na svobodě také na trest peněžitý, a v souzeném případě bylo podněcováno v závadném článku ke zločinům zvláště nebezpečným (ke zločinu úkladů o republiku a ke zločinům veřejného násilí podle § 81 tr. zák., pozdvižení a vzbouření podle §§ 86 a 73 tr. zák., jakož i ke zločinu těžkého poškození na těle podle § 152 tr. zák.), vyžaduje použití § 42 zák. na ochr. rep., by uznáno byla také na trest peněžitý, by tak účinnost trestu byla zaslouženě zvýšena. Bylo proto vyhověno odvolání státního zastupitelství.

Citace:

č. 2922. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 722-725.