Čís. 2924.

Užívání úvěru je »nepřiměřeným« ve smyslu § 486 čís. 1 tr. zák. nejen, neodpovídá-li jeho výše rozsahu a stavu podniku, nýbrž i tehdy, nejsou-li vypůjčené částky v náležitém poměru k hospodářské síle dlužníkově, takže příhody, s nimiž nutno počítati každému řádnému hospodáři, mohou přivoditi jeho neschopnost platiti; »odvážnými« jsou obchody, při nichž nutno s větší pravděpodobností než u jiných obchodů počítati s možností ztráty, k jichž podniknutí je tudíž zapotřebí kapitálu, jímž může býti případná ztráta nahrazena. (Rozh. ze dne 10. října 1927, Zm II 65/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomoucí ze dne 5. října 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 d), 203 tr. zák., přečinem úpadku z nedbalosti podle § 486 čís. 1 a 2 tr. zák. a přečinem podle § 1 zák. o maření exekuce, mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudkový výrok, jímž bylo uznáno na vinu stěžovatelovu ve směru přečinu úpadku z nedbalosti podle § 486 čís. 1 tr. zák., napadá zmateční stížnost s hlediska důvodu zmatku čís. 5 § 281 tr. ř. námitkou, že prý nalézací soud vychází z mylného předpokladu, že stěžovatel byl v době, kdy započal stavbu kina, pasivním, ačkoli prý bylo zjištěno, že koupil objekt asi za 250000 Kč, v kteréžto výši měl tehdy také jmění, a byl mimo to majitelem kinematografické koncese, představující prý rovněž velmi značnou hodnotu. Námitka oděná v roušku výtky »nesouhlasu se spisy« není zřejmě provedena po zákonu, jest však i věcně bezpodstatnou, zejména též, pokud jí zmateční stížnost v zápětí uplatňuje znovu, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Skutkovou podstatu přečinu podle § 486 čís. 1 tr. zák. spatřuje rozsudek v tom, že stěžovatel v roce 1922 a počátkem roku 1923 jako dlužník více věřitelů přivodil si neschopnost platiti, tím, že jednak užíval nepřiměřeně úvěru, jednak podnikl odvážný obchod, který byl s jeho majetkovými poměry v nápadném nepoměru. Tímto odvážným obchodem rozumí rozsudek stavbu nové budovy pro kino, na niž ofertu vypsal stěžovatel podle rozsudkového zjištění v květnu 1922 a ohledně níž ujednal se stavitelem Rudolfem V-em stavební smlouvu dne 10. května téhož roku. Užívání úvěru je nepřiměřeným ve smyslu § 486 čís. 1 tr. zák. nejen, neodpovídá-li jeho výše rozsahu a stavu podniku, nýbrž i tehdy, nejsou-li vypůjčené částky v náležitém poměru k hospodářské síle dlužníkově, takže příhody, s nimiž nutno počítati každému řádnému hospodáři, mohou přivoditi jeho neschopnost platiti (rozh. čís. 1851 a 2469 sb. n. s.). Odvážnými obchody rozuměti jest ty, při nichž nutno s větší pravděpodobností než u jiných obchodů počítati s možností ztráty, k jichž podniknutí je tudíž zapotřebí kapitálu, jímž může býti případná ztráta nahražena (rozh. čís. 2023 sb. n. s.). S hlediska těchto právních zásad dlužno rozsudkový výrok, napadený zmateční stížností, pokládati v obojím směru za plně opodstatněný skutečnostmi, zjištěnými rozsudkem ve příčině finančního stavu stěžovatelova v rozhodné době, zejména rozsudkovým zjištěním, podle něhož si stěžovatel byl tehdy svého neblahého finančního stavu také vědom. Zjišťujeť rozsudek dále, že v době té, t. j. od 4. února do 4. července 1922 bylo proti stěžovateli vedeno celkem neméně než 23 exekucí pro pohledávky celkem přes 140000 Kč (podle přesného součtu číslic uvedených v rozsudku vlastně 181246 Kč 51 h). Za tohoto stavu věci právem nezměnila na přesvědčení nalézacího soudu, podle něhož jednak užívání úvěru stěžovatelem nebylo v náležitém poměru k jeho hospodářské síle, jednak i stavba nové budovy pro kino byla v nápadném rozporu s jeho majetkovými poměry, ničeho skutečnost, rozsudkem výslovně zjištěná, že stěžovatel v době, kdy (podle rozsudkového zjištění dne 14. prosince 1921) koupil za 230000 Kč starý dům čís. 4 na Ú., měl majetku asi 250000 Kč, při čemž však rozsudek zdůrazňuje zároveň případně, že koupí tohoto domu se stěžovatel úplně vyčerpal. Z rozsudkových zjištění vychází dále na jevo, že stavba nového kina byla provedena na místě řečeného domu, jehož přední část byla k tomu cíli zbourána, nádvorní budova pak přestavěna (adaptována) a že onou stavební smlouvou zadal stěžovatel staviteli V-ovi za 400000 Kč pouze stavbu samu (práce zednické, nádenické, železobetonové, kamenické a tesařské), kdežto materiál a ostatní práce zavázal se dodati sám, takže podle konečného zjištění rozsudkového stála stavba kina se všemi pracemi a onou adaptací 665295 Kč 72 h. Rozsudek zjišťuje, že na účet V-ův složil stěžovatel sám do 31. prosince 1922 hotově pouze 26400 Kč, kdežto další částka 238043 Kč 16 h byla (zřejmě jako úvěr) povolena záložnou a že ke dni 31. prosince 1926, správně 1922 zbyl (nezapravený) zůstatek 414257 Kč 94 h. Takto zjištěný stav věcí ve spojení s vlastním doznáním, stěžovatelovým, v rozsudkových důvodech rovněž zaznamenaným, podle něhož se řečenou stavbou úplně zničil, opravňoval nalézací soud k závěru, že stavba ta byla pro stěžovatele přímo katastrofou, což stěžovatel podle neméně důvodného přesvědčení nalézacího soudu již předem předvídati mohl vzhledem k tomu, že si podle rozsudkového zjištění byl v rozhodné době svého neblahého a neutěšeného, ba zoufalého a beznadějného finančního stavu také již vědom. Že z kinematografické licence měl stěžovatel značný příjem a že roční obrat z ní činil snad až 300000 Kč, rozsudek sice připouští, zjišťuje však zároveň, že výtěžek licence vynakládal stěžovatel patrně — dokonce na úkor jiných věřitelů — na stavbu nového kina, kterou podnikl naprosto bez majetkových prostředků.

Citace:

č. 2924. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 726-728.