Čís. 2894.

Posmívání se památce Mistra Jana Husí jakožto zřízení (obyčeji) církve československé (§ 303 tr. zák.).
Otázka, zda pachatel jednal u vědomí, že se posmívá zřízení církve (subjektivní skutková podstata přečinu § 303 tr. zák., jest ryze skutkovou; neznalost pachatelova o tom, že v předmětu jím napadeném jde o zřízení (obyčej) té které církve, jest omylem skutkovým (§ 2 e) tr. zák.).
(Rozh. ze dne 10. září 1927, Zm II 149/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 9. března 1927, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin urážky církve podle § 303 tr. zák.
Důvody:
Ve výroku, proneseném podle rozsudkového zjištění obžalovaným: »Já nemám housery rád, já nerad vidím husy na dvoře, ne tak je slavit«, shledal sice nalézací soud objektivní skutkovou podstatu přečinu podle § 303 tr. zák., zlehčování a posmívání se památce Mistra Jana Husi jakožto zařízení pokud se týče obyčeji církve československé, nedospěl však ku přesvědčení o vině obžalovaného ve směru subjektivním, že totiž pronesl závadný výrok ve zlém úmyslu a s vědomím, že se jím chce posmívati zařízení neb obyčeji oné církve. K přesvědčení o tomto vědomí obžalovaného nedospěl nalézací soud podle rozsudkových důvodů proto, že není vůbec prokázáno a ani zejména obžalovaný nedoznává, že mu bylo známo, že uctívání památky Mistra Jana Husí jest zařízením neb obyčejem církve československé. Jde tu o zjišťování okolnosti povahy ryze skutkové, jejíž neznalost přichází v úvahu nikoli jako neznalost zákona neb omyl právní ve smyslu § 3 tr. zák., nýbrž má význam jako omyl skutkový, vylučující podle § 2 písm. e) tr. zák. přičítatelnost skutku jako činu trestného. Na odůvodněnou onoho rozsudkového závěru uvádí se v rozhodovacích důvodech jednak, že v obci, v níž obžalovaný žije, je asi 14 příslušníků církve československé, že je tedy za tak malého jich počtu myslitelno, že se obžalovaný, jenž náleží k církvi římsko-katolické, nedozvěděl nic bližšího o učení, obyčejích a zařízeních církve československé, jednak že církev československá je církví velmi mladou, státem teprve před necelými pěti lety (správně: vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 15. září 1920, čís. 542 sb. z. a n.) uznanou, že její učení, obyčeje a zařízení nejsou dosud tak všeobecně známa jako učení, obyčeje a zařízení jiných, starších církví a že, poněvadž nemá dosud přesně vypracované dogmatiky a četných obyčejů a zařízení svých ani nedekretalisovala, není ani dobře možno, by obecenstvo, pokud k ní samo právě nepřísluší, se dozvědělo o těchto věcech. Zmateční stížnost není v právu, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatku čís. 5 § 281 tr. ř., upírá těmto úvahám logickou souvislost s rozsudkovým závěrem, týkajícím se nedostatku přesvědčení nalézacího soudu o subjektivním zavinění obžalovaného. Tato souvislost je zřejmá a zcela nepochybná, zmateční stížnost pak neuplatňuje důvodu zmatku čís. 5 § 281 tr. ř. po zákonu, nýbrž brojí proti onomu jeho závěru způsobem podle § 258 tr. ř. nepřípustným, dovozujíc, že i onen nepatrný počet příslušníků církve československé plně postačil, by se v obci o věci navzájem diskutovalo a by se byl takto o ní dověděl i obžalovaný, a poukazujíc na to, že »svátek Mistra Husi byl i státem dekretalisován«. V § 2 zákona ze dne 3. dubna 1925, čís. 65 sb. z. a n. je den 6. července uveden pouze mezi památnými dny republiky Československé, není tu tedy spojitosti s řešením otázky, zda bylo nebo musilo obžalovanému býti známo, že jde zároveň o svátek jako obyčej nebo zařízení určité církve. Postrádá tudíž oprávnění jak námitka zmateční stížnosti, že pro napadený jí závěr nebyly v rozsudku uvedeny vůbec žádné důvody, tak i výtka neúplnosti, spatřované jí v tom, že se rozhodovací důvody nezabývají výslovně údajem obžalovaného, podle něhož zbytek (ostatek) osudného dne (6. července 1926) potom (t. j. po práci s novou pumpou) »světil«, neboť tato jeho slova bylo lze pojímati též jako údaj, že slavil řečený den jako památný den státní, a zmateční stížnost míní neprávem, že údaj ten poukazuje na vědomost obžalovaného, že uctívání Mistra Husi náleží ke statkům, chráněným § 303 tr. zák. Jsou-li však podle řečeného uvedeny v rozsudku dostatečné a logicky přiléhavé důvody pro závěr, jejž napadá zmateční stížnost, nesejde na tom, že, jak arci stížnost právem namítá, nic, co by mohlo míti význam pro řešení otázky úmyslu, pokud se týče onoho vědomí obžalovaného, neplyne z další okolnosti, zdůrazňované v tom směru rozsudkem, že totiž ničím nebylo vyvráceno zodpovídání se obžalovaného, pokud popíral, že by byl věděl, že Rudolf N. (k němuž pronesl závadný výrok), je vyznaní československého. Za všech okolností je však zcela nepochybno, že také tu jde výhradně o úvahu rázu skutkového a zmateční stížnost je zřejmě na omylu, má-li za to, že jí došel výrazu právní názor, podle něhož by se k subjektivní skutkové podstatě přečinu podle § 303 tr. zák. vyžadovala vědomost pachatelova o náboženském vyznání osoby, před níž závadný výrok pronáší, a který označuje ovšem, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., právem za nesprávný. Údaje rozhodovacích důvodů, podle nichž obžalovaný nedoznává, že by mu bylo známo, že uctívání památky Mistra Jana Husi jest zařízením neb obyčejem církve československé, napadá posléze zmateční stížnost, rovněž neprávem, výtkou jeho rozporu se spisy, neboť obžalovaný při žádném ze svých opětovných výslechů (podle protokolů, sepsaných o jeho zodpovídání se) oné skutečnosti nedoznal. Namítá-li však zmateční stížnost dále, že soud neměl se obejíti bez zodpovídání se obžalovaného v naznačeném směru, že totiž obžalovaný měl v tom bodě býti vyslechnut, nevytýká neúplnosti rozsudku, nýbrž neúplnost řízení, bylo pak věcí zástupce veřejné obžaloby, by se byl při hlavním přelíčení přičinil o odstranění oné mezery v řízení buď přímo, dotazem na obžalovaného, nebo vhodným návrhem. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Čís. 2894.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 641-643.