Čís. 2721.

Ustanovení § 46 tr. ř. nelze rozšiřovati tím způsobem, by soud mohl nevyhovění i jinakým než tam uvedeným procesním příkazům a výzvám (na př. výzvě k opravě nebo doplnění podání po stránce jazykové), nebo opomenutí jinakých procesních úkonů, jež podle zákona má jiné v zákoně stanovené následky, postaviti pod sankci domněnky, že soukromý obžalobce od obžaloby ustupuje.
(Rozh. ze dne 31. března 1927, Zm I 32/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením vyšetřujícího soudce ze dne 14. června 1926, pokud v něm jest obsažena sankce, že, nebude-li vyhověno výzvě ku předložení ověřeného překladu závadného článku, bude za to pokládáno, že soukromý obžalobce od trestního stíhání ustupuje podle §u 46 tr. ř., dále usnesením vyšetřujícího soudce ze dne 30. června 1926, jímž trestní řízení zahájené k návrhu soukromého obžalobce proti obžalovanému pro přečin urážky na cti tiskem bylo podle §u 46 tr. ř. zastaveno, a potvrzujícími je usneseními radní komory zemského trestního Soudu v Praze ze dne 20. července 1926 a vrchního zemského soudu v Praze ze dne 14. září 1926, byl porušen zákon v ustanoveních §u 46 tr. ř.
Důvody:
Dne 5. května 1926 podal soukromý obžalobce u zemského trestního soudu v Praze soukromou obžalobu pro přečin proti bezpečnosti cti (nactiutrhanie a pomluvu) proti periodickému tiskopisu »P,. M. H.« pro obsah článku »A tesmagi pap pöre a pozsonyi tablán« otištěný v č. 91 (1129) ze dne 21. dubna 1926. K této obžalobě propojil pouze výtisk čís. 91. tohoto časopisu, psaného toliko v řeči maďarské, a také v oznámení jsou ony stati článku, jimiž se soukromý obžalobce cítí na. cti dotčen, uvedeny textem pouze maďarským. Vyšetřující soudce usnesením ze dne 19. května 1926 vyzval ho ve smyslu §§ 1 a 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. a čl. 7 odst. druhý vlád. nař. ze 4. února 1926, čís. 17 sb. z. a n., by do 14 dnů předložil ověřený překlad závadného článku. Po uplynutí této lhůty vyzval vyšetřující soudce opět usnesením ze 14. června 1926 soukromého obžalobce, by d 5 dnů onen překlad soudu předložil, jinak že bude za to pokládáno, že od trestního stíhání ustupuje podle §u 46 tr. ř. Když pak soukromý obžalobce této výzvě nevyhověl, ba opatření překladu v písemném podání odepřel, vydal vyšetřující soudce dne 30. června 1926 usnesení, že se trestní řízení proti obžalovanému pro přečin urážky na cti tiskem spáchaný oním článkem podle §u 46 tr. ř. zastavuje, ježto soukromý obžalobce nevyhověl usnesení vyšetřujícího soudce ze dne 19. května 1926 a nepředložil v ustanovené mu lhůtě ověřený překlad závadného článku. Stížnosti soukromého obžalobce radní komora zemského trestního soudu v Praze usnesením ze dne 20. července 1926 nevyhověla z důvodů, že podle ustanovení §§ 1 a 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. a čl. 7 odst. druhý vlád. nařízení ze dne 4. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. jest povinností soukromého obžalobce, by ve smyslu vyzvání soudu ověřený překlad předložil, nevyhověl-li tedy soukromý obžalobce vyzvání vyšetřujícího soudce v dané mu lhůtě pod následky zastavení trestního řízení, zastavil vyšetřující soudce trestní řízení právem. Stížnost soukromého obžalobce do usnesení radní komory neměla úspěchu, neboť vrchní zemský soud v Praze usnesením ze dne 14. září 1926 stížnost zamítl a usnesení radní komory, jež bylo stížností tou napadeno, ze správných jeho důvodů potvrdil.
Zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona právem vytýká, že postupem vyšetřujícího soudce a usneseními radní komory zemského trestního soudu v Praze a vrchního zemského soudu v Praze, jimiž stížnost soukromého obžalobce do postupu vyšetřujícího soudce, zejména pak do jeho usnesení ze dne 30. června 1926 byla zamítnuta, byl porušen zákon. Z vylíčeného děje jde na jevo, že vyšetřující soudce, shledav, že podání soukromého obžalobce (soukromá obžaloba), došlé zemskému trestnímu soudů v Praze dne 5. května 1926, nevyhovuje v jazykovém směru předpisům zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., tuto jazykovou závadu chtěl napraviti tím, že vydal usnesení ze dne 19. května a 14. června 1926, jimiž vyzval soukromého obžalobce ve smyslu §§ 1 a 2 uvedeného zákona a čl. 7. odst. druhý vlád. nař. ze dne 4. února 1926, čís. 17 sb. z. a n., by do určité lhůty předložil ověřený překlad závadného článku. Při tom s hlediska formálního práva trestního pochybil potud, že, maje se zachovati podle příslušných předpisů jazykového zákona pokud se týče nařízení, do druhého usnesení ze dne 14. června 1926 pro případ, že nebude vyhověno oné výzvě, pojal sankci, že se bude za to míti, že soukromý obžalobce od trestního stíhání ustupuje podle §u 46 tr. ř. Neboť sankce tato, nemajíc v této formě opory v uvedených předpisech jazykových, odporuje ustanovením trestního řádu, což plyne z těchto úvah: Soukromý obžalobce, jemuž přísluší plné a neobmezené disposiční právo s nárokem na trestní stíhání, má právo od obžaloby ustoupiti; ustoupení od obžaloby jest buď výslovné nebo se děje mlčky. Zákon neustanovuje zvláštních náležitostí pro výslovné ustoupení od obžaloby, ustoupení to musí však, by mělo právní účinek, nepochybným způsobem projevovali vůli soukromého obžalobce k tomu směřující. Případy, jež podle zákona, t. j. podle ustanovení trestního řádu platiti mají za ustoupení od obžaloby mlčky projevené, obsahuje odstavec třetí §u 46 tr. ř. Mezi nimi jest uveden i případ, když soukromý obžalobce opomene podati návrhy jinak k udržení obžaloby potřebné; to se vztahuje nepochybně k ustanovením §§ 211, 261, 263, 320, 321 tr. ř., jež soukromého obžalobce zavazují, by do určité lhůty podal své návrhy, čelící k zachování práva obžalobního. Nelze však ustanovení to rozšiřovati způsobem, by soud mohl nevyhovění jinakým procesním příkazům nebo výzvám, aneb opomenutím jinakých procesních úkonů, jež podle zákona má jiné v zákoně stanovené následky, postaviti pod sankci domněnky, že soukromý obžalobce od obžaloby ustupuje. Stejně nemůže býti ohroženo sankcí domněnky ustoupení od obžaloby podle §u 46 tr. ř. neuposlechnutí výzvy k opravě nebo doplnění podání (soukromé obžaloby) po stránce jazykové. Připojil-li proto vyšetřující soudce svému vyzvání k opravě (doplnění) soukromé obžaloby po stránce jazykové sankci třetího odstavce §u 46 tr. ř., vybočil z mezí §em 46 tr. ř. stanovených a porušil tím zákon v ustanovení §u 46 tr. ř. Důsledkem toho porušuje zákon i usnesení vyšetřující soudce ze dne 30. června 1926, jímž bylo trestní řízení o oné obžalobě pro přečin proti bezpečnosti cti podle §u 46 tr. ř. zastaveno, a rovněž tak i usnesení radní komory ze dne 20. července 1926 a usnesení vrchního zemského soudu v Praze ze dne 14. září 1926, jimiž bylo usnesení vyšetřujícího soudce potvrzeno. Bylo proto zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. po rozumu §u 292 tr. ř. vyhověti a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 267-269.