Čís. 2890.

Trestná činnost § 93 tr. zák. záleží v tom, že pachatel jinému vězněním, nebo jiným způsobem (uvázáním, omámením, uzamčením) překáží v užívání osobní svobody, t j. volnosti pohybu. Nezáleží na tom, jak dlouho omezení trvalo, jen když nebylo zcela pomíjející, stačí i poměrně krátké, bylo-li tak silné, že zbavovalo napadeného zcela volnosti pohybu.
V subjektivním směru musí úmysl pachatelův směřovati k bezprávnému omezení jiného v osobní svobodě proti jeho vůli; dále sahající záměr pachatelův (úmysl k provedení mimomanželské soulože) nebrání podřadění pod § 93 tr. zák., jednal-li pachatel v úmyslu neb aspoň u vědomí, že omezuje osobní svobodu jiného; tento úmysl (vědomí) jest v onom (záměru) nutně zahrnut.
(Rozh. ze dne 9. září 1927, Zm I 218/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 11. března 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 93 tr. zák. Důvody:
Písemná zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle čís. 9 a), 10 § 281 tr. ř.; ve skutečnosti provádí pouze zmatek podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., namítajíc, že skutkový děj v rozsudku zjištěný nenaplňuje skutkové podstaty zločinu podle § 93 tr. zák., poněvadž 1. omezování osobní svobody, jež rozsudek klade obžalovanému za vinu, bylo pouze přechodné a tak krátké, že si je stěžovatel nemohl ani uvědomiti; jde prý o pouhé stěžování volného pohybu, jež ne vyčerpává skutkovou podstatu zločinu podle § 93 tr. zák., tím spíše, že prý úmysl obžalovaného směřoval pouze a jedině k vykonání mimomanželské soulože, nikoliv k násilnému omezování osobní svobody. 2. Poněvadž násilí, jehož obžalovaný proti S-ové s počátku použil (a jemuž se prý s úspěchem ubránila), bylo pouze prostředkem ku spáchání jiného deliktu (podle § 125 tr. zák.), pro kterýž obžalovaný nebyl stihán, nelze prý ono omezování osobní svobody samostatně stihati, tím méně, že prý bylo odčiněno dodatečným svolením S-ové k souloži, která prý na konec vyhověla žádosti obžalovaného a více se nebránila. Zmateční stížnost není odůvodněna, z části není provedena po zákonu, pokud vychází z jiných skutkových předpokladů než jsou obsaženy v napadeném rozsudku. K 1. Trestná činnost § 93 tr. zák. záleží v tom, že pachatel jinému vězněním nebo jiným způsobem (uvázáním, omámením, uzamčením) překáží v užívání osobní svobody, t. j. volnosti pohybu. To se může státi nejen násilím (fysickým nebo psychickým), nýbrž i lstí. Nezáleží na tom, jak dlouho omezení trvalo, jen když nebylo zcela pomíjející, stačí tedy i poměrně krátké, bylo-li tak silné, že zbavovalo napadeného zcela volnosti pohybu. Pokud jde o stránku subjektivní, musí úmysl pachatelův směřovati k bezprávnému omezení jiného v osobní svobodě proti jeho vůli; dále sahající záměr pachatelův — totiž úmysl k provedení mimomanželské soulože — nebrání však podřadění pod § 93 tr. zák., jednal-li pachatel v úmyslu neb aspoň u vědomí, že omezuje osobní svobodu jiného. Tento právní názor vyslovil zrušovací soud již v četných rozhodnutích a nemá ani v tomto případě příčiny, by se od něho odchyloval. V souzeném případě jest zjištěno v rozsudku formálně bezvadně, že obžalovaný, spatřiv 29. prosince 1926 k večeru na silnici z P. do O. 18tiletou švadlenu Anežku S-ovou, ubírající se z práce, pustil se za ní, povalil ji na zem a, chtěje s ní souložiti — což ona odmítla — jal se s ní tahati šaty, odkryl jí sukně, roztrhl spodky a když se mu bránila, nejen ji nepustil, nýbrž zápasil s ní dále, přikrýval jí obličej šálou, strkal jí šálu do úst a když viděl, že s ní nic nezmůže, pustil ji; přes prosby Anežky S-ové, která vysílena zápasem ho prosila, by jí nic neudělal, pokoušel se přece s ní souložiti, S-ová se znovu bránila, snažila se mu vytrhnouti, on ji táhl asi 3—4 kroky, S-ová se mu vytrhla a utíkala směrem k povozu, který se zatím objevil na silnici. Celý zápas obžalovaného se S-ovou — při němž byla napadená úplně zbavena možnosti volného pohybu — trval asi 10 minut. Tato zjištění rozsudku poukazují k tomu, že nešlo jen o nepatrné a zcela pomíjející stiženi volného pohybu, jak se snaží dolíčiti zmateční stížnost, nýbrž o skutečné překážení v užívání osobní svobody, a to vědomé, jak rozsudek dále výslovně zjišťuje, a tedy pachatelem zamýšlené a že nešlo také o žert, nýbrž o skutečné násilí tak silné, že zbavovalo S-ovou po dobu celých 10 minut úplně volnosti pohybu. Správně proto podřadil prvý soud na základě oněch zjištění jednání obžalovaného pod ustanovení § 93 tr. zák. Pokud zmateční stížnost líčí věc jinak, vycházejíc při tom z libovolných tvrzení v rozsudku neobsažených, nelze k ní přihlížeti (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.).
