Čís. 2871.Věc je »svěřenou« ve smyslu § 183 tr. zák., byla-li někomu odevzdána nebo ponechána se závazkem, by s ní naložil jen ve smyslu oprávněného; svěření nevyžaduje, by věc byla předána do disposiční moci pachatelovy hmotně, nýbrž může se tak státi i nepřímo. Zákon nečiní při zpronevěře rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými. Symbolická tradice podle § 427 obč. zák. je uskutečněna označením dřeva (v metrech) jménem kupujícího. (Rozh. ze dne 19. srpna 1927, Zm II 23/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 8. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák. a přestupkem podvodu podle § 461 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů: Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. zmateční stížnost předně popírá, že si obžalovaný přivlastnil věc jemu svěřenou. Prodal prý 6 m3 dříví Maxu R-ovi jako zaměstnanec Bruno K-a, tudíž jako jeho zmocněnec. Dříví nebylo prý R-ovi při uzavření koupě odevzdáno a zůstalo proto v držbě a vlastnictví K-ově. R. měl prý na základě kupní smlouvy pouze nárok na předání koupeného dříví proti K-ovi jako vlastníku a prodateli dříví. Tím, že obžalovaný napsal na jedno dřevo jméno »R,«, nenabyl R. ještě vlastnictví koupeného dřeva; schází prý odevzdání věci, jehož je k nabytí vlastnictví zapotřebí a jež se může při movitých věcech státi podle § 426 obč. zák. hmotným odevzdáním věci z ruky do ruky nebo podle § 427 obč. zák. znameními; toto odevzdání je prý však přípustno pouze při věcech, které svou povahou nepřipouštějí odevzdání hmotného. Stížnost jest bezdůvodná. Platné nabytí práva vlastnického symbolickou tradicí podle § 427 obč. zák. předpokládá: 1. předmět, u něhož by tento způsob odevzdání byl přípustným, 2. úkon, jímž odevzdání jest naznačeno. Co do předmětu jde tu o 6 m3 dřeva, tedy zajisté o věc, jež odevzdání z ruky do ruky nepřipouští a je tudíž způsobilým předmětem odevzdání symbolického. Je-li zjištěno, že obžalovaný dřevo R-ovi prodané označil jeho jménem, bylo toto dřevo též »opatřeno znakem, z něhož každý mohl zřejmě poznati, že věc byla R-ovi přenechána«. Tím bylo učiněno zadost požadavkům symbolické tradice podle § 427 obč. zák. a R. nabyl ku zakoupenému dřevu práva vlastnického. Nepochybil proto nalézací soud uznav, že dříví bylo obžalovanému R-em svěřeno, zvláště, když věc je považovati podle zákona za svěřenu, byla-li někomu odevzdána nebo ponechána se závazkem, by s ní naložil jen ve smyslu oprávněného a když svěření nevyžaduje, by věc byla předána do disposiční moci vinníkovy hmotně, nýbrž může se tak státi i nepřímo. Ani námitka, že o zpronevěře nemůže býti řeči také proto, poněvadž dříví je věcí zastupitelnou a že obžalovaný mohl R-ovi místo prodaného dříví předati jiné dříví téhož druhu, jehož bylo dosti v zásobě, kdyby zaměstnavatel obžalovaného nebyl počátkem května 1926 zastavil prodej dříví, nemůže obstáti. Nečinit zákon při zpronevěře rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými, a mohl by proto obžalovaný býti sproštěn zodpovědnosti jen tehdy, kdyby byl R-ovi s jeho souhlasem vydal dříví třeba jiné než koupené, avšak téže jakosti, nebo kdyby mu byl vrátil kupní cenu. Obžalovaný se však nezachoval ani tak ani onak, naopak s prodanými dřívím naložil svémocně jako vlastník, prodav je, aniž měl po ruce stejně hodnotnou náhradu, a peníze od R-a přijaté si ponechal a jich pro sebe použil. Namítá-li stížnost, že si obžalovaný nebyl ani toho vědom, že, prodávaje dále dříví, R-ovi již prodané, dopouští se bezprávného jednání, brojí tím jen nepřípustně proti volnému uvažování průvodů a založenému na něm přesvědčení soudu (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Neboť nalézací soud se o dotyčné obhajobě obžalovaného v rozsudku výslovně zmiňuje, neuznává ji však hledě k výpovědi svědka Maxe R-a správnou, naopak má za to, že obžalovaný jednal vědomě protiprávně. Za uvedeného stavu věci a zejména vzhledem k tomu, že nalézací soud vzal za prokázaný zlý úmysl obžalovaného, nemůže býti řeči o pouhém poměru soukromoprávním. V každém směru bezdůvodnou zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.