Čís. 2848.

V házení kamením, které sloužilo pouze za prostředek k uskutečnění vydírání (§ 98 b) tr. zák.), nelze spatřovati konkurující přestupek podle §§ 8, 411 tr. zák.
(Rozh. ze dne 14. července 1927, Zm II 96/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 98 b) tr. zák. a přestupkem podle §§ 8, 411 tr. zák., pokud napadla výrok odsuzující pro zločin veřejného násilí podle §u 98 b) tr. zák. Naproti tomu jí vyhověl, pokud napadla výrok odsuzující pro přestupek podle §§ 8, 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku tom, jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a odsoudil obžalovaného pro zločin veřejného násilí podle §u 98 b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčeným k určitému trestu. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Zmateční stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Nelze jí upříti oprávnění, pokud uplatňuje, že obžalovaný neměl. býti odsouzen pro přestupek podle §§ 8, 411 tr. zák., poněvadž tento trestný čin je již obsažen ve zločinu podle §u 98 b) tr. zák., jímž byl obžalovaný současně uznán vinným. Nalézací soud zjišťuje po skutkové stránce, že obžalovaný, přistižen byv manžely K-ovými při trhání hrušek na jejich zahradě, odběhl ke hromádce štěrku, ležící u plotu jeho zahrádky, nasbíral tam kameny, vrátil se na K-ovu louku a ze vzdálenosti asi 25 kroků jal se házeti kameny po K-ových, kteří z obavy, by nebyli zasáhnuti, ustoupili do svého dvora; že se tam obžalovaný za nimi přiblížil, ustavičně po nich házel kameny a pohrozil Františku K-ovi slovy; »Když hned neodejdeš, tak ti vypustím střeva«; že K., obávaje se, aby obžalovaný mu skutečně nějak neublížil, upustil od jeho dalšího pronásledování. Dále zjišťuje soud, že vůle manželů K-ových směřovala k tomu, by pronásledováním obžalovaného zaplašili, že však od tohoto rozhodnutí musili upustiti pod tlakem násilného počínání si a zejména pod dojmem pohrůžky vůči Frant. K-ovi pronesené. Posléze praví se v rozsudku, že zejména v uvážení, zjištěných okolností, jež pohrůžku doprovázely a jimiž podle úmyslu obžalovaného měla býti stupňována intensita nátlaku na vůli K-ovu, nabyl soud přesvědčení, že obžalovaný zamýšlel svým jednáním, jež vyvrcholilo v pohrůžce, vynutili na K-ovi, by upustil od jeho stihání. Z oněch zjištění vychází, že jednání obžalovaného vzešlo z téhož podnětu a rozhodnutí, spadalo časově i místně v jedno a tvořilo jediný a souvislý celek. Zjištěními rozsudkovými, že podle úmyslu obžalovaného měla býti okolnostmi pohrůžku doprovázevšími (házením kamením) stupňována intensita nátlaku na vůli napadeného K-a a že obžalovaný zamýšlel svým jednáním, jež vyvrcholilo v pohrůžce, vynutili upuštění od svého stíhání, — je na jisto postaveno, že obžalovaný celým svým jednáním sledoval jeden a týž cíl, by totiž na manželích Ko-vých vynutil, by upustili od jeho stihání, a že jako prostředku k dosažení tohoto cíle užil jednak slovní pohrůžky, jednak házení kamením. Poněvadž podle celého stavu věci a podle zjištění rozsudku záležela hlavní trestná činnost v donucování manželů K-ových k jistému rozhodnutí vůle, není přípustno, by vedlejší činnost, která byla pouhým prostředkem k dosažení zamýšleného výsledku, byla kvalifikována jako samostatný čin trestný. Nelze proto v souzeném případě v házení kamením, které sloužilo pouze za prostředek k uskutečnění dále jdoucího úmyslu, to jest k vydírání, spatřovati konkurující přestupek podle §§ 8, 411 tr. zák. V probraném směru je proto zmateční stížnost důvodná.

Citace:

č. 2848. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 544-545.