Čís. 2940.Žádost porotců o změnu neb o doplnění otázek není závaznou pro soudní dvůr, jenž jediný jest zodpovědným za zákonitý obsah a rozsah otázek; ona žádost jest jen podnětem, by soudní dvůr (po případě znova) uvažoval a rozhodl o úpravě a rozsahu otázek ve směrech žádostí dotčených, ale nesprošťuje soudní dvůr povinnosti, by šetřil předpisů §§ 318 až 323 tr. ř. a vymezil úkol porotců zákonitou úpravou obsahu a rozsahu otázek tak, by se mohli vysloviti o zažalovaném skutku jen s oněch (ovšem se všech) právních hledisek, jež byla buď obžalobou uplatňována nebo mohou ve výsledcích průvodního řízení (i zodpovídání se obžalovaného) dojiti skutkového opodstatnění. Pro stav nutné obrany nestačí, že skutek se stal po útoku (protiprávním), z jeho příčiny a v afektu, útokem tím vyvolaném, nýbrž se předpokládá, že útok byl zahájen anebo chystán (po případě omylem předpokládán) právě v době skutku, že jediným účelem skutku a záměrem pachatele bylo odvrácení útoku, a že případná nadměrnost skutku (vykročení z mezí nutné obrany) měla příčinu v některém z afektů výlučně uvedených v § 2 g) tr. zák. S hlediska posledního odstavce § 344 (281) tr. ř. stačí výhrada zmateční stížnosti před vyhlášením soudního usnesení, avšak v těsném spojení s ním, obzvláště v souvislostí s odporem proti němu (výhrada zmateční stížnosti pro případ otázek, proti jichž připuštění se obžajobce vyslovuje). (Rozh. ze dne 21. října 1927, Zm II 282/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností státního zastupitelství do rozsudku porotního soudu v Moravské Ostravě ze dne 21. května 1927, pokud jím byl obžalovaný podle § 334 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zabití podle § 140 tr. zák., zrušil výrok porotců v částech vztahujících se k usmrcení Ludvíka K-e, tedy k otázkám čís. I., II., III., IV., VI. a rozsudek soudu prvé stolice, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin zabití podle § 140 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících, a věc odkázal do nejbližšího porotního zasedání krajského soudu v Moravské Ostravě, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl, přihlížeje k nezrušenému výroku, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle § 522 tr. zák. Důvody: Zmateční stížnost, jež napadá rozsudek soudu prvé stolice jen potud, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin zabití, uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 6 a čís. 9 § 344 tr. ř. Vývody, jimiž doličuje důvod zmatečnosti podle čís. 9, lze ponechati stranou, neboť jest přiznati stížnosti důvodnost již s hlediska ustanovení § 344 čís. 6 tr. ř., o něž opírá výtku, že porotní soudní dvůr porušil předpis § 319, správně i § 320 tr. ř., dav porotcům 1. dodatkovou otázku II. na nutnou obranu pravou, 2. dodatkovou otázku III. na nutnou obranu nepravou, neboli na vykročení z mezí nutné obrany z poděšení, strachu nebo leknutí, 3. eventuální otázku IV. na přečin nedbalého usmrcení. Důvodnosti výtky není na újmu, že soudní dvůr dal tyto otázky teprve k žádosti porotců, by byly otázky jim již dané doplněny otázkou na nutnou sebeobranu, po případě vykročení z mezí nutné sebeobrany, změniv původní své usnesení, jímž byl zamítl návrh obhájcův, by byla dána dodatková otázka ve směru nutné obrany a překročení meze nutné obrany. Neníť takový požadavek porotců, jak plyne z předpisu § 327 tr. ř., že jest o něm ve veřejném zasedání jednati a rozhodnouti, závazným pro soudní dvůr, jenž jediný jest zodpovědným za zákonitý obsah a rozsah otázek. Žádost porotců o změnu neb o doplnění otázek není než podnětem, by soudní dvůr — po případě znova — uvažoval a rozhodl o úpravě a rozsahu otázek ve směrech žádostí dotčených, a nesprošťuje soudní dvůr povinnosti, by šetřil předpisů §§ 318 až 323 tr. ř. a vymezil úkol porotců zákonitou úpravou obsahu a rozsahu otázek tak, by se mohli vysloviti o zažalovaném skutku jen s oněch, arciť ale se všech právních hledisek, jež byla buď obžalobou uplatňována nebo mohou ve výsledcích průvodního řízení (zodpovídání se obžalovaného) dojíti skutkového opodstatnění. Přípustnost dodatkových otázek, jež porotci žádali, a eventuální otázky, již bylo důsledkem oněch otázek dále dáti, závisela tudíž na tom, zda byly při hlavním přelíčení tvrzeny skutečnosti, opodstatňující vyviňovací důvod nutné sebeobrany podle § 2 písm. g) tr. zák. a proto poukazující k