Čís. 2932.

Výraz »skutečné násilné vztažení ruky« nemíní se v § 81 tr. zák. doslovně, nýbrž jest jím na rozdíl od násilí, pozůstávajícího v pouhé vyhrůžce, rozuměti každé násilí, směřující proti osobě vrchnostenského orgánu, má-li jím podle úmyslu pachatelova býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání; není třeba, by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž stáčí každý útok na tělo vrchnostenské osoby, třebaže se minul cílem a se nezdařil; i nezdařený násilný útok na vrchnostenskou osobu není pouhým činem vedoucím ke skutečnému vykonání odporu, nýbrž již samým zprotivením se skutečným násilným vztažením ruky a proto činem dokonaným.
Jde o násilné vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák., rozběhl-li se pachatel proti vrchnostenské osobě, by ji nárazem svého rychle se pohybujícího těla k zemi strhl a znemožnil tak její úřední výkon.
(Rozh. ze dne 15. října 1927, Zm I 469/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v české Lípě ze dne 20. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
S hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá stížnost, že skutková podstata zločinu podle § 81 tr. zák. není proto dána, poněvadž prý schází nejpodstatnější znak tohoto zločinu, totiž skutečné násilné vztažení ruky se strany obžalovaného a o nějaké vyhrůžce nemůže býti vůbec řeči. Rozsudek sám prý zjišťuje, že se obžalovaný kontrolora Jana T-a vůbec nedotkl, ba k němu se ani nepřiblížil, tudíž se ho dotknouti a nějakého násilí proti němu ani použíti nemohl. A právě tím, že zákon nepoužívá jen výrazu »násilí«, nýbrž mluví o skutečném násilí, dává prý zřejmě na jevo, že pouhá obava, že by mohlo býti použito násilí, nestačí ke skutkové podstatě zločinu podle § 81 tr. zák., zvláště když v souzeném případě nebyl vůbec žádný útok podniknut. Stížnost je bezdůvodná. Po skutkové stránce dlužno především zdůrazniti, že se skutkové poukazy stížnosti nekryjí zcela se zjištěními rozsudkovými, při nichž při dovolávání se hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. dlužno trvati. Tak neodpovídá zjištěním rozsudku, že se obžalovaný finančnímu kontroloru T-ovi vůbec nepřiblížil, tudíž se ho nemohl vůbec dotknouti a proti němu skutečného násilí použíti. Naopak nalézací soud zjišťuje závazně jak pro zrušovací soud, tak i pro zmateční stížnost (§ 288 čís. 3 tr. ř.), že obžalovaný, zpozorovav, že podloudnice jsou v nebezpečí, že budou finančníky dopadeny, pádil náhle ve zřejmém úmyslu, aby oněm ženám útěk přes hranice umožnil a pašované zboží zachránil, šikmo na kontrolora T-a, by na něho narazil a ho k zemi strhl a že jen následkem toho, že byl svědkem holí odražen, se ho nedotkl. Podle toho přiblížil se obžalovaný k úřednímu orgánu a byla tu stížností postrádaná možnost a právem shledal nalézací soud již ve zjištěném jednání obžalovaného skutkovou podstatu zločinu podle § 81 tr. zák. Zrušovací soud vyslovil již opětovně, že výraz »skutečné násilné vztažení ruky« nemíní se doslovně, nýbrž že jím na rozdíl od násilí, pozůstávajícího v pouhé pohrůžce, dlužno rozuměti každé násilí, směřující proti osobě vrchnostenského orgánu, má-li jím podle úmyslu pachatelova býti zmařeno nebo vynuceno úřední jednání, a že není třeba, by se násilí za všech okolností dotklo vrchnostenské osoby, nýbrž že stačí každý útok na tělo vrchnostenské osoby, třebaže se minul cílem a se nezdařil; že proto i nezdařený násilný útok na vrchnostenskou osobu není pouhým činem vedoucím ke skutečnému vykonání odporu, nýbrž již samým zprotivením se skutečným násilným vztažením ruky a proto činem dokonaným (sb. n. s. čís. 885, 1767, hlavně 2653). V souzeném případě sluší skutečné násilné vztažení ruky, jemuž odpovídá každý čin, předsevzatý s vynaložením tělesné síly a značící odpor, směřující přímo nebo nepřímo proti osobě, chráněné ustanovením § 68 tr. zák., spatřovati v tom, že se obžalovaný rozběhl proti vrchnostenské osobě, by ji nárazem svého rychle se pohybujícího těla k zemi strhl a znemožnil tak její úřední výkon. Na toto rozběhnutí se, provedené v onom úmyslu, sluší pohlížeti jako na útok a zprotivení se, podniknuté s vynaložením tělesné síly a směřující proti vrchnostenské osobě, která byla jednáním obžalovaného postavena před volbu, buď odpor s vynaložením fysické sily odkliditi neb od výkonu služby upustiti. Vzhledem k tomu, co uvedeno, padá obrana stížnosti, že skutečné násilné vztažení ruky ve smyslu § 81 tr. zák. je soudem shledáváno v pouhé obavě úředního orgánu, že by mohlo bytí vykonáno násilí. Poněvadž nalézací soud zjišťuje a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodňuje, že obžalovaný jednal i ve zlém úmyslu podle § 81 tr. zák. vyhovuje odsuzující výrok zákonu. Za tohoto stavu věci nemůže býti řeči o pouhém přestupku podle § 314 tr. zák. a nemá proto dovolávání se důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř. věcného ani zákonného podkladu. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2932. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 746-748.