Čís. 2948.

Řidič automobilu jest podle § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. povinen ihned, jakmile spatří před sebou chodce přecházejícího silnici, vydatně brzditi a rychlost, kterou dosud jel, zmírniti tak, by mohl býti připraven na všechny možnosti a předešel úrazu, nebo v nejpříznivějším případě aspoň omezil zhoubné následky na nejmenší míru. Onen předpis nařizuje zmírnění rychlosti a brzdění již pro případ, že nehody mohou býti způsobeny, nikoliv jen pro případ, že bezprostředně hrozí.
Výrok o pachatelově nedbalosti, v případech § 335 tr. zák. výrok, že pachatel mohl poznati, že jeho opomenutí (jednání) může přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro právní statky tam uvedené, obsahuje — ač jest po výtce závěrem skutkovým — současně i závěr právní, takže jest výrok ten i vhodným předmětem právních námitek, pokud ovšem lze dokázati, že byla výrokem porušena právní zásada.
(Rozh. ze dne 26. října 1927, Zm I 300/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 17. února 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, uplatňující důvody zmatečnosti § 281 čís. 5 a 9 písm. a) tr. ř., řídí se názorem, že stěžovatel jest zodpovědnosti za smrtelný úraz Václava B-e prost, nestačila-li k zastavení auta — utažením brzd a vypnutím motoru — ještě před B-em vzdálenost místa srážky od místa, kde bylo auto v okamžiku, kdy B,. v jízdní dráze otálel a se zastavil, nejsa si jist, zda má jíti dále či zpátky. Teprve tímto nejistým chováním se B-e nastala prý pro stěžovatele poznatelnost nebezpečí a tím nutnost, brzditi a vypnouti motor. Toto stanovisko jest prý již určeno větou nálezu zrušovacího soudu ze dne 24. září 1926, č. j. Zm I 252/26, že kritická situace v jízdní dráze bezprostředně před srážkou (kritická proto, že B. přecházel v ní nejistě se strany na stranu, vida blížící se auto a chtěje předejíti srážce) vyžadovala, by obžalovaný — bylo-li mu to lze — použil posledního prostředku k zabránění úrazu, totiž by vypnul motor a zastavil. Než předpoklad stížnosti, že zrušovací soud určil prvé stolici pro nové projednání a rozhodování věci vylíčené stanovisko, jest mylný. Stížnost nevystihla jím správně ani smysl ojedinělé věty jí výlučně citované. Neboť věta ta, jež jest odpovědí na nesprávný názor rozsudku tehdy zrušeného, že objíždění B-e a stržení auta ve směru jeho chůze jsou srovnatelnými s povinnostmi, uloženými řidičům aut v zájmu bezpečnosti osob, nemluví povšechně o situaci poukazující k možnosti nebezpečí a o použití prostředků v § 45 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. uvedených vůbec, nýbrž o situaci kritické a o použití prostředku posledního. K citované větě pak připojuje nález další větu, že, jestliže (obžalovaný) tak neučinil nebo tak učiniti nemohl, ježto jel snad — rozuměj v době, když nastala situace kritická a tím nutnost zastavení auta, tedy v době, kdy B. přecházel nejistě se strany na stranu — takovou rychlostí, která mu to nedovolovala, tedy rychlostí vzhledem na § 45 min. nařízení nedovolenou, spočívalo by v tom jeho provinění, nehledíc ani k případnému dalšímu zavinění, že alespoň rychlost nezmírnil včas a dostatečně. A při slově »nedovolenou« jest nálezem poukázáno k příslušným vývodům předchozího rozhodnutí