Čís. 2860.

»Zařízením« ve smyslu § 303 tr. zák. jsou i kostely (modlitebny) církve neb náboženské společností, státem zákonně uznané; onomu pojmu odpovídají veškerá opatření, týkající se účelů náboženských a na ně se vztahující.
(Rozh. ze dne 4. srpna 1927, Zm I 784/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 25. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu podle §u 303 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost opírá se o důvody zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a §u 281 tr. ř. Uplatňujíc svými vývody nejprve důvod zmatku čís. 9 a), namítá, že kostelní budovy nespadají pod pojem »zařízení« ve smyslu § 303 tr. zák., jímž prý jest rozuměti pouze pojmy ryze ideální, součásti ritu, rituelní funkce a pod., o nichž prý však v souzeném případě nebylo vůbec řeči, tím méně o církvi jako náboženském sdružení, nýbrž se jednalo jen o kostelní budovu, totiž o otázku, zda má městský pozemek býti prodán k účelu stavby kostela pro evangelickou obec církevní. Námitce nelze přiznati oprávnění. Zákonnému pojmu »zařízení« církve nebo náboženské společnosti, státem zákonně uznané, odpovídají veškerá opatření, týkající se účelů náboženských a na ně se vztahující, zejména taková, která, jak tomu je právě u kostelů, jsou přímo určena k tomu, by řečeným účelům sloužila tím, že se v nich, jak se vhodně připomíná v rozsudkových důvodech, konají pobožnosti i různé úkony náboženské a bohoslužebné, čímž je dán zároveň též jejich bezprostřední vztah k samotné podstatě té které církve nebo náboženské společnosti, zejména k jejímu učení a jejím obyčejům (§ 303 tr. zák.). Není proto na místě omezovati pojem »zařízení« vůbec a pro obor skutkové podstaty přečinu podle § 303 tr. zák. zvlášť jen na představy pomyslné, zjevy abstraktní, neboli, jak se praví ve zmateční stížnosti, na pojmy ideální a vylučovati z něho takové předměty vnějšího, smysly postřehnutelného světa, jež sledují účely náboženské veškerou svojí povahou i svým určením. Rozsudek zjišťuje způsobem bezvadným, jemuž v tom směru výtek nečiní ani zmateční stížnost, že závadný výrok obžalovaného (»Stavte raději obytné domy, takových ústavů na ohlupování máme dosti«) se vztahoval na čtyry místní kostely katolické a na jeden kostel israelitský (židovskou modlitebnu), tedy vesměs na kostelní budovy církví, státem zákonně uznaných, dospívá však zároveň též k závěru, že obžalovaný dal svým výrokem na jevo, že kostely jsou (podle jeho názoru) něčím, co nejen nezasluhuje podpory, úcty a vážnosti, které se jim dostává se strany slušných lidí bez rozdílu náboženského vyznání vůbec a příslušníků církví zvlášť i se strany veřejných korporací, nýbrž že tu jde o zařízení (ústavy, domy), kde se lidé ohlupují, kde se provádějí hlouposti, kážou se nesmysly, kam chodí hlupáci a pod. Vztahoval-li se však závadný výrok obžalovaného podle onoho rozsudkového zjištění na kostely katolické a na modlitebnu židovskou, zamítl soud právem a bez porušení práv obžalovaného na obhajobu jako nerozhodný jeho návrh na výslech svědka Emila R-e o tom, že týž ve schůzi městské rady jako starosta obce sdělil, že se nejedná jen o zbudování evangelického kostela, nýbrž že budova, která bude postavena, má zároveň obsahovati též místnosti pro schůze rozličných stran a že místnosti v této budově mohou býti pronajímány různým stranám ke konání přednášek a schůzí.

Citace:

č. 2860. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 569-571.