Čís. 2783.

Zákon nevyžaduje pro opověď odvolání (§ 469 tr. ř.) užití určitých výrazů, stačí, když vůle stěžovatele, použiti opravného prostředku odvolání vůbec dojde jasného vyjádření.
(Rozh. ze dne 14. května 1927, Zm II 139/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím krajského soudu v Jihlavě jako soudu odvolacího ze dne 9. prosince 1926, jímž bylo odvolání obžalované do rozsudku okresního soudu ve Velkém Meziříčí ze dne 25. října 1926 odmítnuto jako opožděné, byl porušen zákon v ustanovení §u 469 tr. ř., rozhodnutí to se zrušuje a krajskému soudu v Jihlavě jako soudu odvolacímu se ukládá, by o odvolání tom podle §§ 469 a násl. tr. ř. znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Obžalovaná byla rozsudkem okresního soudu ve Velkém Meziříčí ze dne 25. října 1926 uznána vinnou přestupkem podle §u 460 tr. zák. Podle protokolu o hlavním přelíčení prohlásila obžalovaná, po poučení o opravných prostředcích, »že podá odvolání a že to musí jíti do Brna, nikoliv do Jihlavy.« Na to znovu poučena o rozsahu a způsobu uplatnění opravných prostředků, žádá »o opis rozsudku.« Když okresní soud doručil odsouzené opis rozsudku, podala tato obhájcem Dr. V-ou v osmidenní lhůtě od doručení opisu rozsudku provedení odvolání co do viny, co do výše trestu a nepřiznání podmínečného odkladu výkonu trestu Krajský jako odvolací soud v Jihlavě nepovažoval ono protokolování za dosti jasné, zdali totiž obžalovaná odvolání »ohlásila«, či zda pouze prohlásila, že »míní« odvolání ohlásiti, a vyžádal si v tom směru od okresního soudu zprávu. Okresní soud potvrdil, že se obžalovaná přes vysvětlení, nedávajíc ani v rozčilení pozor na to, co jí soudce říkal, vyjádřila pouze tak, jak bylo protokolováno. Na to odvolací soud rozsudkem z 9. prosince 1926 odmítl odvolání podle §u 469 tr. ř. jako opožděné, postaviv se, jak z důvodů a z onoho doplnění vysvítá, na stanovisko, že prohlášení obžalované nelze považovati za skutečně se stavší odvolání, nýbrž pouze za projev vůle, že tak teprve učiniti míní. Poněvadž pak včas, totiž ve třídenní lhůtě od vynesení rozsudku neučinila to, co prohlásila, že učiniti míní, není to ohlášení odvolání. Tímto rozhodnutím krajského soudu v Jihlavě jako soudu odvolacího — jež bylo nesprávně vydáno ve formě rozsudku místo správně usnesení — byl porušen zákon. Neprávem odpírá rozhodnutí to prohlášení obžalované po vyhlášení rozsudku učiněnému povahu opovědí odvolání. Zákon nevyžaduje pro opověď odvolání užití určitých výrazů, stačí, když vůle stěžovatele, použiti opravného prostředku odvolání vůbec dojde jasného vyjádření; to se v souzeném případě stalo jasným prohlášením obžalované, že podá odvolání, že to musí jíti do Brna a ne do Jihlavy, jakož i tím, že obžalovaná po dalším vysvětlení soudcově požádala za opis rozsudku. Výklad, který prohlášení obžalované dává sond odvolací, jest snad správným mluvnickým rozborem užitého slova, jehož lze užiti při výkladu zákona, jež však sotva jest na místě při výkladu projevu obyčejného venkovského lidu, ke kterému náleží obžalovaná a jest tím méně na místě, když — jak zjištěno — obžalovaná projev ten učinila v rozčilení, neuvědomujíc si patrně rozdílu formy času přítomného a budoucího. Bylo proto podle §§ 33, 479 a 292 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2783. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 414-415.