Čís. 2716.

Soud jest povinen dáti porotcům eventuální otázku (§ 320 tr. ř.), byly-li tvrzeny skutečnosti, podle nichž by čin obžalovanému za vinu kladený (předpokládajíc jejich pravdivost) spadal pod jiný zákon trestní, který není přísnější než zákon v obžalobě uvedený; oním tvrzením však není pouhý poukaz na možnost takové skutečnosti, nýbrž se předpokládá aspoň poukaz na to, že skutečnost se stala.
Právo soudu dáti eventuální otázku tímto předpokladem vázáno není; k tomu stačí, že byla výsledky hlavního přelíčení napovězena možnost jinakého právního hodnocení skutku, než z jakého vychází obžaloba a k ní se přimykající hlavní otázka.
Jen porušení oné zákonné povinnosti, nikoliv též nepoužití tohoto práva soudu dáti eventuální otázku, zakládá zmatek čís. 6 § 344 tr. ř.
Zločin násilného smilstva podle § 127 tr. zák. a zločin zprznění podle § 128 tr. zák. liší se nejen různým obsahem pohlavního zneužití, nýbrž i různým obsahem úmyslu pachatelova; objektivní a subjektivní skutková podstata oněch zločinů.
K dokonání zločinu podle druhého případu §u 127 tr. zák. se nevyžaduje, by došlo k pohlavnímu spojení.
(Rozh. ze dne 28. března 1927, Zm I 614/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Mostě ze dne 23. září 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilného smilstva podle §u 127 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatečnosti podle čís. 6 §u 344 tr. ř. dovozujíc, že porotní dvůr soudní porušil předpis § 320 tr. ř., odmítnuv dáti porotcům eventuální otázku na zločin zprznění podle §u 128 tr. zák., kterou navrhl obhájce při hlavním přelíčení. Zmateční stížnost má za to, že v zodpovídání se obžalovaného při hlavním přelíčení (»vyndal jsem si svůj pohlavní úd a strčil jsem jej H-ové mezi nohy, ale nevím, zda jsem se dostal do pochvy«) jest prý obsaženo i další tvrzení, že tělesně zneužil H-ové, děvčete, jemuž nebylo ještě 14 let, jiným způsobem než jest uvedeno v §u 127 tr. zák. a že toto tvrzení — po případě, kdyby ho ani nebylo, již pouhý poukaz na možnost takového jiného zneužití, výsledky řízení přímo nevyloučenou — zavazovala porotní dvůr soudní, by dal porotcům eventuální otázku na zločin podle §u 128 tr. zák., jakmile byl dotyčný návrh učiněn. Polemisujíc s odůvodněním mezitimního usnesení porotního dvora soudního dovozuje zmateční stížnost, že obžalovaný svou obhajobou při hlavním přelíčení, že výstřední chování H-ové ho uvedlo do takového rozčilení, že si nebyl vědom, co dělá, — prý tvrdil, že jeho úmysl všeobecně směřoval k ukojení smyslných chtíčů, nikoliv výhradně k podniknutí soulože, tedy úmysl, který podle názoru zmateční stížnosti stačí k subjektivní skutkové podstatě nejen podle §u 128 tr. zák., nýbrž i § 127 tr. zák. Ostatně prý nepřichází dále v úvahu, jaký úmysl obžalovaný pří činu měl, jakmile tvrdil, že se úderní nedotkl pochvy děvčete, čímž je podle názoru zmateční stížnosti dostatečně napovězena skutková podstata méně trestného zločinu podle §u 128 tr. zák. Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Podle jasného doslovu § 320 tr. ř. jest soud povinen, dáti porotcům příslušné otázky (eventuální) jen tenkráte, byly-li trvrzeny skutečnosti, podle nichž by čin obžalovanému za vinu kladený — předpokládajíc jejich pravdivost — spadal pod jiný zákon trestní, který není přísnější než zákon ve spise obzalovacím uvedený. Tvrzením však není pouhý poukaz na možnost takové skutečnosti. Předpokládá se naopak při nejmenším poukaz na to, že skutečnost se stala. Právo soudu dáti takovou eventuelní otázku tímto předpokladem ovšem vázáno není; k tomu stačí, že byla výsledky hlavního přelíčení napovězena možnost jinakého právního hodnocení skutku, než z jakého vychází obžaloba a přimykající se k ní hlavní otázka. Dlužno však zdůrazniti proti nesprávnému názoru zmateční stížnosti, že zmatečnost podle čís. 6 §u 344 tr. ř. nenastává již tím, že soud nepoužil práva jemu příslušejícího, by dal porotcům příležitost, vysloviti se o kvalifikaci činu podle jiného zákona, než ku kterému přihlíží hlavní otázka, nýbrž že zmatek přivodí se jen tím, že soud nedostál své zákonné povinnosti a porušil předpis § 320 tr. byl podle zákona povinen.