K 2. Zmateční stížnost má sice pravdu, že v případech, kde podle obyčejného průběhu věcí lze pokládati porušení jednoho trestního zákona za pravidelný prostředek k porušení druhého (tu omezení osobní svobody při násilném smilstvu), dlužno užiti jen tohoto druhého zákona (tu § 125 tr. zák.), přehlíží však, že v souzeném případě šlo o pokus kvalifikovaný, tudíž o pokus zločinu podle § 125 tr. zák., od něhož pachatel dobrovolně ustoupil (rozsudek zjišťuje, že se obžalovaný pokusil dotknouti se obnaženým pohlavním údem pochvy Anežky S-ové, avšak upustil od dalšího činu, říkaje, že již nemůže) a že v takovém případě není zákonné překážky, by pachateli dobrovolně ustoupivšímu nebyl přičítán jiný trestný čin dokonaný, který jest v pokusu zároveň obsažen (tu § 93 tr. zák.). Obhájce obžalovaného namítal při zrušovacím líčení dále, že napadený rozsudek zjišťuje sice úmysl stěžovatele, provésti se S-ovou nemanželskou soulož, nikoliv však i úmysl obžalovaného, omezovati ji v osobní svobodě, a spatřoval v nedostatku tohoto zjištění též neúplnost rozsudku ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř. V tomto ohledu dlužno však především podotknouti, že tu nejde o vytýkanou formální vadu, nýbrž rovněž o uplatňování hmotněprávního důvodu podle čís. 9 a), poněvadž se onou námitkou vytýká napadenému rozsudku nedostatek právní v tom směru, že čin obžalovaného byl podřaděn pod ustanovení § 93 tr. zák., ačkoliv podle zjištění napadeného rozsudku nevykazuje veškerých náležitostí skutkové podstaty zločinu podle tohoto §. Než ani s hlediska tohoto důvodu zmatečnosti námitka neobstojí, poněvadž, jak již shora vytčeno, ke skutkové podstatě zločinu podle § 93 tr. zák. po stránce subjektivní stačí ve spojení s úmyslem dále sahajícím již vědomí pachatelovo, že omezuje osobní svobodu jiného, což napadený rozsudek v souzeném případě výslovně zjišťuje. V té příčině pak je právě rozhodno, že se rozsudek nespokojuje tímto zjištěním, nýbrž zjišťuje ještě dále, že úmysl, t. j. záměr obžalovaného směřoval k násilné nemanželské souloži s Anežkou S-ovou, kterýžto úmysl nutně zahrnuje v sobě i úmysl neb aspoň vědomí pachatele, že osobu, proti níž útočí, omezuje v její osobní svobodě. Pokud pak obhájce obžalovaného rovněž teprve při zrušovacím líčení s hlediska důvodu podle čís. 10 § 281 tr. ř. namítal, že čin obžalovaného měl býti podřaděn pouze pod zákon proti útisku ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., nelze ani tuto námitku shledati odůvodněnou; neboť, vykazuje-li čin obžalovaného veškeré náležitosti těžšího trestného činu podle § 93 tr. zák., nelze jej podle poslední věty, prvého odstavce § 1 zákona proti útisku podřaditi pod mírnější ustanovení tohoto zákona. Tvrzení zmateční stížnosti, že S-ová po původním odporu svolila k souloži a více se nebránila, a závěr stěžovatelem z toho vyvozený, že tím bylo odčiněno původní násilné jednání obžalovaného, nejsou vzaty z obsahu rozsudku a nelze k nim proto přihlížeti. Neodůvodněnou, z části po zákonu neprovedenou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 2890.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 635-638.