tomu, že je obžalovaný zodpovědnosti za usmrcení Ludvíka K-e úplně prost, aneb zodpovídá za ně jen podle § 335 tr. zák. Skutečnosti toho rázu, pokud se týče stav nutné obrany nebyly při hlavním přelíčení tvrzeny, ba nebyly ani napovězeny ani zodpovídáním se obžalovaného, ani jiným výsledkem průvodního řízení. To zdůraznil správně sám soudní dvůr v důvodech původního usnesení, jímž zamítl onen návrh obhájcův. Nezáleží na okolnostech v odvodu obžalovaného zdůrazňovaných, zejména nezáleží na tom, že, přesněji zda K. vůbec před skutkem útočil na obžalovaného, s ním zle nakládal a ho poranil. Nestačí pro stav nutné obrany, že skutek se stal po útoku, byť protiprávním, z příčiny jeho a v afektu, útokem tím vyvolaném. Předpokládá se naopak, že útok byl zahájen anebo chystán (po případě omylem předpokládán) právě v době skutku, že jediným účelem skutku a záměrem pachatele bylo odvrácení útoku, a že případná nadměrnost skutku (vykročení z mezí nutné obrany) měla příčinu v některém z afektů výlučně uvedených v § 2 písm. g) tr. zák. K tomu však, že K. v době, kdy se obžalovaný dopustil skutku v hlavní otázce naznačeného, t. j. v. době, kdy ho obžalovaný několikráte do hlavy uhodil okovaným koncem býkovce, na obžalovaného útočil anebo se k útoku chystal, ba i jen že chování se K. bylo takové, že se bylo obávati, že chystá útok, nepoukazoval žádný výsledek průvodního řízení. Naopak shodují se veškeré svědecké výpovědi v tom, že K. v době té ležel již na zemi, a není ve výpovědech těch zmínky o tom, že se K. v době té připravoval k nějakému útoku na obžalovaného. A sám obžalovaný, k jehož původnímu zodpovídání se nelze hleděti, protože je při hlavním přelíčení podstatně změnil, udal, že — byv K-em napaden, udeřen a povalen — rychle vstal, uchopil K-e, mrštil jím o zem, vytrhl G-ové žílu a bil jí K-e, který ležel bezbranně na zemi, dále ze zlosti, ačkoliv se již nebránil a jen z bolesti se na zemi plazil. Pro jedině rozhodnou dobu tedy K-ův útok nebyl tvrzen ba ani jen napovězen, naopak doznal obžalovaný výslovně, že v době činu, z něhož jest se mu zodpovídali, útoku tu nebylo, a nebyl jím ani předpokládán, a že nejednal ani v úmyslu, by odvrátil útok zahájený nebo hrozící, ani z poděšení, strachu nebo leknutí, nýbrž ze zlosti, vyvolané útokem již skončeným a odvráceným. Dal-li soudní dvůr, ačkoliv nebyl tvrzen stav nutné obrany, dodatečné otázky o tomto stavu a důsledkem toho též eventuální otázku o přečinu nedbalého usmrcení, porušil tím ustanovení §§ 319, 320 tr. ř., tak že jest rozsudek stižen zmatkem § 344 čís. 6 tr. ř. Vylíčené porušení formy bylo zřejmě na újmu obžaloby; neboť porotci přisvědčili k dodatkovým otázkám, neprávem jim daným, ba odpověděli dokonce záporně na otázku eventuální, takže došlo ve směru otázkami těmi dotčeném k výroku sprošťujícímu. Státní zástupce se též proti oněm otázkám opřel a vyhradil si zmateční stížnost. Předpis posledního odstavce § 344 tr. ř., podle něhož má si veřejný obžalobce vyhraditi zmateční stížnost ihned po vyhlášení usnesení soudního dvoru, byl zachován. Vždyť usnesení ze dne 4. června 1927, jímž byl na návrh státního zastupitelství protokol o hlavním přelíčení opraven v tom směru, že si veřejný obžaíobce vyhradil zmateční stížnost po vyhlášení usnesení, jímž byly otázky připuštěny, nelze ani jinak rozumně vykládati, než se výhrada zmateční stížnosti stala ihned po vyhlášení dotyčného usnesení. Než, nehledíc k této opravě, stačí ke splnění řečeného zákonného požadavku to, co uvedeno v původním, nesprávném doslovu protokolu o hlavním přelíčení, že si totiž veřejný obžalobce vyhražuje pro případ otázek zmateční stížnost. Vždyť účelem zákonného předpisu, o nějž jde, je, že má býti již v okamžiku, kdy došlo k porušení formy, jistota o tom, zda obžalobce učiní je podkladem opravného prostředku nebo se s ním spokojí. Jistota ta jest však zajisté zjednána i tehdy, když se výhrada stala již před vyhlášením soudního usnesení, avšak v těsném spojení s ním, obzvláště v souvislosti s odporem, takže podle smyslu a účelu zákona stačí prohlášení obžalobce, učiněné v souzeném případě, že se vyslovuje proti připuštění navržených otázek a pro případ, že budou dány, vyhrazuje si zmateční stížnost. Proto bylo z důvodu čís. 6 § 344 tr. ř. podle § 348 tr. ř. zrušiti výrok porotců a rozsudek na něm se zakládající, pokud jsou zmatkem stiženy, a uznati dále, jak se stalo.