Proti vývodům zmateční stížnosti dlužno dále uvésti, že zločin násilného smilstva podle § 127 tr. zák. a zločin zprznění podle § 128 tr. zák. se liší nejen různým způsobem pohlavního zneužití, nýbrž i různým obsahem úmyslu pachatelova. Kdežto zločin podle §u 127 tr. zák. — tu jde jen o druhý případ tohoto §u — předpokládá v objektivním směru podniknutí mimomanželské soulože s osobou ženskou, která nedokonala 14. roku svého věku, v subjektivním úmysl podniknouti soulož u vědomí, že děvče není dosud 14 roků staré; záleží trestná činnost podle §u 128 tr. zák. v jakémkoliv pohlavním zneužití osoby druhého pohlaví, která nedosáhla 14 roku věku, vyjímajíc právě soulož, nebo podniknutí soulože; úmysl tu směřuje k jinakému pohlavnímu zneužití než souloží, vědomi o nedokonání 14 roku věku se rovněž předpokládá. V souzeném případě nepoukazují výsledky hlavních přelíčení na skutkovou podstatu zločinu zprznění. Obžalovaný změniv při hlavním přelíčení původní doznání (že se pokusil s H-ovou tělesně obcovati, že ji obnažil, vyndal svůj pohlavní úd a strčil jej do pochvy) způsobem výše uvedeným (»vyndal jsem si svůj pohlavní úd a vstrčil jsem jej H-ové mezi nohy, ale nevím, zda jsem še dostal do pochvy«), poukázal tím pouze na možnost,, že nedošlo k pohlavnímu spojení (jehož se ostatně nevyhledává ani k dokonání zločinu podle druhého případu § 127 tr. zák.), stejně jako tím nevyloučil možnost, že k němu došlo; v žádném případě však netvrdil, že zneužil děvčete jiným způsobem, než podniknutím soulože, jak by předpokládala skutková podstata §u 128 tr. zák. Zejména netvrdil, že se údem nedotkl pochvy děvčete, nýbrž naopak mluví i ve svém seslabeném doznání při hlavním přelíčení výslovně o souloži. (Podotýkám, že jsem pří této souloži hotov nebyl). V jeho další obhajobě (že byl pohlavně rozčilen, takže nevěděl co činí) poukazující na jednání v affektu, dokonce již nelze shledávati poukaz na úmysl, předpokládaný v § 128 tr. zák., jak dovozuje zmateční stížnost. Její výklad o smyslu obhajoby obžalovaného jest zřejmě libovolný a v obou směrech vzdálen od přirozeného smyslu slov, jichž obžalovaný použil. Při posuzování otázky, zda byl porotní dvůr soudní povinen dáti žádanou otázku eventuální, bylo by mimo to nutno přihlížeti nejen k tomu, co udal obžalovaný, nýbrž i k ostatním výsledkům hlavního přelíčení a tu vychází na jevo z nálezu a z posudků znalců, že soudní lékaři shledali na Kristině H-ové při vyšetření provedeném den po činu (20. května 1926) na vnějším okraji panenské blány více čerstvých oděrek na sliznici, vevnitř pochvy nezjistili známky poranění; na základě svého nálezu prohlásili, že je pravděpodobno, že se na ní pokusil vykonati soulož muž se stopořeným údem. Tímto objektivním nálezem jest podepřeno svědectví Kristiny H-ové, která tvrdila od počátku a důsledně, že na ni obžalovaný vykonal soulož a neudala ničeho, co by poukazovalo na jinaké pohlavní zneužití. Z toho jest patrno, že výsledky řízení nejen nepoukazovaly na skutkovou podstatu zločinu zprznění, nýbrž přímo ji vylučovaly. Porotní dvůr soudní nebo povinen, ba nesměl dáti zadané otázky eventuální, nechtěl-li porušili zákon, poněvadž by byl jejím položením uvedl porotce v omyl ohledně skutkové podstaty zločinu zprznění. Bylo proto neodůvodněnou zmateční stížnost zavrhnouti.

Citace:

č. 2716. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 259-261.