zrušovacího soudu ze dne 1. prosince 1924, č. j. Zm I 502/24, kde jest obzvláště vysloveno, že obžalovaný byl podle § 45 min. nařízení povinen, ihned, jakmile spatřil před sebou chodce přecházejícího silnici, vydatně brzditi a rychlost, kterou dosud jel, zmírniti tak, by mohl býti připraven na všechny možnosti a předešel úrazu, nebo v nejnepříznivějším případě aspoň omezil zhoubné následky na nejmenší míru. Jelikož jest takto rozeznáno mezi okamžikem, kdy se B. chystal k přechodu (kdy začal s přechodem přes silnici), a okamžikem, kdy se pak při tomto přechodu stalo chování B-ovo v samé jízdní dráze nejistým, je zřejmo, že zrušovací soud dal i v nálezu ze dne 24. září 1926 pro tuto věc ustanovení § 45 min. nařízení výklad ten, že povinnost k jednání tam naznačenému vzešla stěžovateli již v době, kdy viděl B-e přecházeti silnici, neboli v okamžiku, kdy se B. k přechodu rozhodl a s ním začal, a že selhání případného úsilí stěžovatelova, by zastavil auto, v pozdějším okamžiku kritickém — totiž kdy se dosavadní možnost nebezpečí vystupňovala otálením B-e. na samé jízdní dráze ve skutečné nebezpečí bezprostředním úrazem hrozící — nejde na vrub stěžovateli jedině tehdy, nemohlo-li včasné zastavení auta bytí připraveno ani dostatečným brzděním a zmírněním rychlosti od doby, kdy, ovšem ne již ke skutečnému nebezpečí, avšak přece k možnosti nebezpečí poukazovala okolnost, že B. zamýšlí nebo začíná jíti přes silnici. Třebaže tento poukaz na pouhou možnost vzejíti nebezpečné situace nenutil k okamžitému zastavení auta, nutkal k oněm opatřením, jimiž si stěžovatel mohl a měl zabezpečiti ovládání vozu a možnost okamžitého zastavení pro případ, že se situace dalším vývinem událostí, zvláště nevhodným zachováním se B-e, stane skutečně nebezpečnou (kritickou), tedy k brzdění a zmírnění rychlosti. Prostředkem zmírnění rychlosti — ovšem nejúčinnějším a mnohem intensivnějším než pouhé přehození rychlostní páky na menší stupeň rychlosti — jest i vypnutí motoru (t, j. přerušení přenosu hybné síly činného motoru na kola) na rozdíl od zaražení motoru, t. j. od přerušení činnosti motoru, jehož uvedení vedle zastavení auta v § 45 min. nařízení patrně hledí — jak další věta § 45 naznačuje — k tomu, by lomozem činného motoru, byť na prázdno jdoucího, nebyla poplašena blížící se zvířata, zejména dobytek. Jsa vázán právním názorem, který vyslovil zrušovací soud výkladem § 45 min. nařízení (§ 293 tr. ř.), nalézací soud nejen mohl, nýbrž musil učiniti východiskem úvah, zda stěžovatel zmírnil — i použitím prostředku vypnutí motoru — rychlost jízdy a brzdil včas a dostatečně, okamžik, kdy se B. chystal přejíti a začal přecházeti silnici. Důsledkem toho nemají pro posouzení, zda stěžovatel opomenul jednání podle § 45 min. nařízení mu náležející, rozhodného významu okolnosti, že B. otálel a zastavil se v jízdní dráze, stav se nejistým, zda má jíti dále, či zpátky, jak daleko bylo v tomto okamžiku auto od B-e a že tato vzdálenost, nestačila k zastavení auta ještě přeď srážkou, a nalézací soud mohl výsledky hlavního přelíčení, k těmto okolnostem poukazující, v rozsudku opomenouti, aniž se tím stal výrok o rozhodných skutečnostech neúplným a rozsudek podle § 281 čís. 5 tr. ř. zmatečným, jak neprávem stížnost vytýká.
