Čís. 2866.

Ustanovení poslední věty §§ 104 a 105 odstavec druhý tr. zák. bylo sice zrušeno zákonem o úplatkářství ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n. (§ 11 odst. druhý), nahraženo však současně předpisem § 9 zákona, podle něhož nyní dar (majetkový prospěch) propadá ve prospěch státu; propadnutí jest vysloviti, i když byl dar pachateli vrácen.
Pro posouzení otázky, zda jest obžalovaný hoden dobrodiní podmíněného odsouzení, přichází v úvahu hlavně jeho osobnost a pak povaha trestného činu.
(Rozh. ze dne 13. srpna 1927, Zm II 94/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 1926, pokud, uznav obžalovaného vinným zločinem svádění ke zneužití moci úřední ve smyslu § 105 tr. zák., nevyslovil, že poskytnutý dar propadá ve prospěch státu, a vyslovil, že majetkový prospěch poskytnutý obžalovaným v částce 500 Kč, propadá ve prospěch státu, a zamítl v zasedání neveřejném odvolání státního zastupitelství do výroku, jímž byl obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební lhůtou tří let. Důvody:
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným zločinem svádění ke zneužití moci úřední ve smyslu § 105 tr. zák., spáchaným tím, že veřejného úředníka, št. kapitána inženýra K-a hleděl při rozhodování veřejných záležitostí darem svésti ke stranictví. Podle rozsudkového zjištění zaslal obžalovaný št. kapitánu inž. K-ovi 500 Kč, jež mu však tento ihned zaslal zpět. V § 9 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n. se nařizuje, že, byl-li poskytnut prospěch majetkový, vysloví soud, a to i v případech odsouzení pro trestné činy, uvedené v § 1 tohoto zákona, v rozsudku, že propadá ve prospěch státu. Mezi těmito trestnými činy jsou pak v § 1 zákona uvedeny výslovně zejména také činy, trestné podle X. hlavy prvního dílu trestního zákona ze dne 27. května 1852, čís. 117 ř. zák., mezi něž náleží ovšem i zločin podle § 105 tr. zák. V napadeném rozsudku není vysloveno, že majetkový prospěch poskytnutý obžalovaným, propadá ve prospěch státu, v důvodech není uvedeno, proč se tak nestalo. Lze však souditi, že k tomuto opomenutí došlo vzhledem k ustanovení § 11 odst. druhý zákona č. 178/24 sb. z. a n., jímž kromě jiných obdobných předpisů byly také poslední věty §§ 104 a 105 odst. druhý tr. zák. zrušeny, při čemž bylo však soudem přehlédnuto, že tato ustanovení byla současně nahražena oním předpisem § 9 uvedeného zák. Změna, přivoděná tímto předpisem, spočívá v tom, že také dar, majetkový prospěch, který dříve podle posledních vět §§ 104, 105 tr. zák. měl býti odevzdán ústavu chudých toho místa, kde se pachatel zločinu dopustil, propadá nyní ve prospěch státu. Ve zprávě ústavněprávního výboru senátu, tisk 1945, se praví, že ohledně propadlých úplatků provedena unifikace ve prospěch státu, a ke zrušovacímu ustanovení § 11 odst. druhý se tamtéž podotýká, že § 104 posl. věta a § 105 odst. druhý, posl. věta, tr. zák. se zrušují proto, že na místo těchto ustanovení nastoupila nová jednotná norma § 9. Na tom nemění ničeho okolnost, že v souzeném případě byl vrácen dar obžalovaným poskytnutý; propadnutí daru nastává již jeho poskytnutím. Libovolnou disposicí pachatele nemůže dar býti odňat účelu, jemuž podle zákona propadl. Zmateční stížnost namítá tudíž, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 11 § 281 tr. ř. právem, že soud, nevysloviv, že majetkový prospěch, dar, poskytnutý obžalovaným, propadá ve prospěch státu, překročil tím při vyměřování trestu svoji trestní moc. Bylo jí proto vyhověti a uznati, jak se stalo.
Odvolání státního zastupitelství z výroku o přiznání podmíněného odkladu výkonu trestu obžalovanému není odůvodněno. Pro posouzení otázky, zda je obžalovaný hoden dobrodiní podmíněného odsouzení, přichází v úvahu hlavně jeho osobnost a pak povaha trestného činu. Nutno tedy zkoumati, zda možno u obžalovaného mluviti o podstatných důvodech pro použití podmíněného odsouzení. Tuto otázku dlužno posuzovati se zřetelem na vnitřní momenty a na základě okolností, jež čin doprovázely a měly vztah k osobě obžalovaného. A tu podle stavu spisů jest zřejmo, že obžalovaný byl dosud zachovalý a k činu se doznal. Ani z povahy trestného činu ani ze způsobu jeho provedení nelze souditi na mravní defekty obžalovaného, jež by bylo nutno napraviti výkonem trestu. Naopak dlužno u obžalovaného právem za to míti, že jde tu jen o jeho nahodilý poklesek, že se obžalovaný dal svésti k činu příležitostí a svými tísnivými poměry a že jinak u něho není sklonu k trestným činům; lze tedy důvodně předpokládati, že i bez výkonu trestu povede obžalovaný na dále pořádný život. Právem přiznal proto nalézací soud obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, pročež bylo odvolání státního zastupitelství v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 2866. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 583-585.