Po právní stránce dlužno přisvědčiti názoru stížnosti, že výrok o nedbalosti pachatelově, neboli v případech § 335 tr. zák. výrok, že pachatel mohl poznati, že jeho opomenutí (jednání) může přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro právní statky tam uvedené, obsahuje — ač jest ponejvíce závěrem skutkovým — současně i závěr právní, takže jest výrok ten i vhodným předmětem právních námitek. Avšak jest tím — a to vyslovuje i nález bývalého zrušovacího soudu Vídeňského ze dne 7. března 1884, čís. 14383, ú. sb. č. 752, stížností citovaný — jen, pokud lze dokázati, že byla výrokem porušena právní zásada. Že rozsudečné předpoklady výroku o nedbalosti stěžovatelově nevyčerpaly hledisek vytčených v § 335 tr. zák. jako prameny poznatelnosti nebezpečného směru souzeného opomenutí (jednání), nebo přihlížely k dalším hlediskům tam neuvedeným, stížnost netvrdí. Naopak pokládá, stejně jako rozsudek, za rozhodné zvláštní předpisy, platné pro řidiče silostrojních vozidel, a rozchází se s rozsudkem jen potud, že dává předpisu § 45 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. jiný výklad jak ohledně okamžiku, kdy bylo na stěžovateli, by se podle § 45 zachoval, tak i ohledně prostředků, kterých mu bylo podle § 45 již v tomto, pokud se týče již od tohoto okamžiku použíti, by se předešlo nehodě. Budiž připuštěno, že stěžovatel mohl poznati nebezpečný směr opožděného nebo nedostatečného použití prostředků v § 45 min. nař. přikázaných jedině správným výkladem tohoto ustanovení a že proto jeho výklad má význam i pro subjektivní stránku souzeného činu. Než nelze přisvědčiti námitkám stížnosti proti výkladu tohoto předpisu v napadeném rozsudku. Že stanovisko nalézacího soudu není v rozporu s právním názorem ve směru tom předchozími nálezy zrušovacího soudu vysloveným, bylo již shora dovozeno. Tam bylo též uvedeno, že dlužno rozeznávati mezi možností nebezpečí a možností úrazu, neboli nebezpečím skutečným a že vypnutí motoru není zaražením motoru, které uvádí § 45 min. nař. vedle zastavení auta jako poslední prostředek pro případ potřeby, neboli pro případ kritické situace, kdy již nejde o to, by bylo čeleno vytvořeni se nebezpečné situace, nýbrž o to, by přes vytvoření se takové situace nedošlo k nehodě. Pouhý předpoklad, že B. přejde — stejně jako K. — jízdní dráhu, ani objevení se B-e v jízdní dráze nezavazovalo sice stěžovatele k okamžitému použití nejkrajnější opatrnosti, totiž k úplnému zastavení vozu. Mohl očekávati, že i B. osvědčí náležitou obezřetnost. Jelikož však již sám pokus B-ův, překročiti silnici před automobilem a to dokonce po výstražném znamení stěžovatelově, poukazoval k jakémusi nedostatku opatrnosti B-e, mohl, ne-li musel stěžovatel počítati s tím, že B. bude v jízdní dráze i po dalším přiblížení se auta. Tím napovězené možnosti, že vzejde situace pro B-e nebezpečná, nebo že se zvýší nebezpečí neobezřetností B-e způsobené, byl stěžovatel povinen čeliti úkony § 45 min. nařízení přikázanými, totiž zmírněním rychlosti jízdy pomocí brzd, rychlostní páky a páky, jíž se motor vypne, a to tak včasně a vydatně, by byl v případě potřeby s to, by auto zastavil neb alespoň náraz co nejvíce zmírnil sesílením účinnosti brzd a, neučinil-li toho již dříve, vypnutím motoru. Nutnost včasné a dostatečné přípravy této nejkrajnější opatrnosti zmírněním rychlosti a brzděním zprostředkoval poznání stěžovatelovu předpis § 45 min. nař., tím spíše, že předpis ten nařizuje úkony ty již pro případ, že mohou býti způsobeny, nikoliv jen pro případ, že bezprostředně hrozí nehody. Neuvedl-li stěžovatel své jednání v soulad s předpisem § 45 min. nař., již od okamžiku, kdy poznal aneb alespoň mohl za předpokladu, že B. přejde přes silnici, poznati možnost vzejití situace nehodou B-e hrozící, nemůže ho zodpovědnosti za následky z toho vzešlé sprostiti okolnost, že poznal anebo mohl z otálení B-e v jízdní dráze poznati skutečné nebezpečí tak pozdě, že bezprostředně hrozící nehodě nemohlo býti zabráněno ani použitím všech, i nejkrajnějších opatrností, nedostatečně připravených.

Citace:

č. 2948. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 784-787.